Pokusy postihnout mentalitu nacistických válečných zločinců, často svou děsivou minulost vnímající jako odosobněný výkon profese či poslání, kterými byli pověřeni, se vynořily hned po skončení války. K prvním náleží například román Smrt je mým řemeslem, sepsaný Robertem Merlem. Z nejnovější doby patří k důležitým počinům Guezovo Zmizení Josefa Mengeleho, o němž iLiteratura psala ještě dříve, než vyšel česky, a přinesla i rozhovor s autorem.

Mengeleho předsmrtná vize

Když se Olivier Guez rozhodl o Mengelem a jeho poválečném exodu napsat, příběh vyprávěl jakoby jeho očima, zprostředkoval jeho náhled a vnímání. Postihl, jak Mengeleho dlouholeté skrývání v Jižní Americe a nabírání falešných identit vedlo k postupné osobnostní degradaci, jak se proměnilo v zahořklost a ublíženectví, aniž byl Mengele schopen dospět k jakékoli sebereflexi, nadále přesvědčen, že svět i spravedlnost v něm opět ovládají židé.

Důležitou okolností ve stavebním rozvržení příběhu je, že Josef Mengele (1911–1979) se zařadil mezi nikdy nedopadené nacistické stvůry, mezi ty, kteří navzdory vzdělání (byl lékař) zcela propadli zrůdné ideologii: univerzitní zakotvení si hodlal pojistit „výzkumem“ prováděným ve vyhlazovacím táboře Osvětim, kde získal přezdívku anděl smrti – už při vstupní selekci rozhodoval, kdo dostane šanci přežít. Zajímala jej nejen dvojčata a způsob, jak u žen zajistit jejich rození, ale také tělesně postižení jedinci.

Tento myšlenkový rozměr zachoval i Kirill Serebrennikov, ceněný ruský režisér, již řadu let setrvávající mimo vlast (viděli jsme od něho např. snímky Léto a U Petrovových řádí chřipka).  Filmový přepis Guezovy předlohy stvořil ve složité mezinárodní koprodukci. Vizuálně strohé pojednání se opírá o černobílý obraz (kameraman Vladislav Opeljanc patří k režisérovým stálým spolupracovníkům), který zaznamenává jak honosná prostředí, tak zpustlé špeluňky jako nedílnou součást (anti)hrdinovy existence. Do minulosti nahlížejí toliko dvě barevné vsuvky – první z nich vysloveně odkazuje k amatérskému filmu jakoby pořízenému v Osvětimi, a to včetně rachotu imaginární promítačky a dojezdu filmového pásu v ní, druhá zachycuje bouřlivé manželské milování. Kraťoučkou třetí lze považovat za Mengeleho předsmrtnou vizi, když na mořské pláži spatří, jak se k němu rychle blíží dva židé.

Masový vrah jako oběť

Zmizení Josefa Mengeleho přejímá tvar svérázné rodinné kroniky: jednotlivé úseky se nazývají podle jmen, která si Mengele v průběhu let přisvojoval, nechybějí ani přesné letopočty, díky nimž zjistíme časový rozkmit mezi 50. a 70. roky. Hojnou pozornost režisér věnuje i Mengeleho podnikatelské rodině – stejně jako leckteré jiné hospodářské či vědecké elity odmítá přiznat jakýkoli podíl na zločinném režimu, považuje Josefa za nevinného a jeho hledání za projev nenávistného spiknutí. Ukazuje, jak se Mengele po prohrané válce stává celoživotním štvancem, který nakonec ztrácí rodinné zázemí, neboť se necítí bezpečně ani v rodném Německu, kde je na něho posléze vydán zatykač, ani v zámořském exilu, kde mění skrýše i identity; vystřídal Argentinu, Paraguay a poté zakotvil v Brazílii. Mengeleho znepokojuje Eichmannův únos, soudní proces a poprava v Izraeli. Obává se, že by mohl skončit stejně.

Serebrennikov ukazuje, jak se ještě dlouho po válce v Jižní Americe vyskytovala hnízda Hitlerových přívrženců a jak honosně a v přepychu slavili sňatek „vyvolených“. Také ale postihuje Mengeleho sestup do hmotné bídy, když se tenčily peněžní přísuny zasílané z Evropy jeho rodinou, a naznačuje rozklad dosavadních jistot, když jej opustila i jeho druhá manželka (ta první se s ním záhy po válce rozvedla). Mnohokrát Mengeleho zastihneme, jak dává průchod pohrdání podle něho méněcennými lidmi a nenávisti k nim. Výmluvné je to třeba v okamžiku, kdy se skrývá u maďarských utečenců, kteří vědí o jeho skutečném původu, ale za své mlčení si nechávají platit. August Diehl v jeho úloze skvěle postihl zatrpklost stáří, kdy ani tělesná slabost – včetně sexuální, jak vyplyne ze setkání s poslední služkou najatou přes inzerát – neumenší jeho pánovitost a přesvědčení o vlastní výjimečnosti.

Rozšiřoval jsem vědecké poznání!

Zmizení Josefa Mengeleho oživují průběžně začleňované mediální odkazy, ať již se jedná o rozhlasové zprávy o svržení Perónovy diktatury, nebo o novinové zvěsti, naznačující prolomení jeho tajené existence a vedoucí k dalším a dalším přesunům. Konfliktní střety se synem, jenž jej roku 1977 přijel navštívit (a během cesty musel tajit své skutečné jméno), jsou pouhou epizodou, která ovšem jako by sjednocovala dosavadní střípky velkolepé mozaiky. Na synovy spíše ostýchavé dotazy, zda a proč se dopouštěl zločinů, které jsou mu přisuzovány, reaguje dotčeně. Nepřipouští si žádnou vinu, vždyť i ty nešťastníky, které posílal na smrt, vlastně chránil před krutým osudem, který by je jinak čekal. Přestože syn zůstává vůči otci v opozici, podřídí se jeho vůli a nechá si ostříhat dlouhé vlasy, aby vyhlížel mužněji.

Mengele rozhořčeně poukazuje na to, že mnozí režimní pohlaváři si po válce zajistili výnosné kariéry (například jeho univerzitní šéf Otmar von Verschuer, jenž se zabýval dědičností a rasovou hygienou), a stěžuje si, že všechna odpovědnost za vše špatné spadla jen na něho. V Osvětimi přece působily dvě desítky dalších lékařů, z nichž mnozí se oddávali zrůdným potěšením, zatímco on rozšiřoval vědecké poznání. Tak sám sebe vnímá a posuzuje. Barevný vhled do osvětimské všednosti, rámované hudební produkcí tělesně deformovaných umělců i přednáškou, jak co nejsnáze získat vybělené lidské kosti (spatříme i jejich ukládání do bedny odesílané německému vědeckému ústředí), poskytuje příklad, jak se odosobněné zaujetí snadno zvrhne ve zločinnou obludnost.

Zbývá doplnit, že o Mengelem jen u nás vyšlo více než deset knížek a vznikla řada televizních dokumentů jak tuzemských, tak zahraničních. Nalezneme i hrané filmy – třeba shledání se synem zobrazil Můj otec Mengele; alternativní historii, kdy se zestárlý Mengele vydal spravedlnosti, aby své skutky obhájil, líčí snímek Nic než pravda. Serebrennikovův snímek, divácky náročný a vyžadující plné soustředění, se ovšem vyznačuje hlubinným ponorem do zvrácené mentality, která si odmítá připustit jakékoli selhání.