Kniha o životech starých provensálských básníků je poměrně nekonvenční četbou, kterou není snadné zařadit do kategorie beletrie, poezie nebo literatury faktu, ale která právě proto poskytuje velmi svérázný „mezioborový“ zážitek.

Životy jsou cenným svědectvím o počátcích evropské lyriky, která se zrodila v jihofrancouzských regionech kolem roku 1100. O této klíčové kapitole literárních dějin se toho u nás moc neví a Životy představují jedinečnou příležitost, jak to částečně napravit. Jako zdroj informací nejsou sice příliš spolehlivé, ale nic podstatně lepšího vlastně ani neexistuje, neboť dobové prameny téměř chybí. Máme sice životopisy básníků sepsané ještě ve středověku, ale přece jen o nějaké to století po jejich smrti. Proto je okcitánské básnictví (okcitánské – psané v jihofrancouzském literárním jazyce d’oc) opředeno mnoha legendami, které autor těchto Životů převzal a sám pilně rozhojnil. Dodnes přesně nevíme, za jakým účelem a s jakou metodologií pan soudní prokurátor Jehan z Nostredame (bratr slavného proroka Michela, známého pod latinizovaným příjmením Nostradamus) knihu napsal, každopádně se jedná o kompilaci, která byla od svého vydání v roce 1575 až do 18. století nejrozšířenějším dílem o středověké okcitánské poezii.

Z Jehanova opakovaného zdůrazňování významu, krásy a dědictví provensálského básnictví a při posouzení kulturního kontextu se zdá, že v době upadající politické moci provensálského hrabství, pohlceného kulturně odlišným (severo)francouzským královstvím, byly Jehanovy pohnutky především vlasteneckého rázu. Jak v úvodu a poznámkách vysvětluje překladatel Josef Prokop, Jehan často falšoval původ básníků, aby učinil z okcitánské poezie ryze provensálskou záležitost (Provence je pouze jedním z okcitánských regionů), nebo si vymýšlel předky provensálských rodů ze své současnosti. Zároveň přišel se svým dílem v době, kdy byla Francie okouzlena italskou renesanční poezií a Petrarkou, který okcitánskou poezii důvěrně znal a využíval. Systematické odkazy na Petrarkovy výpůjčky tedy znamenají pro provensálskou kulturu další dávku prestiže. Časté připomínání Petrarky a italských básníků píšících v provensálštině (a vybájení dalších) může být i snahou, jak zdůraznit kulturní spřízněnost s Itálií – svou knihu totiž Jehan věnoval francouzské královně Kateřině z rodu florentských Medicejských. A právě florentští básníci či florentští exulanti byli velkými znalci Okcitánců, takže Jehan se možná hodlal Kateřině zavděčit poukázáním na to, že Provence měla blíže k její vlasti než k Francii.

Kniha obsahuje 76 životopisů okcitánských básníků včetně tří básníků-kronikářů, z nichž Jehan čerpal. Životopisy na prostoru obvykle dvou stran stručně líčí životní běh daného básníka, žánry, v nichž tvořil, citují pár jeho veršů, porovnávají různé zdroje. Tím vzniká repetitivní struktura a snad možno prozradit, že pokud čtenář nečte ze studijních důvodů, může klidně nějaký ten životopis vynechat, aniž by o něco podstatného přišel. Překladatel dále doplnil svazek předmluvou, návodem k výslovnosti, úryvky z výše zmíněných kronikářů, středověkými životopisy básníků (tzv. vidami), slovníčkem žánrů a poznámkovým aparátem.

Na Životech je nejkrásnější celkový pohádkový dojem, kterým působí. Čteme, jak básníci byli vzdělaní, nadaní, duchaplní, jak provozovali školy psaní poezie, usidlovali se na dvorech, kde milovali dokonalé dámy, a skládali verše, díky nimž zbohatli. Zdá se, že poezie tehdy byla jednou z nejdůležitějších věcí na světě, a druhou láska, která básníky tu držela v područí jejich paní, tu je hnala jinam, aby ji nekompromitovali, a kvůli níž, pokud byla neopětovaná, vstupovali do kláštera či se vydávali na křižácké výpravy. Básníci byli obdivovaní, za své verše dostávali drahé oděvy, koně, zbraně, peníze, statky, hrabata se s nimi radila a byla jejich žáky. Třeba takový „Raymond z Miravalu byl chudým rytířem z kraje v okolí Carcassonu, neboť mu patřila jen čtvrtina hradu, v kterém tehdy nebydlelo ani šedesát mužů. Avšak díky své poezii bohatl a nakonec zpíval tak dobře, že si hrad koupil celý. Věděl toho mnoho o lásce a dvornosti a o dalších důležitých vědách, jaké se v jeho době cenily, víc než kdokoli jiný“ (s. 56). Básníci často žili příkladným životem, konali hrdinské skutky ve zbrani, byli vzorem ctnosti a nabytý majetek rozdávali chudým a klášterům. I když občas i někdo z nich uklouzl a propadl se do nižší umělecké a sociální kategorie. Např. Pier ze Sant Remy „příliš podléhal mlsnému žaludku a dalším radostem, takže v krátkém čase spotřeboval veškeré své jmění a musel se stát komikem“ (s. 89).

