V Česku se vykytuje několik velkých filmových přehlídek, zpravidla soutěžních – v Karlových Varech, v Jihlavě, v Uherském Hradišti, ale připojit lze také Jeden svět či zaniklý Febiofest (skončila jen jeho tuzemská větev, na Slovensku tato chvályhodná akce dál pokračuje). O vývoji a důležitých meznících Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech vyšly dokonce dvě publikace, nyní se jedné dočkala i Letní filmová škola, drahně let usídlená v Uherském Hradišti.

Seminář filmových klubů

Knihu výstižně nazvanou Filmovka sepsal Jan Bergl (narodil se roku 1997 v Plzni, kde nyní vede filmový klub), v současné době doktorand na Katedře filmových studií Filozofické fakulty UK a rovněž přispěvatel do odborného i denního tisku, například do Deníku N. Podílel se rovněž na přípravě Letní filmové školy, jejíž programovou ředitelkou Ivou Hejlíčkou byl zřejmě požádán, aby vypracoval „výroční“ spis, ozdobený podtitulem 50 Letních filmových škol – podle tiráže se totiž společně s Berglem podílela na jeho koncepci. To samozřejmě může vyvolávat pochyby o pisatelově nezávislosti.

Kořeny Letní filmové školy (takto nazývané až od roku 1975), dlouhodobě spjaté s hnutím filmových klubů, sahají do tak daleké minulosti, že sotva ještě žijí pamětníci, kteří by si vybavili úplně první setkání zhruba sedmdesáti nadšenců z celé republiky – došlo k němu jednoho srpnového týdne roku 1964 v Čimelicích. Již tehdy celá akce nabyla rysů, které ji budou provázet i nadále: jak zpřístupnění domácí i světové klasiky, o níž si zájemci mohli nanejvýš číst v dějepisných knihách, tak uvedení ukázek nejnovější tuzemské i zahraniční tvorby; a zmínit je třeba i zasvěcené lektorské úvody.

Tehdejší pojmenování Seminář filmových klubů, záhy na řadu let přestěhovaný do jihočeského Písku, dává tušit, že účastníky byli především lidé, kteří se aktivně podíleli na rozvoji klubistického hnutí. Celá akce, pro širokou veřejnost v zásadě uzavřená, byla určena převážně jim a počet účastníků se ustálil na nižších stech – pro všechny zájemce se otevírá až v roce 1993. Lze se samozřejmě dohadovat, zda skutečně přináší potřebný komfort mnohatisícovému davu, který Uherské Hradiště každoročně oblehne, vystaven anonymitě, přeplněnosti sálů i nepohodlnému ubytování.

Ideologický rozměr

Autor své pojednání opřel o dva základní zdroje: jednak rekapituluje vývoj klubistického hnutí na podkladě archivních dokladů mnohdy zveřejněných jako příloha, jednak využívá rozhovorů s lidmi podílejících na chodu Letních filmových škol – nejčastěji organizačně, dramaturgicky a v rolích lektorů, kteří jednotlivé filmy uváděli, případně vedli besedy s pozvanými hosty. Dozvíme se tak například, že Letní filmové školy fungovaly i jako ideologické akce, které měly šířit „žádoucí a správné“ představy o filmové kultuře, ale současně i jako více či méně skryté „odbojové“ podhoubí, neboť poskytovaly prostor i těm dílům, která byla vnímána jako ideově pochybná, či dokonce nepřátelská. To bylo důležité hlavně v normalizačním období, byť uvedení takových snímků bývalo zpravidla vykoupeno přednáškou o jejich úpadkových hodnotách.

Podobu prvním třinácti klubistickým srazům vtiskl Stanislav Zvoníček, tehdejší ředitel Československého filmového ústavu, který se spolu se sekretariátem Československých filmových klubů podílel na jejich přípravě a organizování.  Za jeho vedení se pořádaly i odborné přednášky, později nabídnuté i v tištěné podobě (například teoretik Jan Kučera takto ve Filmové poetice nabídl podrobné analýzy dvou klasických filmů, jednak Clairova Slaměného klobouku, jednak Ejzenštejnova Ivana Hrozného). Zvoníček byl samozřejmě komunista, avšak reformního ducha, takže jej na úsvitu utužujícího se normalizačního režimu nahradil stranicky spolehlivější Slavoj Ondroušek (a po něm Jiří Levý). Ti už se snažili prosadit takové pojetí Letní filmové školy, které mělo účastníky řádně (pře)vychovávat, avšak nikdy nedosáhli vytčených cílů, neboť do jisté míry vzdorovali jak členové přípravného štábu, kteří zajišťovali zdárný průběh, tak zejména účastníci pamatující si svobodomyslnější předchozí ročníky – navíc si zpravidla pobyt sami platili a čerpali vlastní dovolenou. Časté změny místa konání spíše vypovídají o zmatečné nejistotě (v Písku se akce konala naposledy v roce 1977, poté se stěhovala např. do Hořovic, Světlé nad Sázavou, Strážnice či Trutnova, než zakotvila v Uherském Hradišti).

