Tvorbu Jonase Mekase (1922–2019), amerického filmaře litevského původu, u nás vůbec neznáme, nanejvýš se mihla na specializovaných představeních nebo přehlídkách. Psávalo se o něm útržkovitě a jeho úloha čelného představitele či přímo jednoho ze zakladatelů experimentálního filmu nezávislého na Hollywoodu byla spíše zpochybňována než obdivována. Například v Toeplitzově knížce Kam spěje nový americký film (č. 1977) je připodobněn blouznivému věštci, který sní o nových, blíže však neupřesněných společenských poměrech, ale věří, že je prosadí jen díky umělecké avantgardě, jak ji pěstovali on a jeho kolegové.

Teprve v posledních desetiletích s ním i u nás vycházejí rozhovory a studie o jeho osobnosti (zásluhou časopisů jako Film a doba, Iluminace, UNI, Cinepur, článek od něho otiskl Splav), jeho texty získávají knižní podobu – jak v katalogu výstavy Mekasovi zasvěcené, tak v příležitostném spisku Rekviem za mechanický psací stroj. S loňským vročením nedávno vyšel reprezentativní sborník, čerpající z jeho písemného odkazu a nazvaný Zápisník z šedesátých let – podtitul Texty 1954–2010 ovšem prozrazuje, že rozpětí výběru je mnohem širší.

Neideologický novátor

Právě 60. roky byly pro Jonase Mekase (i jeho bratra Adolfase) umělecky nepřínosnější, ať již se to týká realizovaných filmových projektů, nebo jeho práce novinářské – osvětloval své tvůrčí přístupy, psal filmové recenze, věnoval se rozhovorům, zkoumal odkaz duchovně spřízněných umělců, třeba Andyho Warhola či Allena Ginsberga. Mekasův zájem pohyblivé obrázky přesahoval: přitahovalo jej divadlo (najmě The Living Theatre, jehož představení Lapák – kniha ponechává původní název The Brig – nasnímal přímo na jevišti lehkou ruční kamerou), obhlédl fotografii, výstavnictví, hudbu, tanec i literaturu a vyjadřoval se ke společenským a politickým otázkám či ke vzdělání.

Nejen z Mekasových filmů, ale také z jeho textů čiší odpor vůči jakékoli strnulosti: do popředí ustavičně vystupuje zpochybňování každé zdánlivé jistoty coby dobou podmíněného konstruktu. Ale Mekas současně odmítá přijímat ideologické područí, výmluvný je třeba rozsáhlý rozhovor s předními evropskými i americkými „novotáři“, mimo jiné s italským režisérem Pierem Paolem Pasolinim, tehdy vyznávajícím komunistické ideje. Jejich jiskřivé, ale přitom ohleduplně vedené diskuse dávají nahlédnout do myšlenkového obzoru umělců (případně též intelektuálů), kteří cítili neudržitelnost stávajících poměrů, ale jejich představy o cestě změn i konečných výsledcích se lišily.

Mekas se staví za právo každého člověka kráčet k vysněnému „ráji hned“ vlastní cestou, aniž by jej svazovaly nějaké příkazy. Ostatně oním „rájem hned“ se obírala i jedna proslulá inscenace Living Theatre (Paradise Now). A navíc – v souvislosti s výše zmíněným Toeplitzovým zpochybněním – můžeme získat představu, jak se Mekasovy myšlenky dezinterpretovaly: v knize (na stránkách 207–238) nalezneme celou dotyčnou stať včetně míst, vůči nimž se Toeplitz vymezuje.

Sadistické podhoubí věznice

Kniha předkládá bezmála čtyřicet textů různé délky i závažnosti. Každý příspěvek je pečlivě datován, jedině šedesátistránkový oddíl pojmenovaný O rozšířeném filmu přináší koláž recenzí, které Mekas přes dva roky zveřejňoval v časopisu The Village Voice jako pravidelné sloupky. Zařazené texty dokládají, že Mekas byl schopen uvažovat o výrazových strukturách a poslání nejen filmového díla, ale o kultuře vůbec, dovedně komunikoval s umělci, byť zejména těmi názorově spřízněnými, rovněž zvládal rozmluvy s teoretiky – například se Susan Sontagovou, s níž se setkává vícekrát, mimo jiné i po rozpadu sovětského panství za spoluúčasti předního litevského politika Vytautase Landsbergise. Ostatně ke své původní vlasti se Mekasové vždy hlásili, dokonce ji – ještě v dobách bolševické nadvlády – navštívili a pořídili tam mezi příbuznými rodinně orientovaná filmová svědectví, posléze sestříhaná pro uvedení v kinech.

Z desítek audiovizuálních děl, pod nimiž je Jonas Mekas podepsán, bych vyzvedl Lapák (1964), jehož natáčení podrobně popisuje. Východiskem byla hra Kennetha H. Browna, která syrově přibližovala sadistické podhoubí, vynořující se prostřednictvím ponižujících příkazů a povelů ve vojenském vězení námořní pěchoty. Režisér tu ukázal, jak by měl vyhlížet maximálně sdělný záznam divadelní inscenace, která se odehrávala v náznakově zamřížované cele. Ve své době se jednalo o počin inspirativní především pro televizi, která také u nás vyráběla značné množství divadelních záznamů.

Vznikl tak vlastně dokument o podobě jednoho divadelního ztvárnění, kdy se Mekas, ověšený kamerou, světelnými zdroji i mikrofonem, pohyboval po jevišti tak, aby hercům překážel. Byl si vědom, že pořizuje záznam z posledního představení, které se už nebude opakovat. Dění na jevišti, dokonale nazkoušené a herecky zafixované, přitom musel každých deset minut zastavit, neboť kamera více natáčecího materiálu nepojala. Jen český popis této akce – že Mekas musel do kamery zakládat jakési magazíny, jak se dočteme na s. 71 – prozrazuje překladatelské selhání, neboť termín „camera magazine“ označuje zásobník s filmovým pásem. Použitelná videotechnika tehdy ještě neexistovala.

Mekasův Zápisník můžeme vnímat hlavně jako historický doklad o smýšlení americké (nejen) filmařské avantgardy, přibližuje, co tito umělci vnímali jako prvořadé. A pisatel dokáže v přesných formulacích a zároveň poutavě vyslovit vše, o čem přemítá, popasovat se s tím, jak mu případně oponují lidé, s nimiž diskutuje. Dokáže dospět k nadhledu a postihnout důležité obecné rysy jevu, kterým se zabývá – zpravidla se probírá celoživotním odkazem umělce nebo umělecké skupiny. Český překlad pro nakladatelství ArtMap pořídili Andrea Průchová Hrůzová a Jan Suk jako v zásadě čtivý a uživatelsky přívětivý. Jen doufám, že si u terminologicky sporných či významově nejasných míst skutečně ověřovali, zda překládají správně.

Závěrem bych ještě rád podotkl, že v knize, jakkoli cenné po informační i obrazové stránce, chybí ucelenější přiblížení Mekasovy audiovizuální tvorby. Přitom bylo možné vycházet třeba z příspěvku časopisu Iluminace 3/1999, který portrét Mekase předložil jako svého druhu slovníkové heslo včetně komentovaného seznamu jím natočených filmů.