Před sedmi lety patřila k ceněným literárním počinům kniha rozhovorů Raději zešílet v divočině, kterou textově nachystal Aleš Palán a fotograficky doprovodil Jan Šibík. Palán vyzpovídal celkem osm lidí, kteří se z rozličných příčin rozhodli pro život v osamění kdesi v šumavských končinách, zpravidla i daleko od lidí. Jsou tak či onak výluční, snad je lze označit za podivíny navenek jistě malebné a přitažlivé, ale pochybuji, že by si je někdo chtěl natrvalo nasadit do domácnosti.

Někteří si vybudovali chatrče, nebo se dokonce obejdou i bez nich, další obývají zdevastované příbytky. Někteří se vědomě rozhodli stranit se lidí, jiným se nepodařilo navázat trvalejší vztah, ačkoli po něm toužili. Jejich niterné sepětí s okolní krajinou má samozřejmě daleko k pózovitým kratochvílím, jaké obnášejí „návraty k přírodě“ třeba ve filmech Tomáše Vorla.

Kdybych byl jeden

Když se režisér Miro Remo rozhodl natočit film podle jednoho příběhu (v knize se nazývá Kdybych byl jeden), věnovaného sourozencům Klišíkovým, upřednostnil dokumentární vhled. Jeho dílo nese název stejný, jaký má kniha – Raději zešílet v divočině. Věhlas si získalo jak vítězstvím na letošním karlovarském filmovém festivalu, tak tragickým koncem jednoho z protagonistů – utopil se v ohrobeckém rybníku (ten se nachází v oblasti Praha-západ).

Dvojčata František a Ondřej Klišíkovi (narozeni 1963), které osud zavál až na Šumavu, se ukázala být mimořádně komunikativní i sebezpytná; ostatně název literárního rozhovoru Kdybych byl jeden přesně odráží jejich rozpoložení. Lze je považovat za různé strany téže mince: vzájemně se peskují (třeba kvůli nadměrnému pití), i za naštvaným hlomozením lze vytušit citovou spřízněnost – stejně jako za jejich úvahami, že se podobají biblickým Kainu a Abelovi, když si pohrávají s myšlenkou bratrovraždy, avšak nevědí, který z nich připomíná Kaina a kdo se podobá Abelovi.

Audiovizuální představení

Režisér dosáhl malého zázraku: oba bratři otevřeli před kamerou své nitro. To, co původně sdělovali Palánovi, nyní rozpracovali do okouzlujícího audiovizuálního představení, u něhož není jisté, kde končí spontaneita Klišíkových a kde začíná umná režisérská stylizace, pohrávající si s motivy bezmála magickými: třeba sledujeme, jak mohutně a do vysokého ohně vzplanou větvičky obložené kolem pracně nakouleného sněhuláka. Podobně lze uvažovat o detailech vrásčitých tváří, někdy nasvětlovaných nejistým, snadno zacházejícím slunečním svitem, o průběžně začleňovaném motivu velkého okrouhlého zrcadla a odrazů postav v něm, které až do konce mění své umístění: předmět přinese řeka a spatříme jej jak ve stavení, tak v přírodní kulise. Na podmanivém vizuálním tvaru se jako kameraman vedle Dušana Husára, který vytyčil základní výtvarné pojetí, podílel i sám Remo – a vcelku věrně evokují styl Šibíkových fotografií.

Remo si dává záležet na tom, aby své poněkud divousovité protagonisty i prostředí Šumavy – s jezírky i říčkami – pojednal jako cosi odvěkého, přitom stále podmanivého, zemitého. Až se může přihodit, že bratři s vypěstovanými mohutnými plnovousy připomínají Kopeckého barona Gorce z pamětihodné Brdečkovy a Lipského parodie Tajemství hradu v Karpatech. Rovněž Remo si pohrává s prvky ironie a nadsázky. Někdy to vyznívá dosti ztrapněle, když třeba nechá krávu s hlasem Jiřího Lábuse komentovat životní i nynější osudy obou bratří. Jindy vnímám výsledek jako přijatelnější, například když přibližuje posedlost jednoho z bratrů létáním, a dokonce zachycuje jeho bizarní pokusy; v jeden okamžik vysloveně zatrne, když laškovné sbližování s dobytčetem skončí těžkým zraněním, vyžadujícím letecký transport do nemocnice. Ale podobně bizarní vyznění provází i výslovně režisérův nápad vtěsnat bratry coby figurální kompozici do zavěšeného malířského rámu. Také hudební doprovod, tvořený úryvky z majestátní Smetanovy Mé vlasti, může svou vznešeností vykazovat brechtovsky „zcizující“ dopad.

Postavy prosycené člověčenstvím

V přiblížení Klišíkových však převažuje statečně snášený nesnadný úděl, vyplněný namáhavou prací (třeba oráním či sekáním, krouháním a šlapáním zelí), k níž ubývají fyzické síly. Není v něm nic kašírovaného. Bratry Klišíkovy pozorujeme při běžných činnostech často pramálo vábných, někdy však jakoby předváděných právě pro kameru – třeba při vylévání močůvky nebo zabíjení kohouta. Součástí příběhu je i recitace jejich leckdy neumělých veršů, které však sdostatek vypovídají o niterném rozpoložení.  A konečně zaznívají i pesimisticky vyznívající sdělení, když sourozenci přiznávají, že žádná žena v jejich usedlosti dlouho nevydržela (ani když docílili rozdělení domu na dva byty postavením zděné příčky, která je posléze za přítomnosti kamery bourána) nebo když se přou o to, který z nich dříve zesne.

Režisér dokázal své hrdiny polidšit: nijak nepotlačuje jejich svérázné promluvy sycené sprostými nadávkami; s láskyplnou nadurděností totiž lají nejen jeden druhému, ale i všetečnému psu. Používané peprné výrazy se přitom snadno měnívají ve slovní vycpávky jak v běžné, tak zvláště pak z nějakého důvodu vzrušené či konfliktní mluvě. Možná, že Klišíkovi, vědomi si přítomnosti kamery, vytvářejí naprosto spontánně a snad i neuvědoměle jakési varianty sebe samých, jako kdyby chtěli, aby právě takto je jejich publikum nahlíželo – jak režisér prozradil v rozhovoru pro Reflex (27/2025), na jejich žádost tam byly doplněny třeba archivní záběry, jak přebírají ocenění za antikomunistický odboj.

Je ale nepochybné, že v expresivním zevnějšku pojednaný film nabízí postavy plnokrevné, opravdu prosycené člověčenstvím. Vyhýbá se jakékoli idealizaci, zdůrazňuje toliko, že se jedná o dobrovolně přijatý a žitý úděl, jehož odlišnou podobu si osobití hrdinové nedokáží ani představit, natolik se svou existencí srostli. A také je to nenápadné zamyšlení nad dopadem blížícího se stáří, což v knize nijak naléhavě nezaznívá. Miro Remo dostál svých slov z rozhovoru pro Respekt (25/2025): „Zajímala mě každodennost – poetická a absurdní zároveň. Není to film o samotářích. Je o bratrech. O lidech, kteří si vytvořili svůj vlastní vesmír.“