Ke konci své filmové kariéry dospívá člen francouzské nové vlny Alain Resnais k hravé poetice. Jeho filmy pojednávají o dojemných hrdinech, kteří jsou zmítáni všemi rozmary lásky a náhody. S černým humorem, jaký dokážou rozvíjet snad jen lidsky krásní moudří kmeti, se baví nad běžnými nedorozuměními. A samotné příběhy či předlohy si autor klasických snímků jako Noc a mlha, Loni v Marienbadu, Prozřetelnost vybírá – jak jinak – údajně „náhodou“.

Tentokrát sáhl sedmaosmdesátiletý režisér po knize L'Incident, jejíž autor Christiana Gailly už léta publikuje v prestižním nakladatelství Les Éditions de Minuit. Nejnovější Resnaisův snímek nese název Les herbes folles (Šílené rostliny) a stojí za zmínku, že v hlavních rolích se znovu objevili jeho oblíbení herci z filmů jako Cœurs (Srdce, 2006) či On connaît la chanson (Stará známá písnička, 1997) André Dussolier a Sabine Azema. Film získal zvláštní cenu na posledním festivalu v Cannes.

Gaillyho předloha je velkým románem o lásce, třebaže v něm sledujeme peripetie zmateného milostného setkání dvou lidí, kteří by se do sebe jinak zamilovat nemohli. Extravagantní rusovlasá Margaret Muirová, která si nepřipouští nemilosrdně postupující roky, a naopak sní o létání, sportovních autech, drahých botách, poznává šedesátiletého usedlého pána, pohodlně stárnoucího v domácí péči své manželky. Děj vypadá nevinně, sestává ze sledu zlomyslných náhod, které iniciuje nicotná banalita – Margaretina ukradená peněženka. Od chvíle, kdy ji Georges najde odhozenou v podzemní garáži, se odvíjejí paralelní i jaksi „asymetrické“ příběhy dvou nešťastně pokoušených „milenců“. Každý zvlášť se nechává ovládat sympatiemi i zvědavostí, kým že by mohl být doopravdy ten druhý, ačkoliv jejich nešikovná setkání končí vždy jen dalším nedorozuměním, případně urážkou, výbuchem.

Důležitější než melodrama je tu samotná pošetilá touha po dobrodružství v oblacích, které v pozdním věku nečekaně přichází. Kouzlo knihy Christiana Gaillyho, které se režisér Resnais pokoušel uchovat, tkvělo v téměř jazzovém stylu vyprávění a ve výborně napsaných dialozích, působivých zejména proto, že obsahují specifický rytmus a tón jako skutečné hudební dílo. Gailly, sám aktivní jazzman, saxofonista, je ostatně známý tím, že se ve všech svých románech snaží literaturu s jazzem různě propojit.

Vypravěčův hlas (Eduard Baier) si pohrává s motivy, jako by improvizoval. Před své protagonisty staví poťouchle další a další překážky. Jednou neposlušně odbíhá, jindy se střídavě vtěluje do samotných postav. Občas máte dojem, jako by v prostoru jediné věty váhal a rozhodoval se, jestli má přitakat, anebo cosi zamítnout. Jinými slovy, v tomhle filmu není důležitý začátek, ani konec, ale samotné potěšení ze života se všemi sladkostmi, ironiemi, zvraty a trápeními, které nutí oba dělat ve svém zralém věku zcela šílené věci.

Jeden z nejobtížnějších úkolů Resnaisovy adaptace tkvěl právě v tom, jak převést do obrazu Gaillyho ironický jazyk, jak uchovat původní dialogy – a přitom natočit vizuální snímek. Režiséra toho dosáhl velmi pečlivou prací s hudbou, která svými nečekanými přeryvy a střihy podporuje dojem prudkosti zvratů. Komediální herectví se blíží některým filmovým operetám, ačkoliv zůstává v dobré tradici intimismu a osobitosti 60. let. A nakonec celé aranžmá posouvá příběh do jakéhosi lehkomyslného, vzdušného prostoru, kde stačí málo, aby si člověk vzlétnul.

Resnais nakonec změnil titul knihy, původní „Incident“ mu připadal nevýstižný. Gailly mu údajně nechal zcela volnou ruku, dokonce prý ani nečetl scénář. V Resnaisově podání jsou jak Margareta, tak i Georges přirovnáváni k nezbedným rostlinkám, která svévolně prorůstají městským betonem. Nejkrásnější na nich je tvrdošíjnost, s jakou se vytrvale vydávají napospas dalším a čím dál tím nebezpečnějším vzájemným „střetům“. Tvrdošíjnost, s jakou odmítají racionálně si připustit, že jejich vztah nemá budoucnost.

Zároveň je poznat, že za filmovou adaptací stojí především silný režisér, jenž příběh ovládá mnohem pevněji než spisovatel. S potěšením si pohrává s postavami, jejich zálibami, baví se při představě, jaký může být také život, co se všechno může stát. A co víc, svůj film nakonec uzavře nečekanou pointou: o všem v závěru rozhodne jedna maličkost – rozbitý poklopec Georgese v letícím spitfireu... Kdyby tuhle scénu natočil nějaký mladý režisér, mohla by vyznít trapně, hloupě, banálně. Ale u Resnaise to ani tak nevadí. Bereme ji jako vznešenou poťouchlost stáří.