Franze Kafku (1883–1924), pražského židovského spisovatele píšícího výhradně německy, byť byl bilingvní (a jeho první překladatelkou do češtiny se stala i sexuálně výbojná novinářka Milena Jesenská!), snad není třeba představovat. Za svého života i následná desetiletí po něm byl sotva považován za významnějšího literáta, třeba třetí svazek Masarykova slovníku naučného, který vyšel nedlouho po jeho skonu, mu věnuje pouhých pět řádků. Zlověstné předtuchy o bezmoci člověka v nepochopitelném světě získaly pozornost až v poválečném období, u nás od počátku šedesátých let – již tehdy vznikl dnes již zapomenutý dokument Dvojí proces (1962), tehdy také znovu začala vycházet jeho díla a rovněž přibývaly filmy natáčené podle jeho předloh. A především bobtnají stohy odborných prací, které Kafkův odkaz zkoumají ze všech myslitelných hledisek – počet takto potištěných stránek snad milionkrát převýšil rozsah Kafkova rukopisného odkazu.

Hojná pozornost mu však byla věnována hlavně po pádu bývalého režimu, ať již výpovědi o něm – hrané i dokumentární – pocházely ze zahraničí, nebo vznikly u nás. Kdysi jsme viděli Soderberghův místy svérázný životopis Kafka (1991), nedávno následovaly diváky i odbornou veřejností přehlížená Nádhera života (2024) a šestidílný seriál též nazvaný Kafka (2024), díla v obou případech německého původu. Posmrtně slavený spisovatel přitahoval také polské tvůrce: Kafka podle Rybczyńského  (1992) se proměnil v koláž obrazů a textů, experimentující animované ztvárnění nabídl Piotr Dumała (1991). Česká televize přichystala řádně obdivný dokument snad každé desetiletí: Téma Franz Kafka (1991), Jak cestoval Franz Kafka (2011), Franz Kafka – známý neznámý (2024). Na tuzemských jevištích se mihly více než dvě desítky různorodých pořadů o Kafkovi – z nichž „sklepácké“ představení Piš, Kafka, piš (2015) a hudebně literární počin Kafka Band (2018) televize zaznamenala.

Režisérka a životopisný žánr

Nyní přichází na plátna kin – po festivalovém uvedení v Torontu a San Sebastianu – snímek Franz, dokončený díky rozsáhlé mezinárodní koprodukci, na níž se kromě Česka podílely i další státy – jednak Německo, jednak Polsko, které jej dokonce jako národního reprezentanta přihlásilo do oscarové soutěže. Scénář napsal Marek Epstein, režie se ujala Agnieszka Hollandová. Ta se naposledy představila proemigrantskou agitkou Hranice (2023). Hollandová několikrát rozčeřila zdejší filmařské vody (Hořící keř, 2013; Šarlatán, 2020), nyní se ale vtěsnala do očekávatelných konvencí kostýmního životopisného příběhu, jen zlehka obohacovaného připomínkami nynějšího mnohdy obskurního kafkovského kultu, který v Praze vládne. Franze nasnímal sice svědomitě, ale prkenně Tomasz Naumiuk, jenž snímal i předchozí Hollandové snímky Hranice (2023) a Pan Jones (2019), hudební podkres složili Maria a Antoni Komasa-Łazarkiewiczovi, zazní též skupina Trupa Trupa. V kostýmech, maskách i dobových rekvizitách uvěřitelný film, jenž snad vzbudí zájem publika, má sice i cele dabovanou podobu, avšak doporučuji rozhodně upřednostnit verzi titulkovanou, která názorněji postihuje dvojjazyčnost přinejmenším pražského kulturního prostředí.

Hollandová má se životopisným žánrem hojné zkušenosti: přiblížila např. osudy hudebního génia van Beethovena, básníků Verlaina a Rimbauda, zbojníka Jánošíka; další snímky se pak skutečnými osobnostmi alespoň inspirovaly. V případě Franze jí vyšla tříšť postřehů, inscenačně snad přijatelná, avšak ve vypravěčském uchopení poněkud rozpadlá. Kafkovu přítomnost prokládá mnohdy traumatizujícími zážitky z jeho dětství, spatříme znepokojivé výjevy z budoucího válečného holocaustu, jehož oběťmi se stali i Kafkovi příbuzní, uhlídáme i zahraniční turistické výpravy, provázeni cizojazyčnými průvodci (dokonce i v japonštině), obhlížející vedle muzea také místa, kde se Kafka vyskytoval – mimo jiné v jídelně, z níž je dnes rychlé občerstvení, nebo i na plovárně. Jakoby podle knihy S Kafkou do kina se vypravíme do setmělého sálu na jednu grotesku s Maxem Linderem a sledujeme, jak dlouho věčně zachmuřenému Kafkovi trvalo, než se začal aspoň usmívat. Příliš zkratkovitě je pojednáno téma souchotin, které ve skutečnosti Kafku sužovaly několik let, trochu nepatřičně vyznívají výjevy s desítkami naháčů při jeho utužujících či léčebných pobytech, což bylo v sešněrované „lepší“ společnosti sotva myslitelné.

