Nakladatelství Petr Štengl už letos stihlo vypustit do světa básnické debuty dvou mladých domácích autorek. Tím prvním je sbírka Kristýny Montagové Příště to nenechat zajít tak daleko, tím druhým pak prvotina Michaely Kašičkové Největší kočka z tohohle kanclu. Kašičková má za sebou bakalářské studium českého jazyka a literatury na FF UK, básně již publikovala například v časopisu Dobrá adresa nebo internetovém magazínu iLeGaLit.

Lyrickým subjektem sbírky (který není totožný s titulní největší kočkou) je do značné míry povrchní a deprimovaná dvaatřicátnice, která již v názvu úvodní básně přiznává, že „už jako dítě (…) byla smutná“. Básně představují výpověď o tápání, o neschopnosti najít si pevný bod, k němuž by se hrdinka mohla upřít, a o nejistotě ohledně směru, jakým se ubírá a bude ubírat její život, ať už ten nenaplněný osobní, nebo pracovní existence „kancelářské krysy“, jak sama říká. Někdy autorka sice sahá k explicitním sdělením („… Celej den stojim za hovno / Proč už nedokážu / žít se sebou?“), ale mnohem častěji tato úzkost tvoří jen jakýsi spodní proud k reflexi zážitků a různých setkání či postřehů.

Předchozí řádky by nicméně neměly navodit dojem, že jde snad o poezii nějakým způsobem zádumčivou, existenciální, či dokonce dekadentní. Sbírka se totiž vydává směrem přesně opačným, básně jsou sledy vnitřních monologů či narativů vztahujících se k naprosto obyčejným, až banálním životním situacím. Stačí prolistovat obsah: Uhry a lupy („Koukám s kamarádem na Kmeny / Seriál o hackerech / Jsou nejvíc chytrý, ale asociálové…“), Jahody s tvarohem („Na samosběru / Chci přinýst mámě pár jahod…“), Sangrie („S Janama jdu na víno / dám si Sangrii / Osvěžující…“), Zumba… Srdce fanoušků seriálu Breaking Bad pak zaplesá nad básní Walter se mění. Hrdinčin svět je bytostně reálný a vlastně i trochu přízemní – drby v práci, koketování v klubu, strach z třídního srazu, vzpomínání a nervózní očekávání budoucnosti, Facebook, Skype, seriály… Zároveň je to svět bohatě obydlený jinými postavami, které slouží nejen jako objekty pozorování, ale dostává se jim v přímých řečech i určité autonomie, ať už to jsou rodiče, kamarádky, nebo kolegyně z práce. Některé básně se tak mění v regulérní dialogický mnohohlas (Za pultem, Mám si ho vzít?).

Svůj pesimismus hrdinka vyvažuje – kromě občasných návštěv u psychiatra – humorem, nadhledem a (sebe)ironickým glosováním, ale sahá k jemnějšímu, někdy až nostalgickému tónu při zmínkách o nejbližší rodině. V básních jako Oslava nebo Nízkej tlak se tak ukazuje, že sebestylizace lyrického subjektu do role svérázné komentátorky, která s životem úplně nevychází, může být jen maskou, obrannou reakcí proti zklamání.

Z výše uvedených ukázek lze vyčíst, že Kašičková si rozhodně nepotrpí na vzletný styl, hluboké šifrování významů do složitých poetických obrazů nebo na formality jako pravidelný rytmus a rýmy. Verše jsou přímočaré, úsečné, někdy působí až nebásnicky – a právě v tom je zřejmě největší slabina celé sbírky. Takový způsob psaní totiž vyžaduje obrovskou rafinovanost, vyžaduje psaní, které se sice tváří, jako že „já nic, já vůbec nejsem poezie“, ale v důsledku dává dohromady kompaktní básnický útvar (jako tomu je například v básních Alžběty Stančákové). Verše Michaely Kašičkové tuto „nepoetičnost“ naplňují, ale spíše než jako celistvá báseň působí dojmem prostého vyprávění rozsekaného do řádků („Jdu spát k mámě / Večer si dáme jenom kafe / Máma je unavená, jde spát / Přinesla jsem hovězí, ale říká mi: / ‚Nevař, tak pozdě to nemá cenu‘… “), což zcela jistě není žádaný účinek.

V této souvislostí je zajímavé i srovnání knižních verzí básní s těmi, které vyšly v iLeGaLitu. Tam totiž byla jejich fragmentárnost ještě mnohem větší a často nabývala až bizarních rozměrů („… Ověšená / Přívěskama / Řetízkama / Náramkama / Z vlny / Z drátů / Z korálků…“). Kromě menších zásahů do textu samotného tak v knize došlo k pospojování některých veršů, a tím k jejich znatelnému prodloužení a snížení jejich množství zhruba o třetinu. A dlužno podotknout, že to bylo velmi ku prospěchu věci. Rozparcelování jednotlivých dialogů či částí monologu, které v iLeGaLitu mnohdy vypadalo jako dílo náhody, už v knize proběhlo promyšleněji a v daleko únosnější míře.

Snaha básně nějakým způsobem vypointovat, která je při podobném stylu pro výsledný efekt nesmírně důležitá, zde funguje tak napůl a občas vyznívá do ztracena. V takových případech s sebou pak nevýrazný konec „stahuje“ i celou báseň. Postesknutí nad tím, že „[a]bsolventky prestižní školy FF UK“ vydělávají mizerné peníze, končící verši „… Měli bysme aspoň / na kvalitnější toaletní papír / neopruzený / nezpruzelý“, tak ve čtenáři i přes zřetelný odkaz k předchozím veršům zanechá spíše rozpaky. U některých básní (Filozofka, Nízkej tlak) naopak silná pointa pozitivně vyvažuje zmíněnou tendenci k nepoetičnosti a celá báseň je skrze ni schopna ke čtenáři promlouvat.

Sbírka celkově působí dojmem, že kromě jejího lyrického subjektu se hledá i autorka, což je vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o prvotinu, zcela pochopitelné a snad i očekávatelné. Přímočará cesta, jíž se ve své poezii vydala, ovšem bezpochyby zaslouží uznání, protože je mnohem, mnohem trnitější než cesta autorů, kteří čtenáře nechávají pátrat po významech v oparu krásných slov, aby se nakonec ukázalo, že jde o pátrání nezřídka marné. Je to cesta vyžadující složité a precizní balancování mezi tím, co báseň jako svébytný útvar ještě unese a co už vlastnosti poezie spíše postrádá. V Největší kočce se Michaela Kašičková s touto křehkou rovnováhou často míjí. Pokud ji ale v příští sbírce nalezne a pevně uchopí, bude se na co těšit.