Největší událostí norského knižního podzimu v roce 2009 byla románová novinka Rust (Rez) norského spisovatele chilského původu Pedra Carmony-Alvareze (nar. 1972). Když mu bylo asi deset let, musel se svou rodinou z politických důvodů uprchnout z diktátorského Chile přes Argentinu do Norska. Debutoval v roce 1993 ve sborníku Signalene, v němž nakladatelství Cappelen Damm dává šanci mladým talentovaným autorům publikovat prvotiny. V letech 2003–2009 působil v tomtéž nakladatelství jako redaktor. Na literárním poli se prosadil zejména básnickými sbírkami Helter (Hrdinové, 1997), Clown Town (2002) a Prinsens gate (Ulice Prinsens gate, 2004), které lyricky zpracovávají téma stesku po domově a pocitu odcizení. Kromě těchto sbírek je Carmona-Alvarez autorem sebraných kratších prozaických útvarů Hjemmelekser (Domácí úkoly, 2007) a útlého románu La det bare bli blåmerker igjen (Jen ať se znovu objeví modřiny, 2000). Jakmile prozradil, že pracuje na obsáhlém románu zpracovávajícím vlastní zkušenosti s režimem Augusta Pinocheta a emigrací do Norska, chystané dílo vzbudilo v norských literárních kruzích velká očekávání.

Román Rust se dělí na dvě velmi odlišné poloviny, z nichž každá by mohla fungovat jako samostatná kniha. Spojuje je pouze trochu mystická postava Passoliniho, spisovatelova alter ega. Passolini, vlastním jménem Miguel Ángel Darío Cortez, se v dětském věku přestěhuje s rodiči z Chile do Norska. Rychle zapadne do nového kolektivu a záhy se naučí perfektně norsky. Se spolužáky založí hudební skupinu The White House – mimochodem sám spisovatel je lídrem kapely Sister Sonny. Skupina se postupně stane velmi populární, vydá desítku desek a uspořádá několik evropských turné. Vše se daří až do dne, kdy Passolini náhle zmizí. Ostatní si nejprve myslí, že se dřív nebo později objeví, ale po Passolinim se slehla zem. Skupina se bez Passoliniho rozpadne a její členové tápají, co si počít se životem. Vyprávění o zážitcích dospívajících kluků a o pozdějším vývoji kapely doplňuje promyšlená fiktivní diskografie včetně názvů jednotlivých písní, k nimž se vážou historky o jejich vzniku. Potud se jedná o zdařilý román pro hudbymilovnou mládež.

Druhá část knihy je o poznání temnější a vážnější. V jednom domě v Argentině policie nalezne osm mrtvol. Zabíjel stejný počet převážně mladých lidí jihoamerického původu, kteří se sami přihlásili na policii. Jak se později dovídáme, je mezi nimi i Passolini. Objevení mrtvol, následné vyšetřování a výslechy připomínají typickou severskou krimi. Brzy se však těžiště vyprávění přesouvá od rozšifrování hádanky k jednotlivým zadrženým a k jejich osudům. Všem totiž do života zasáhla krutovláda jihoamerických diktátorů. Vládní represe proti odpůrcům režimu, hlásícím se většinou ke komunistické ideologii, je připravily o členy rodiny a zničily jim život. Proto nyní nemají co ztratit. Poprava lidí, kteří režimu napomáhali, je jejich způsob, jak se s minulostí vyrovnat. Je pomsta v takovém případě ospravedlnitelná?

Příběh se rozpíná do nebývalé šíře, která na jedné straně připomíná vyprávěcí styl latinskoamerických autorů, na druhé straně (zejména v první části) i současnou norskou literaturu, například román Beatles od Larse Saabyho Christensena. Přitom pro dřívější Carmonovy-Alvarezovy texty je charakteristická spíš fragmentárnost a hravost, kterou v této knize bohužel nenajdeme. Oblibu experimentálních prvků však autor nezapře. Výslechy a vzpomínky ve druhém díle se prolínají s proudem vědomí a filozofickými výpověďmi, které jsou mnohdy stěží srozumitelné a pro případného překladatele by představovaly doslova noční můru. Autor tak textu dodává hlubší konotace, zároveň tím však rozmělňuje nesmírně sugestivní líčení hrůzyplných praktik tehdejších autoritativních vůdců v čele s Pinochetem. Toho mnoho jeho zastánců i z řad obyčejných lidí naopak dodnes označuje za zachránce Chile. Co se vlastně za Pinochetovy éry v Jižní Americe dělo a proč? Popis událostí očitým svědkem je nejen autentický, ale také nesmírně fundovaný. Je dobře patrné, že autor o příčinách a důsledcích dlouho přemýšlel, i proto jeho otázky působí velmi naléhavě až neodbytně.

V českých (i norských) končinách se obecně ví o dějinách a současnosti Jižní Ameriky zoufale málo. Ve škole se v dějepise obvykle jen letmo zmíní osvobození španělských a portugalských kolonií následkem Napoleonovy éry. Celé 20. století je pro většinu Čechů (a to nejen vinou školních osnov) nepopsaným listem a Pinochetovo jméno pouze povědomým pojmem. Už jen proto by román Rust i přes svůj značný rozsah a dílčí nedostatky stál za překlad do češtiny.