Sbírka esejů Modernisté, v níž se přední český anglista a překladatel Martin Hilský (nar. 1943) zabývá dílem čtyř stěžejních autorů britského modernismu (James Joyce, Virginie Woolfová, T. S. Eliot, D. H. Lawrence), vyšla poprvé v roce 1995 v nakladatelství Torst a jako první publikace u nás obšírněji seznámila čtenáře s problematikou britského modernismu první poloviny 20. století – a dodnes u nás představuje prakticky jediný zdroj k danému tématu. Kniha byla krátce po vydání vyprodána a veřejnost i akademici ji často marně hledali i v antikvariátech.

Až v letošním roce ji konečně znovu vydalo nakladatelství Argo v edici Specula, v níž vyšla i slavná literárně kritická práce Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění. Ve sbírce Hilského esejů nedošlo k žádným zásadnějším změnám, pouze citace z děl britských modernistů byly nahrazeny novějšími nebo až nyní dostupnými českými překlady, jako v případě Čtyř kvartetů T. S. Eliota, poslední kapitola o D. H. Lawrencovi byla zkrácena a nejvýraznější zásah představuje úplné vynechání původní závěrečné kapitoly o postmodernismu, která by v dnešní době, kdy je čtenář postmoderní literatury již znalý, působila poněkud nepatřičně, a navíc by narušila tematickou ucelenost sbírky.

Naprosto nová epocha

Martin Hilský se u modernistů, podobně jako ve svých kritických pracích věnovaných Shakespearovi, nezaměřuje pouze na daného autora a jeho texty, ale rozkrývá literární, historický, filozofický, a dokonce vědecký kontext, z něhož nejlepší díla britského modernismu pramení. Kniha je rozčleněna do pěti kapitol, první, nazvaná Moderní časoprostor, shrnuje hlavní styčné body modernistické estetiky, a zvláštní důraz je v ní kladen na modernistické experimenty s časem; literární zpracování subjektivního vnímání času vychází z filosofických teorií „fluidního času“ Henriho Bergsona, psychologických úvah Williama Jamese o funkci vědomí nebo teorií relativity Alberta Einsteina, jež vyvrátily tradiční pojetí absolutního a homogenního času. V následujících kapitolách o čtyřech modernistech pak Hilský srovnává, jak ten který autor ve svém díle s časem pracoval, a především u Woolfové a Eliota vyzdvihuje provázanost přítomného okamžiku s okamžikem minulým i nadcházejícím.

V první části knihy autor také zdůrazňuje, že modernismus není pouze další estetický a umělecký směr, nýbrž naprosto nová epocha, jež se radikálně liší od všech předcházejících uměleckých směrů a zrcadlí kulturní a civilizační proměnu konce devatenáctého a počátku dvacátého století. V podkapitolách tohoto oddílu se tak Hilský věnuje různým projevům této změny, například vlivu prvních filmů na literaturu, impresionistické a postimpresionistické estetice nebo vlivu vzkvétající liberální demokracie na literaturu.

V následujících (zbylých) čtyřech kapitolách se autor postupně zabývá Eliotem, Joycem, Woolfovou a Lawrencem, nejvíce prostoru dostali první a posledně jmenovaný. Eseje, také členěné na podkapitoly, vždy popisují inspirační zdroje autora, postupný zrod jeho estetiky (u T. S. Eliota se například dočteme o vlivu harvardského učitele Irvinga Babbitta, kritického k romantické tradici), analyzují stěžejní díla a často také literárně kritické texty (například eseje T. S. Eliota) nebo deníky (v případě Virginie Woolfové) a vystihují specifika jeho tvorby – například důraz na smyslový a sexuální prožitek v díle D. H. Lawrence nebo funkce epifanií v Joyceových prózách. Hilský zároveň hledá mezi autory paralely, například použití mytického rámce vyprávění v Joyceově v Odysseovi a Eliotově Pusté zemi. V mnohých případech se významný český anglista pouští do detailního rozboru textů a cituje delší úryvky z děl, například z eseje Modern Fiction Virginie Woolfové se záměrem demonstrovat metodu literárního impresionismu. Autor postupuje průzračně systematicky: od obecných faktů o díle čtveřice autorů se přes detailnější představení jejich estetiky nakonec se dostává k analýze konkrétního díla a jeho významu v kontextu modernistické literatury nebo literární tradice vůbec. Čtenář je veden, aby si o modernistickém hnutí dokázal vytvořit ucelený obraz, i když autor knihy v předmluvě zdůrazňuje, že jeho cílem není podat vyčerpávající akademické pojednání o britském literárním modernismu.

Elitářství?

Martin Hilský o tématu pojednává erudovaně, jednotlivé modernisty nehodnotí, nesnaží se čtenáři vštípit svůj pohled na téma, naopak jej nabádá, aby si vytvořil vlastní představu. Nevyhýbá se ani zmínkám o kontroverzích spojených s modernistickou poetikou, například rozebírá modernistický odpor vůči estetice romantismu: namísto subjektivního uměleckého vyjádření a individuality básníka modernismus preferuje jakési „odosobnění“ básníka, v díle samotném neviditelného. Přesto však modernismus s romantismem sdílejí víru v básníka jako média, jež je schopno lépe vyjádřit vnější i vnitřní realitu.

Podobně se Hilský věnuje elitářství spojenému s modernistickým hnutím, tedy obecnému názoru, že modernistická literatura je pouze pro úzký okruh vzdělaných čtenářů. Poukazuje však také na fakt, že modernisté se navzdory intelektuálním experimentům s tradičním vyprávěním a skrytým odkazům na literární kánon věnovali tématům každodennosti, například Joyce v Odysseovi popsal putování Leopolda Blooma po Dublinu a Woolfová, „básnířka každodennosti“, dokázala velmi neobyčejně vykreslit obyčejné ranní nákupy ve Westminsteru. Kniha je specifická i v tom, že Hilský se nezaměřuje striktně na britský literární modernismus, dívá se na něj v kontextu britské a světové literatury a nalézá mezi nimi zajímavá pojítka. Jedním z častých zdrojů aluzí v modernistických textech je dílo Williama Shakespeara, což je literární pole, kterému autor knihy dominuje, takže čtenáři velmi zasvěceně vysvětluje například Joyceovu inspiraci dílem alžbětinského dramatika.

Autorův literární, a nejen literární rozhled, systematické uspořádání témat v jednotlivých esejích, jejich návaznost a provázanost i elegantní stylistika, připomínající brilantní esejistický styl protagonistů této knihy, jsou přednosti Modernistů Martina Hilského a ocení je nejen anglisté, ale i široká veřejnost se zájmem o kvalitní literaturu. V českém kontextu bychom jen těžko hledali ucelenějšího, stylisticky vytříbenějšího a informačně hodnotnějšího průvodce britským modernismem.