Svetlana Makarovičová
Makarovič, Svetlana

Svetlana Makarovičová

Má-li slovinská literatura posledního období někoho, koho by bylo možné označit jako enfant terrible, jistě se řada lidí shodne právě na jméně Svetlany Makarovičové (nar. 1939). Tak se tato básnířka, herečka, šansoniérka a autorka řady knih pro děti aspoň jeví ve svých prohlášeních a komentářích k dobovým otázkám společenským i politickým. Za nimi však nestojí póza, ale neobyčejná kvalita jejího literárního díla.

Má-li slovinská literatura posledního období někoho, koho by bylo možné označit jako enfant terrible, jistě se řada lidí shodne právě na jméně Svetlany Makarovičové (nar. 1939). Tak se tato básnířka, herečka, šansoniérka a autorka řady knih pro děti aspoň jeví ve svých prohlášeních a komentářích k dobovým otázkám společenským i politickým. Za nimi však nestojí póza, ale neobyčejná kvalita jejího literárního díla.

Původním povoláním herečka Svetlana Makarovičová vstoupila do literatury ve druhé polovině 60. let jako básnířka v době, kdy byla literatura ve Slovinsku doménou prakticky výhradně mužů. O to obtížnější leckdy bylo pokoušet se vystoupit z jejich stínu, přesto je záhy oceňována pro svou originální poetiku, vycházející z modernismu, avšak motivicky napájenou z lidových balad, písní, říkadel apod. Její sbírky Volčje jagode (1972), Srčevec (1973), Pelin žena (1974), Izštevanja (1977) aj. dnes patří ke klasickým textům moderní slovinské poezie. I proto je s podivem, že její básně překladatelé do češtiny spíše uctivě obcházeli. První na její básně výrazně upozornil O. F. Babler útlounkým výborem Večerní beseda a jiné básně (knížka má i kuriózního vydavatele Závodní klub ROH ČKD Blansko, 1977). Několika básněmi byla zastoupena také v antologiích Nové hvězdy nad Triglavem (ed. Oton Berkopec a Vilém Závada, 1983), Sedm slovinských básníků (ed. F. Benhart, 1994) a Orfeus v dešti (1995). Přesto lze říci, že na rozdíl od řady jiných slovinských básníků na reprezentativní výbor své poezie v češtině stále čeká.

Značného ohlasu v širokých řadách posluchačů se dostalo také jejím šansonům, které sama psala i interpretovala, jmenujme např. LP desky Nočni šanson (1984), Dajdamski portreti (1985), Pelin žena (1986) a Namesto rož (1999). Dnes již sice sama koncertně nevystupuje, ale v jejích šlépějích kráčí mladá herečka Janja Majzeljová v představení šansonů S. Makarovičové Krizantema na klavirju (ukázka http://www.youtube.com/watch?v=e8aRA_OwIt4).

Nemenší ohlas zaznamenala její tvorba pro děti. Řada těchto textů dnes již patří ke klasice v této oblasti umění a je znovu a znovu vydávána, dramatizována jako divadelní (loutková) představení apod. Většina jejích pohádek má za hlavní postavy zvířata, myšku, sovu, křečka, komára, kočku apod., takže se leckdy dostávají na pomezí bajky. Postavičky v pohádkách od naivní namyšlenosti, nespokojenosti, hrabivosti atp. dospívají k proměně ve vstřícné, šťastné, kamarádské bytosti, jak to má v pohádce být. Tyto příběhy však mají velmi blízko k úzkostem současného člověka a dítěte, mnohem blíže, než si člověk u pohádky připouští.

Češi si mohou ve svém jazyce přečíst pouze jedinou pohádku, a to Šotek Kuzma vyhrává cenu (v překladu Kateřiny Benhartové, provd. Literové, 1978). A je to škoda. 

Portrét

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse