Výtvarník a režisér animovaných filmů Václav Mergl sotva patří mezi všeobecně známé tvůrce jako třeba Jan Švankmajer; ostatně dosud se musel spokojovat s katalogy k výstavám a časopiseckými studiemi (např. v časopisech Film a doba či Iluminace). Teprve nyní vychází záslužná monografie věnovaná jeho uměleckému odkazu. Napsal ji Pavel Horáček a opatřil výmluvným názvem Václav Mergl. Mysterium hmoty.

Autor postihuje především Merglovy filmařské projekty, ale čtenáře seznámí i s umělcovými dalšími aktivitami: ve stručnosti probere koláže, kresby i trojrozměrné objekty, dovíme se o knižních ilustracích. A nechybí ani pěstování bonsají, miniaturních stromečků (samozřejmě živých), do jejichž vzhledu Mergl vkládal své estetické cítění; práci na nich přirovnával k sochařině. Vrcholné vzepětí v animované tvorbě prožil během normalizačního období sedmdesátých a osmdesátých let, kdy však jeho díla, jakkoli na domácích i zahraničních festivalech vysoce ceněná, opakovaně narážela na potíže se schválením.

Mergl postrádá klasické filmové vzdělání, vystudoval nikoli FAMU, nýbrž Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde také vznikly jeho první filmové pokusy. Celkem natočil devět krátkých snímečků, které lze většinou považovat za plně autorské (u dalších se podílel na scénáři či působil jako výtvarník), jako režisér je podepsán pod pěti večerníčkovými televizními seriály, částečně realizovanými také na Slovensku.

Předchůdce slavného Vetřelce?

Uznání si získal hned svou druhou prací, uvedenou ve zdejších kinech, a sice Laokoonem (1970). Mergl tu dal jasně najevo, k čemu tíhne a čemu se bude věnovat i v budoucnu: oslovila jej poloha sci-fi, avšak notně ponurá až hororová, s příklonem k varovnému podobenství. Ničitelskou amébovitou hmotu, rudě zbarvenou a schopnou na sebe brát podobu té látky, po níž člověk nejvíce touží (třeba drahokamů), a proto dobývající každé území, kde se ocitne, mohlo tehdejší diváctvo vnímat jako alegorii nedávného vpádu „spřátelených vojsk“. Horáček píše, že film, inspirovaný antickou bájí o trojském koni navzdory varování vtaženém do obléhaného města, použil kolážovitý styl, ilustrace Mergl vystříhal ze starých botanických či anatomických atlasů a následně je koloroval. Vnitřek kosmické lodi jakoby vychází ze starodávného astrolábu či nákresů vzdušných plavidel, jak je zrodila představivost Leonarda z Vinci. Divák si navíc postupně uvědomí, že doprovodný komentář postihuje hledisko útočníků, podmaňujících si každého skrze jeho skrytá přání – a totéž si uvědomila schvalovací místa.  Až dnes si připouštíme, že Laokoon svým sdělením vlastně předchází proslulého Vetřelce (1979), kde mimozemský život také ohrožuje lidskou populaci.

Václav Mergl si za svůj snímek – navzdory mnoha oceněním – vykoledoval několikaletou tvůrčí průrvu.  Další dílo nazvané Krabi, opět děsivé a znepokojivé, dokončil v roce 1976. Zaštítil se krátkou, jen dvacetistránkovou předlohou sovětského spisovatele Anatolije Dněprova, která v českém překladu poprvé vyšla ve sborníku Povídky z vesmíru (1961) a poté – po uvedení filmu do kin – ještě několikrát, mimo jiné i v příloze deníku Mladá fronta. Rovněž v případě Krabů režisér uplatnil koláž, tentokrát daleko bližší ploškové animaci, protože užívané plošky si nevystřihoval, barevně i tvarově si je připravoval sám, používal i lepidlo. Akcent proti válečnickému zbrojení je tu zřejmý: dálkově ovládaní robotičtí krabi se živí železem a díky němu se rozmnožují, jenže jen do chvíle, než jim dojde potrava. Pak ohrožují i své lidské stvořitele. Pro zajímavost lze doplnit, že Dněprovův text inspiroval i západoněmecké filmaře, kteří jej rozšířili do celovečerního hraného filmu Ostrov krabů / Die Insel der Krebse (1975).