Režisérka předestře, jak mohla vyhlížet a jak byla – odmítavě i nadšeně – přijímána Kafkova veřejná čtení jeho děl, případně jak na ně reagoval okruh nejbližších přátel (a jistě překvapí, že četba třeba takového Procesu vyvolávala salvy smíchu). Dokonce jako děsivě morbidní vsuvku spatříme inscenovanou povídku V kárném táboře s motivem obludného mučícího a popravčího nástroje – tento minimalisticky pojatý krvavý skeč, jehož vřazení pokládám za nadbytečné, by bylo možné předvádět i samostatně.

Pisatel dopisů a jeho blízcí

Důležitá je přítomnost Kafkových nejbližších: jedná se o rodinu s poněkud despotickým otcem v čele a o skupinku přátel, jimž vévodí Max Brod zhmotněn Sebastianem Schwarzem (později se zaslouží o zachování Kafkových rukopisů, když je odmítne spálit, jak Kafka požadoval). Ale také o trojici milenek (vedle v pořadí poslední Mileny Jesenské to byly Felice Bauerová a Grete Blochová, dosti jednorozměrně ztělesněny Jenovéfou Bokovou, Carol Schulerovou a Gesou Schemulyovou), s nimiž však udržuje spíše dopisový než osobní, neřkuli tělesný kontakt. Proto se celý nesvůj cítí při návštěvě nevěstince, kdy je ochotná prostitutka z jeho počínání řekněme zmatená. Franz byl totiž vášnivým pisatelem dopisů, byl schopen jich napsat i několik za den, svěřoval se v nich s rozpaky a znechucením těmi, k nimž měl nejblíže – jako kdyby ho intimní blízkost sužovala. V dopisování, vyvazujícím jej z osobní blízkosti, si připadal uvolněný a bez zábran. A ustavičně jsme si vědomi, že vnímavý umělec byl mimořádně citlivý na jakýkoli pocit nepohody, zvláště pak v souvislosti se zbožněním naprostého ticha, přitom neustále z vnějšku narušovaného. Franz pak vyhlíží jako duchem nepřítomný, zahleděný sám do sebe, vyznačuje se až autistickými rysy.

Hollandová se nespokojuje pouze s tím, že líčí osudy Kafkovy i jeho blízkých (a to včetně posunutí událostí s nimi spojených do vzdáleného budoucna), zejména vzpurnost spřízněné sestry Ottly (Katharina Starková), vstřícného kamaráda Maxe Broda a laskavého strýčka Löwyho, jenž – oživen ovousalým Ivanem Trojanem – mu s pýchou předvádí technickou novinku v podobě šlapací zubní vrtačky. Nechává je, každou chvilku někoho jiného, komentovat jeho skutky, případně zvěsti, které se jej týkají – třeba ohledně jediného dítěte, které měl zplodit. Dostáváme tak jakousi mozaiku postřehů, jejichž cílem není ani vzdávat chválu, ani odsuzovat. Má toliko upozornit na různorodé povahopisné plošky, které se u Franze vzájemně prolínají a propojují. Pozornost upřená právě na něho však nutně vede k tomu, že další postavy – neméně zajímavé – jsou odsouvány do pozadí, z něhož se vynoří jen tehdy, ocitnou-li se v jeho společenství. Potěší každopádně kraťoučká epizoda Jaroslavy Pokorné, jejíž poštovní úřednici se při posílání telegramu podaří překvapeného Franze vyškolit ohledně zestručnění textu. Tenhle výjev v sobě tají nespoutaný komediální podtext, ačkoli navenek se tváří veskrze vážně. Bohužel další takové bezprostřední okamžiky, které by nevyznívaly trapně a strojeně, už nenalezneme.

Otec a Ortel

Kafku ztělesnil Idan Weiss jako človíčka dozajista neurotického, trpícího hned v několika rovinách nepochopením, pro něhož se právě horečné noční spisování stává nejdůležitější životní položkou. Postihl jistý rozpor mezi snadno vyčerpatelnou psychickou odolností, pocitem, že jej otec deptá (však také napsal proslulý Dopis otci, adresátu nikdy neodeslaný) – a tělesnou zdatností na straně druhé, získanou plaváním i veslováním. Oceníme, že otec, jehož robustně pojednal Petr Kurth, není nijak démonizován ani zatracován: chová se v souladu s dobovými zvyklostmi, přesvědčen, že syn se vydá v jeho šlépějích a bude se věnovat rodinnému podnikání. Láskyplně, s přísnou bodrostí ve tváři věří, že jej vychovává k samostatnosti, že obrušuje jeho bojácnost (výmluvná je epizoda z dětství, kdy jej hodí do hluboké vody), že jej zbaví zbytečných zálib a nepraktičnosti – a proto mu uštědří facku, když povídku Ortel, kterou si přečetl, dešifruje jako své zhanobení.

Franz je dílem svého druhu vášnivě zklidnělým, meditativním, zkoumavým, snad probouzí zvědavost i spoluúčast, vyznačuje se řemeslnou fortelností – avšak obávám se, že mezi ním a mnou jako by se nacházela skleněná stěna, která zabraňuje do něho vstoupit, nechat se jím pohltit, prostě s ním souznít. Vane z něho chlad, marně zastíraný vřelostí. Hollandová nepochybně stvořila dramaticky sevřenější výpovědi, mnohem vstřícnější ve své opravdovosti a nabídce spoluprožitku – jmenuji aspoň daleko vyhrocenější, až ke dřeni lidské existence jdoucí filmy jako Evropa, Evropa (1990) nebo V temnotě (2011), nemluvě o Hořícím keři (2013).