Italský režisér – a též myslitel, spisovatel a básník – Pier Paolo Pasolini (1922–1975) je u nás znám hlavně díky filmové tvorbě, ať již v ní mapoval stíny zdánlivě vyspělé západní civilizace (Accatone, Mamma Roma), zkoumal, čím fascinuje křesťanství (Evangelium sv. Matouše), obracel se k podobenstvím (Dravci a vrabci, Teoréma), přehodnocoval antické mýty (Oidipus král, Médea), nebo se soustředil na „radost i smutek ze života“, jak je s erotickou žádostivostí vyčetl z klasických literárních předloh (Dekameron, Canterburské povídky, Kytice z tisíce a jedné noci).

Pasolinimu vyšly česky i romány a básně, dostupné jsou rovněž jeho teoretické stati.  Zdejší diváci se mohli v době dočasného politického uvolnění seznámit s několika snímky ze 60. let, ty zbývající následovaly až po pádu bývalého režimu, který je zakazoval, neboť je považoval za škodlivé a zavádějící. Scénáře k Pasoliniho filmům se vynořovaly ojediněle (např. v časopisech Film a doba nebo Světová literatura) nebo se týkaly děl do zdejší distribuce nepřijatých (Hovory o lásce, Médea), případně vůbec nerealizovaných (Otec divoch).

Položka „křesťanství“

Nyní se můžeme začíst do prvního v češtině vydaného svazku, který obsahuje Pasoliniho texty (kromě scénářů nabízí i související básně, dopisy a komentáře), shrnutelné do položky „křesťanství“. Kniha má mírně matoucí název Tvaroh – Evangelium – Svatý Pavel: středometrážní Tvaroh je součástí povídkového filmu Rogopag, což nikde nezazní, a blíže neurčené Evangelium odkazuje na Evangelium sv. Matouše. Zasvěcenou, esejisticky rozevlátou předmluvu sepsal všeuměl Martin C. Putna, jenž si odskočil od pozdně antické literatury, které se v posledních letech soustavně věnuje. Veškeré texty navíc sám přeložil. Takovéto Putnovy aktivity by však nás neměly překvapovat: do pole jeho zájmů patří i filmy – psával o nich např. do Lidových novin.

Pasolini jako režisér je jistě nápaditější než jako scenárista. Obrazové cítění, cit pro hudbu či obecněji pro zvukovou složku a vypravěčské uchopení jsou zajímavější než strohý písemný záznam dialogů a popis okolního dění. Pro Pasoliniho byl scénář toliko odrazištěm, při natáčení si jej dále přetvářel a přizpůsoboval. Putna tudíž zahrnul pouze scénář Tvarohu, zachycující tragikomické události kolem natáčení kýčovitého biblického velkofilmu, a nikdy nerealizovaného Svatého Pavla, do současnosti zasazeného apokryfu, který naznačuje, že lidé se chovají stále stejně a mění se jen historické kulisy. Evangelium svatého Matouše vynechal, neboť je tvoří toliko evangelistovy výroky připisované Ježíši, takže tu schází jakákoli autorská osobitost. Působivost získal tento snímek až díky svému ztvárnění.

Opomenutá povídka

Lituji, že Putna zcela pominul pozoruhodnou, buřičskou Sekvenci papírového květu z povídkového filmu Láska a zuřivost – zřetelně souvisí s protestním hnutím, které vyvřelo na sklonku 60. let a které Pasoliniho vyprovokovalo ke svérázné biblické parafrázi. Krátká hříčka se vyznačuje výraznou polemikou s tvrzením, že nevinnost hříchu nečiní – mladíka, bezstarostně poskakujícího po frekventované římské ulici, se marně pokouší oslovit samotný Pánbůh, marně ho nabádá, aby se zabýval věcmi kolem sebe, dokonce jej vyzývá, aby mu dal na srozuměnou, zda jej vůbec slyší. Nepomůže ani, když se k němu přiblíží prostřednictvím různých mluvčích – postupně se tak vystřídají muž, žena i dítě.

