Celosvětový zájem o japonské animované filmy – zvláště od studia Ghibli – trvá po celá desetiletí a dorazil i do naší republiky. Nejprve se objevily v televizní nabídce, vyšly na DVD, nalezneme je na Netflixu, a zejména v loňském roce se událo, že zásluhou distribuční společnosti Aerofilms hromadně zavítaly i do zdejších kin. A v před- i povánočním období se několik titulů ještě vrátilo na filmová plátna, například do archivního kina Ponrepo. Blíže představovat ty nejznámější jako Můj soused Totoro nebo Princezna Mononoke je snad zbytečné.

Nadšení fanoušků záhy vedlo k vydání prvních knížek, samozřejmě vesměs překladových, které se týkají zmíněného výseku japonské filmařiny i jejího profilového tvůrce – je jím Hajao Mijazaki, jenž počátkem ledna příštího roku oslaví pětaosmdesátiny; o těchto knihách jsme psali např. zde nebo zde. Nyní se k Mijazakiho celoživotní tvorbě vztahuje další svazek sepsaný americkým filmovým publicistou Nicolasem Rapoldem. Přeložil ho Marek Čtrnáct a nese jednoduchý název Hajao Mijazaki a podtitul Inspirace skrytá za ikonickými filmy, s vročením oznamujícím kupodivu již nyní letopočet 2026.

Zdroje inspirace

Jako průvodce celoživotním Mijazakiho odkazem je titul rozhodně přínosný. Zatímco předešlé publikace byly spíše fanouškovské, nyní se můžeme začíst do zasvěcených úvah, jaké vlivy ze světové, zvláště anglofonní kultury – filmové i mimofilmové – na slavného režiséra působily. I když se zdá, že jeho příběhy jsou ryze japonské a čerpají z tamní mytologie, Mijazaki se podrobně obeznámil (nebo se to aspoň předpokládá) s důležitými uměleckými, filozofickými i třeba kulinářskými koncepty. Jeho cesty do Evropy bývaly striktně poznávací.

Rapold své dílo rozvrhnul do deseti kapitol, z nichž každou člení do dalších čtyř oddílů. Pokouší se v nich objasnit pozadí Mijazakiho filmů, jmenovitě poukázat na pojetí postav či motivy, které vykazují inspiraci odjinud. První dvě kapitoly zkoumají režisérovu provázanost s pamětihodnými evropskými romanopisci, kteří v něm probouzeli představivost a schopnost snít takříkajíc s otevřenýma očima (např. Lewis Carroll, stvořitel Alenky v říši divů, C. S. Lewis, jenž uhranul veřejnost Letopisy Narnie, nebo Jules Verne, schopný v lecčems předvídat technické vynálezy budoucna).

Další literáti, jejichž tvorba rovněž mnohdy sahá až do předminulého století, pak zanechali svou stopu v Mijazakiho konstrukci jak dětských dívčích, tak ženských postav – švýcarskou spisovatelku Johannu Spyriovou zná asi málokdo, avšak její Heidi, děvčátko z hor se ustavičně dočkává nových a nových adaptací, hraných i animovaných. Dětsky hravou imaginací jej oslovil i Malý princ Saint-Exupéryho. Zapůsobily rovněž posmutnělé Andersenovy pohádky. A později se ještě dovíme, jaké filmy, animované i hrané, jej zaujaly. Porovnání Princezny Mononoke s Kurosawovým mistrovským eposem Sedm samurajů (stal se předlohou amerického westernu Sedm statečných) patří k bystrým ukázkám komparativního přístupu.

Ani prostředí, v nichž se odehrávají Mijazakiho příběhy, nejsou vybírána náhodně, často mají své reálné předobrazy, města i úchvatná přírodní zákoutí, a díky knize je můžeme navštívit. Celostránkové fotografie umožňují tušit, čím tato místa režiséra zaujala a jak je přetvořil do tkáně svých filmů. Převažují přirozeně japonské scenerie, ale padnou zmínky i o evropských lokalitách, horských průsmycích a klikatých silničkách. Autor knihy se dokonce odvažuje domýšlet, jak se odrážely hornické stávky v Japonsku i thatcherovské Anglii. Také se leccos dovíme o širokém vějíři podnětů, od spirituálních po kulinářské, které vešly do Mijazakiho filmů a poznamenaly nejen jejich podobu či pojetí, ale hlavně vyznění.