Človíček z baňky

Přestože vůči Krabům nepovstaly žádné námitky, na realizaci dalšího projektu musel Mergl čekat opět mnoho let – jenže pocta Hieronymu Boschovi nazvaná Homunkulus (1984) vzbudila podezření z ideové úchylky a Mergl musel přidat vysvětlující úvod, aby divák nebyl zmaten a nepodlehl chybným výkladům. Přitom podle režisérova vyjádření se mělo jednat o snovou pohádku o umělém človíčkovi stvořeném v alchymistické baňce. Ale možná vadilo zdůraznění touhy po svobodě: na počátku spatříme, jak jakási ruka (boží?) točí klikou uvádějíc do pohybu mechanismus zvěrokruhu, poté umělá bytůstka rozbíjí skleněnou baňku a opouští sklepení, aby se vrátila do všespásného kosmu…

Teprve v druhé půli osmdesátých let nachází plné uplatnění, kdy i morbidní humor přestává vadit: v Mikrobu (1986) ukazuje, že i choroboplodné zárodky si nárokují právo žit a rozmnožovat se; v Sestřeničkách (1988) si pohrává s myšlenkou kanibalismu; Haló Alberte (1990) popisuje, co všechno může nastat, když batole vypadne z okna výškového domu. Poté našel práci už jen v televizi.

Za skutečně mistrovské dílo však považuji stylizovanou hranou hříčku Poslední lup (1987), byť k ní Mergl poskytl jen námět a scénář. Režie se totiž ujal Jiří Barta. Vypráví v něm, okouzlen starosvětským prostředím a postavami v historických kostýmech, o lupiči netušícím, že se ocitl mezi upíry. V hravém herectví se jedinečně prosazuje stařičká hraběnka ve ztvárnění Františka Husáka, věkovitě vyhlížející rekvizity jsou vskutku podmanivé – třeba mechanická vysávačka krve funguje na šlapací pohon.

Výtvarné vidění, které nestárne

Černobílý obraz byl v některých částech ručně kolorován, výsledek svým mírně kmitavým zbarvením připomíná dávné Mélièsovy počiny z počátků kinematografie.

Pavel Horáček, jemuž se podařilo udržet v rovnováze odborný přístup i čtivost, ve své knize probral doslova celý Merglův umělecký odkaz včetně nerealizovaných projektů (a neskrývá své možná až trochu přemrštěné nadšení). Přidal navíc i obsáhlý, bezmála stostránkový rozhovor umělcem. Ten rekapituluje své osudy, uskutečněné i neuskutečněné záměry, načrtává zápolení s nadřízenými, dokonce se považuje za nežádoucího v systému tehdejší výroby. Nahlédneme spolu s ním do zákulisí tvorby, na ne vždy vstřícné jednání úředníků i kolegů. Prosvítá také hořkost: při privatizaci firmy Krátký film přijelo jednoho dne nákladní auto a odvezlo všechny kopie filmů neznámo kam, expozice animovaného filmu na zámku Kratochvíle byla rozkradena. Smířlivě dodává, že od poloviny devadesátých let o něj ustal zájem.

Dlužno dodat, že samotná publikace o Merglovi je sama o sobě uměleckým dílem. Obsahuje totiž velké množství kvalitně vytištěných, často celostránkových barevných ilustrací, ať již jsou to perokresby, výtvarné návrhy, ukázky ze scénářů s rozkreslenými výjevy, nebo záběry z filmů samotných. Pavel Horáček své pojednání uzavírá svého druhu obdivným vyznáním: „Podle mé zkušenosti nikdo ze současných divaček a diváků v Merglových filmech nespatřuje nějaké režijní ústupky a enormní zásahy dohlížitelů, pro něž by ztrácely na atraktivitě. V užším okruhu u nás i v zahraničí jsou naopak součástí kánonu, zvláště pokud hovoříme o animovaném sci-fi.  Jeho filmové dílo, podobně jako kresby a obrazy, zůstávají fascinujícím mementem doby, ale není těžké jim propadnout i bez znalosti tehdejšího kontextu. Merglovo výtvarné vidění nestárne, naopak se ukazuje být nadčasové. Jsem přesvědčen, že jeho význam nepochybně poroste. Jako idea stromu.“