Mládenec si vesele nese papírovou květinu – rudý mák – a nic nevnímá, v jakoby radostném vytržení nasává život plnými doušky, chvatně rozmlouvá s kolemjdoucími (či si jen pro sebe přemítá), olíbá překvapenou prodavačku, s níž se náhodně setká – až znenadání padne mrtev. Zaznějí slova o neplodném fíkovníku, který si zaslouží být vyrván ze země, jak je zaznamenal evangelista Matouš…

Dokumentaristicky nasnímaným obrazem ulice (barevný a širokoúhlý) se prolínají mžitky dokumentárních záznamů odkazujících k nejrůznějšímu dění ve světě – vojenské výsadky i politická jednání, posléze vystřídaná brutálními průhledy na vražedný zmar. Když tehdy jistě šokující vsuvka skončí, spatříme ústředního (anti)hrdinu ležet nehnutě na zemi… Přibude ponaučení, že nevinnost nazírání, která se uzavírá před dotírající realitou, není polehčující okolností. Provokativně načrtnuté podobenství bez zábran přiznává až agitační rozměr jakoby naivisticky vyprávěného příběhu, jeho textový přetisk by dozajista přínosně doplňoval celou knihu.

Ježíš jako revolucionář

Čtenářsky přitažlivější než scénáře samotné jsou osudy filmů a zákulisí jejich vzniku. Pasolini se nikdy netajil svým výrazně levicovým smýšlením (z komunistické strany byl vyloučen kvůli skandálu s homosexuální orientací), takže zájem o kořeny křesťanství mohl působit překvapivě. Avšak Pasolini je chápal jako základ evropské civilizace a v Ježíšovi nacházel prvního revolucionáře v dějinách. Jak dovozuje Putna, mohl současně přináležet ke dvěma duchovním identitám.

Poznal ostouzení i chválu. Za „svatokrádežný“ Tvaroh si vysloužil zásah cenzury i soudní řízení: vždyť šklebně ukazuje, jak chuďas, během přípravy Ježíšova ukřižování přivázaný coby statista ke kříži, umírá během natáčení, takže již nezaslechne cynickou poznámku, že neznal jiný způsob, jak ukázat, že je také na světě. Tato slova však ve scénáři chybějí, Pasolini je do filmu vsunul dodatečně.

Na textech vztahujících se k Evangeliu svatého Matouše, podle některých teologů prý nejvíce náboženskému filmu, jaký kdy vznikl, zaujmou dopisy různým církevním představitelům (i od nich) nebo ruskému básníku Jevgeniji Jevtušenkovi s nabídkou, aby ztvárnil postavu Ježíše. Můžeme se jen dohadovat, jak by vyhlížel výsledek, kdyby takovou roli přijal. Původně chtěl Pasolini tento snímek natáčet na autentických místech, dokonce se tam s kamerou v ruce vypravil (později o tomto putování nachystal dokument), ale nakonec celý film pořídil v Itálii.

Projekt Svatého Pavla se cestovatelsky dokonce rozmáchl mezi současnými metropolemi (Řím, Paříž, New York), které nahrazují původní novozákonní místa. Ostatně podobné „zesoučasnění“ biblické látky nalezneme v řadě dalších filmů (Dassinův Ten, který musí zemřít; Buñuelovy snímky Nazarin a Mléčná dráha, Šepiťkové Vzestup, Arcandův Ježíš z Montrealu; českou kinematografii zastupuje např. Schormovo podobenství Den sedmý, osmá noc).

Pasoliniho scénáře sotva poskytnou přesnější představu o konečném audiovizuálním tvaru filmů, které podle nich vznikly. Za ideální stav bych považoval, kdyby čtenář měl možnost je zhlédnout, ideálně v českém opracování – jenže Rogopag i Evangelium svatého Matouše se do zdejších kin stěží vrátí, na DVD vyšly u nás před bezmála dvaceti lety. Tuzemské televize se jim vyhýbají a streamovací platformy pomíjejí. Láska a zuřivost je pak dílo zcela nedostupné.