Žít strachy
Vásquez, Juan Gabriel: Hluk padajících věcí

Žít strachy

Nevšední dějinný exkurz do dvacátého století Kolumbie i zbytku světa: román Hluk padajících věcí na historii pohlíží „zdola“, tedy očima těch, kteří jí prožili. Narkomafie a drogy, vraždy, únosy, podvody, násilí, to vše ožívá v osudech reálných i smyšlených postav. Juan Gabriel Vásquez ve svém díle vypráví o životě ve strachu o život sám. I proto je román mnohem lákavější než jakákoliv hodina dějepisu.

Jaké to je, bát se každého dalšího dne? Jaké to je, propadnout strachu, z něhož není cesty ven? Román Hluk padajících věcí vypráví mimo jiné o životě ve strachu o život sám. Podle slov hlavního hrdiny „strach je prý nejčastější nemocí Bogoťanů mé generace“ můžeme román číst jako generační zpověď. Vyznání generace, která se narodila i vyrůstala v násilí a do níž můžeme počítat i autora samotného, narozeného v roce 1973.

Podobně jako autorovi táhne protagonistovi v době, kdy příběh vypráví, na čtyřicet. Kromě věku má s autorem společný studijní obor. Juan Gabriel Vásquez totiž absolvoval bogotská práva. Považovat postavu za autorovo alter ego by však byl ukvapený závěr, jelikož tady podobnost mezi jejich osudy končí, nicméně je jasné, že pro svůj román musel autor čerpat z vlastní životní zkušenosti. Juan Gabriel Vásquez po dokončení práv emigroval do Paříže, kde pokračoval ve studiích, tentokrát latinskoamerické literatury. Další léta svého života strávil v Belgii a ve Španělsku, odkud se v roce 2012 vrátil do rodné Kolumbie. Román Hluk padajících věcí psal v zahraničí, stejně jako většinu ostatních děl. Vypráví v něm však o své rodné zemi. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a vynesla autorovi několik význačných literárních ocenění. Mimo jiné za ni v roce 2011 obdržel prestižní cenu nakladatelství Alfaguarra, kterou si o tři roky později odnesl další kolumbijský autor, Jorge Franco.

V románu se mísí velké i malé dějiny. Mladý učitel na právnické fakultě Antonio Yammara žije víceméně bezstarostným bohémským životem, dokud se nestřetne s bývalým pilotem Ricardem Laverdem, propuštěným po dlouhé době z vězení. Ricardo Laverde otočí Antoniův život naruby, avšak příležitost blíže se poznat utnou fatální události. Antonia pilotův příběh neodbytně pronásleduje několik dalších let, až zcela paralyzuje jeho osobní život. Pátrání po Ricardově osudu ho přivádí ke znovuobjevení krvavé historie vlastní země. Náhle přestává být hlavním protagonistou příběhu a sám se stává čtenářem osudu jiných. Úlohy hlavních postav přejímají Ricardo a jeho americká žena Elaine, ovšem v samém konci románu opět zmizí a příběh dovrší Antonio. Hned několik osobních příběhů se tak odvíjí na pozadí velkých dějin.

Díky tomu román nabízí nevšední dějinný exkurz do dvacátého století Kolumbie i zbytku světa. Právě proto, že na historii pohlíží „zdola“, tedy očima těch, kteří jí prožili, je mnohem lákavější než jakákoliv hodina dějepisu. Události nepředkládá nijak objektivně, ale naopak zkresleně, prizmatem jednotlivých postav. Významné mezníky světových dějin doplňují události soukromé: válku ve Vietnamu a mírové hnutí střídá svatba i početí potomka. Současně se také reálné události a historické postavy mísí s fiktivními: drogový baron Pablo Escobar, nejbrutálnější mafián, jakého kdy Kolumbie měla, sdílí stránky s Ricardem Laverdem jakožto smyšlenou postavou.

Klíčovým tématem je nástup narkomafie, jímž v sedmdesátých letech začaly pro zaostalou Kolumbii tragické časy. Vraždy odpůrců i civilistů, únosy, podvody. Román předkládá nemilosrdný obraz politicky nestálé země, která se desítky let marně snažila bojovat proti drogovým kartelům, rebelům i bezprecedentnímu násilí. Protagonista stejně jako ostatní obyvatelé prožíval následky takto bezmocného úsilí na vlastní kůži. Nejistota, strach, neustálá přítomnost smrti.