Další kapitoly sledují Mijazakiho tvůrčí dráhu, budoucího umělce již ve škole fascinovaly sešitově vydávané kreslené mangy; některé pak přetavil do filmové podoby. Také zde Rapold vybírá jednotlivé příznačné výjevy a porovnává je s původními zdroji. A přidává ohlédnutí za Mijazakiho privátní minulostí, připomíná, jak Mijazaki nakládá s postavou milované matky, a vynořují se ničivé stíny druhé světové války. Odmítá ji heroizovat či se dojímat válečnými hrdiny. Průběžně připomínané pracovní nasazení dává tušit, že Mijazaki patřil mezi workoholiky, ne vždy příjemné svou umanutostí.

Posedlost souvislostmi

Mijazakiho filmy se mnohdy odehrávají v blíže neurčitelném pohádkovém časoprostoru, avšak stejně tak spatříme vize znepokojivé budoucnosti – třeba koncept létajícího města má své kořeny až někde ve Swiftových Gulliverových cestách. Mijazakiho vize a představy však nejsou jen zábavné; ať již vzbuzují sympatie, nebo straší, pokaždé se pokoušejí nějakým způsobem zhmotnit nadčasové ideje, přesahují pouhý edukativní pohádkový rozměr. Naznačují prolnutí mnohdy hrozivého fantaskna s přítomností, která může vykazovat stejně děsivé prvky.

Závěrečná kapitola vytyčuje čtvero přístupů, které utvářejí Mijazakiho snímky. Nejprve jmenuje snovou logiku, neboť nevědomý proud událostí unáší mnohé příběhy jako určující prvek. Dále zmiňuje nejednoznačné, rozporné zobrazení civilizační základny či vyspělosti, která může pomáhat i ničit. Současně však Mijazaki dodržuje zavedený kánon, navazující na tradice výtvarného stylu – v knize nalezneme např. reprodukci slavné Hokusaiovy malby velké vodní vlny. A konečně lze pozorovat osobní režisérův umělecký růst, zdůraznění stanoviska, že každou pohromu je třeba překonat a začít znovu, nepoddat se jí. To vlastně prostupuje celou režisérovou tvorbou.

Kniha o Mijazakim uchvátí už tím, že není nadšenecky popisná, neustále zjišťuje, jak do režisérových snímků proudí nejrůznější podněty snad ze všech oborů lidské činnosti.  Velkolepá, tiskově skvělá obrazová složka (některé názorné reprodukce jsou celostránkové!) to má dokládat. Možná je Nicolas Rapold až posedlý nepřetržitým zjišťováním kontextů a souvislostí, někdy snad i trochu přemrštěných nebo příliš domýšlejících pouhé náznaky. Když za každou cenu hledá nějaké západní vzory, považuji to za bezmála umanuté.  Pokud by vydavatel uvažoval o překladu nějaké další knihy, obírající se týmž námětem, asi by měl zvolit titul z Japonska. Jen tak se lze dopídit, jak Mijazakiho a vůbec filmy ze studia Ghibli, s nímž je celoživotně spjatý, vnímají sami Japonci.

Překlad Marka Čtrnácta je výrazově soustředěný, přesný ve formulacích. Sotva však mohl odstranit jistou nezáživnost textu, který je psán jakoby profesorskou, suše lakonickou formou. Cením si, že lze rozlišit, které filmy byly u nás uvedeny (a mají zavedené české názvy, někdy bohužel několikeré – například krátký animovaný počin Frédérica Backa Křup se v televizi vysílal jako Bum), neboť díla, která k nám nepronikla, mají nejdříve zařazený původní název a teprve poté následuje jeho české přetlumočení.

Zbývá doplnit, že Česká televize, která v minulosti odvysílala řadu Mijazakiho filmů, o něm chystá na příští rok dokument. Spolu s touto knihou, jejíž originál byl vydán letos (takže překlad vznikl velice rychle stejně jako samotný tisk a svázání), by tak mohl přispět k hlubšímu poznání jedné mezinárodně ceněné japonské osobnosti.