Tuto idylku a obraz země básníkům zaslíbené skvěle okořeňují citace ze škodolibého pojednání mnicha z Montmajoru, který na žádném básníkovi nenechává nit suchou. Takže např. na začátku životopisu jistého Eliase z Barjols Jehan vypráví, že to byl „muž vzácného ducha a příjemných nápadů, který hezky zpíval (…). Všechny písně, které skládal k oslavě milované dámy, končily dvojverším s věnováním princezně Garceně.“ A na konci životopisu cítí Jehan povinnost popřát sluchu i druhé straně: „Mnich z Montmajoru říká, že princezna Garcena se některými jeho písněmi necítila nijak poctěna, ať už při čtení, či při zpěvu, protože jim chyběly rýmy a zdravý rozum“ (s. 43).

Nejen tato hra s prameny je zdrojem humoru. Komicky leckdy působí úsečný, překotný styl, jímž Jehan vypráví. Zábavné a málo vídané je také číst prozaická shrnutí tvorby jednotlivých básníků. Je to dáno samozřejmě tím, že nezávislé informace o básnících se nezachovaly, takže při rekonstrukci jejich života a tvorby Jehan i jeho předchůdci jednoduše objektivizovali náplň jejich básní. Tento postup znovu vytváří efekt důležitosti poezie, která není cenná jen formou (kdo by se dnes odvážil vyprávět lyriku!), ale i vážným obsahem, např. posuzováním otázek „kdo miluje svou dámu víc? Ten, kdo je jí nablízku, nebo ten, kdo ji nevídá? A co uvrhá člověka do větší lásky, oči, nebo srdce?“ (s. 39). Žili totiž básníci, z nichž poezie jako by tryskala, třeba takový Bonifác z Castelanu, který byl „zázračný v tom, že když se opil, jímalo ho neuvěřitelné básnické nadšení, takže svými básněmi předpovídal budoucnost či říkal velmi opovážlivé věci i o těch nejvýše postavených“ (s. 101). Většinou to ale byli vědátoři a kromě veršů psali různé traktáty (ze setrvačnosti často ve verších) o lásce, o umění válečném, o životu pozemském, o tyranech atd. A řada z nich, světe div se, byla též výtečnými matematiky. Ale při vší vážnosti jsou životy také trochu gossip ze světa aristokracie s přehršlí klepů o tom, kdo komu vyznal lásku, kdo se komu vysmál, kdo na koho žárlil.

Provensálská, či lépe okcitánská poezie je mohutný kulturní fenomén stojícím na tvorbě nějakých 350 básníků, kteří pro evropský Západ vytvořili systém lyrické poezie a dovedli lyrické formy do vysokého stupně virtuozity. Josef Prokop, náš jediný okcitanista, seznámil českého čtenáře s jejich dílem již v pečlivě připravené antologii Přátelé, přiléhavý složím vers (Argo, 2002, spolu s Jiřím Holubem). Číst versy je asi přínosnější, než číst Nostredama, který je do značné míry závislý na jejich životopisných motivech. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že texty a legendární životopisy tvoří již od středověku rafinovaný celek, jenž byl pozdějším básníkům inspirací pro spřádání vlastních básnicko-životopisných fikcí a bez něhož si nelze představit tak zásadní díla evropské poezie, jako jsou Dantův Nový život nebo Petrarkovy Fragmenty. Potěšení z četby Životopisů umocňuje půvabné výtvarné řešení svazku. Čárový kód na zadní straně obálky vyvedený jako hřbitůvek (básníků?) je nečekanou a odzbrojující tečkou.