Velké dějiny tak představují jen pozadí děje, záleží na důsledcích pro obyčejné smrtelníky. Podstatná je tak obava z budoucnosti, vysvítající už z názvu předposlední kapitoly: „What’s there to live for?“ Stejné téma přetavili do knižní podoby i autorovi současníci: Sergio Álvarez románem 35 mrtvých či Fernando Vallejo knihou Madona zabijáků (v edičním plánu nakladatelství Fra).

Autor na každé stránce prokazuje nesmírný vypravěčský talent. Výrazně čtivá kniha je plná dějových návratů i náznaků, které se vysvětlí až později. Pokud se čtenář chce zorientovat v souvislostech, musí být velmi pozorný a mít alespoň základní historické znalosti. Současně však lze román číst i jedním dechem, bez porozumění veškerému kontextu, čistě jako napínavý příběh s nečekanými zvraty. Tomu nahrává postup vyprávění, podaného ústy jedné z postav – stejně tak, jak se sám Antonio seznamoval s Ricardovým osudem, předává ho i čtenářům. Jeho vyprávění je proloženo rozhovory, dopisy i novinovými články.

Rytmus ani jedinečný styl románu se neztrácí ani v nápaditém českém překladu. Ostatně přebal knihy se honosí pochvalným komentářem od jednoho z nejpovolanějších, a sice peruánského nositele Nobelovy ceny za literaturu, Maria Vargase Llosy. Ten o díle prohlásil, že jde o „jeden z nejoriginálnějších nových hlasů latinskoamerické literatury“. Tradice národní literatury sahá v Kolumbii do devatenáctého století. V tom minulém vynikl hlavně laureát Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. Ač se autor Hluku padajících věcí neustálému srovnávání s velikánem kolumbijské literatury brání, právě kvůli očividné touze vyprávět je takové přirovnání na místě. Vásquez se mimochodem k literární tradici své země rovněž vrací. Mimo jiné cituje báseň kolumbijského básníka Aurelia Artura, který po sobě v literárním světě zanechal jedinou sbírku básní. Futuristický obraz hroutící se Bogoty v jeho básni si Antonio vybaví při úvahách o násilnostech ve svém městě. „,A povím, jak vprostřed noci spatřil jsem / to město hořet pyšné a šílené‘, píše v jedné básni Aurelio Arturo. ,Bez mrknutí hleděl jsem, jak hroutí se / padá jak pod kopytem plátek růže‘. Arturo báseň vydal roku 1929: nemohl tušit, co se městu jeho snů stane, jak se Bogota přizpůsobí jeho veršům, jak do nich vklouzne a zaplní všechny škvíry, jako když železo vyplní formu…“ V textu se objevuje nespočet dalších poetických momentů a tuto notu potvrzuje i nezvyklý název, v románu hned dvakrát vysvětlený. Román tak fascinujícím způsobem propojuje všechny tematické, stylistické i časové roviny v jeden nezapomenutelný celek, v němž je vše znepokojující: tragická minulost, vrtkavá přítomnost a obávaná budoucnost.

Kniha jistě má i své drobné nedostatky: místy zůstává jen na povrchu věcí, některé z postav jsou vykresleny velmi zkratkovitě a to jim ubírá na hodnověrnosti, jak se to stává například v případě příliš naivní pilotovy ženy Elaine. Některé scény navíc působí příliš melodramaticky. Nepravděpodobně vyznívá, když během jediné krátké chvíle, jako je například jízda lanovkou, dokáže člověk zhodnotit celý svůj dosavadní i budoucí život. Nicméně kvality knihy nesporně odsouvají veškeré tyto malé výtky stranou.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anežka Charvátová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2015, 232 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Alžběta,

Děkuji za trefnou poznámku. Souhlasím s Vámi, že tíhnutí k melodramatu je pro hispanoamerickou literaturu příznačné a je také charakteristické i pro zmíněné autory. U nich mi ovšem připadá jako přirozená součást jejich stylu, zatímco v případě Hluku padajících věcí vyznívá tíhnutí k melodramatičnosti (především v právě citované scéně) uměle a nezapadá do tónu celého románu. Myslím, že vnímání melodramatičnosti je také do značné míry otázkou osobního vkusu a já za sebe přiznávám, že pro mě byly některé scény zbytečně melodramatické. Ale jak píši, na kvalitě to dílu neubírá.

Anna,

Ad Hluk padajících věcí: A není tíhnutí k melodramatu právě jedním z charakteristických rysů mnohé hispanoamerické literatury? Vždyť si s ním pohrávali mnozí autoři, z těch citovaných v recenzi i samotný Vargas Llosa či García Márquez.A nijak to nesnižuje jejich spisovatelské umění.