Jan Bergl dovádí svůj výklad až do současnosti a přibližuje nejrůznější turbulence, které Letní filmovou školu provázely, ať šlo o povodně, nebo rozbroje ve vedení klubistického hnutí, potažmo Letní filmové školy. Zmiňuje dlouholetou zásadní roli Jiřího Králíka, kvůli finančním schodkům posléze odvolaného z funkce (2007) a nahrazeného vedením, které přetrvává do současnosti. I konfliktní události jsou však líčeny uhlazeně, zbaveny mnohdy barvitých osobních rozbrojů, které někdy vrcholily až před soudy.

Koho vyzpovídat

Druhou výpovědní linii tvoří Berglovy rozmluvy s pamětníky –  od nejstarší Milici Pechánkové přes univerzitní pedagogy, jako jsou např. Jan Bernard a David Čeněk, filmové znalce, mezi něž patří Michael Málek nebo Jan Lukeš, jenž dlouhé roky na Letních filmových školách redigoval každodenně vydávané Filmové listy, až ke Králíkovi a následně osobnostem profilujícím pokrálíkovskou éru (Pavel Korč, Jan Jílek, Iva Hejlíčková, Radana Korená…). Vesměs se jedná o osobnosti, které výrazně ovlivňovaly či stále ovlivňují podobu filmových škol, podílejí se na výběru filmů i hostů a zajišťují lektorské úvody i přednášky.

Je proto škoda, že autor nevyzpovídal ani někdejší překladatele (třeba Danu Hábovou), ani „obyčejné“ návštěvníky (v textu jsou zmíněni například písecký Jan Starý nebo Pavel Doucek a Pavel Hypius z Hradce Králové), kteří se na pořádání Letních filmových škol nijak nepodíleli, ale dlouhé roky se nechávali obšťastňovat předkládanou nabídkou.  Jejich náhled by mohl rozšířit postřehy profesionálů, doplnit obraz takříkajíc zvenčí a zespoda, přiblížit roli pouhého, byť nanejvýš poučeného a znalého konzumenta nabízeného programu. Mohli by třeba naznačit, co pro ně Letní filmové školy znamenaly a proč je případně přestaly zajímat.

Navíc tu postrádám řekněme sociologickou rovinu, která by se blíže věnovala fenoménu účasti na těchto akcích. Dokazuje přítomnost mnoha tisíc zájemců jejich skutečný zájem o film, nebo je projevem snobismu, snahy „být in“ a účast vnímat jako módní či mondénní doplněk svých aktivit? Ostatně: na Letní filmové škole se pořád lze pokochat projekcí na plátno, takže si můžeme položit otázku, zda stále platí někdejší Králíkova definice, že sledování filmu na jakékoli obrazovce, neřkuli v mobilu, je pouhou zpovrchnělou informací o dotyčném díle.

Ocenit je však třeba grafické opracování knihy, v níž nalezneme množství převážně barevných fotografií dokládajících uvolněnou atmosféru i připomínajících důležité umělce, kteří se akcí účastnili; profilovou fotografii má i každý ze zpovídaných lidí. Pochválit pak musím přetisky dobových písemných dokumentů (např. hodnocení či zamýšlených koncepcí), ale také plakátů apod. Snad mohly být připojeny i seznamy filmů, které se na jednotlivých ročnících promítaly. Filmovka se netváří jako hlubokomyslný počin, poskytuje čtivé seznámení se základními vývojovými trendy Letních filmových škol, s lidmi, kteří se na nich podíleli, a mimoděk prozrazuje i postupně se měnící společenské ovzduší, v nichž se školy pořádaly. Svým způsobem vznikl docela působivý propagační předmět s uznatelnou výpovědní hodnotou…