Pohádka o otci snědeném a v totem proměněném
Freud, Sigmund: Totem a tabu

Pohádka o otci snědeném a v totem proměněném

Spis Totem a tabu byl sice mnoha učenci odmítnut, najdeme však také nemálo literátů a myslitelů, které okouzlil a kteří se k jeho vlivu hrdě hlásili. Freud v něm před více než sto lety mimo jiné ohlašoval „návrat totemismu“, což může dnes působit dokonce značně aktuálně.

Téměř pohádkový mytický příběh prehistorického konfliktu mezi otcem a jeho syny. Takto charakterizuje antropolog Václav Soukup jádro proslulé knihy Totem a tabu, možná nejslavnějšího díla Sigmunda Freuda (1856–1939). Vídeňský neurolog a psychoterapeut v něm aplikoval psychoanalýzu na oblast antropologie a religionistiky. A také v ní zřejmě reagoval na knihu Symboly a proměny libida svého bývalého žáka Carla Gustava Junga, který se mu stále více vzdaloval. Jungova kniha tehdy ve Freudovi vyvolala prudký nesouhlas. V jednom dopisu prý napsal: „Jung je blázen, ale nechci se s ním rozejít. Byl bych raději, kdyby mě opustil z vlastní vůle. Možná že práce na Totemu naši roztržku uspíší.“

Když Freudova kniha v roce 1913 pod názvem Totem und Tabu: Einige Übereinstimmungen im Seelenleben der Wilden und der Neurotiker vyšla poprvé, způsobila značný rozruch pro svůj radikální výklad náboženství jakožto neurotického symptomu. Jde o soubor čtyř statí, v nichž Freud zkoumá některé aspekty života přírodních národů. Asi nejslavnější je poslední kapitola (k níž odkazoval umíněný V. Soukup), kde Freud víru v bohy a totem odvozuje od prehistorické události, při níž několik ze skupiny vyloučených synů zabilo svého otce, alfa-samce. Následně ho provinilci snědli, aby vstřebali jeho moc. Když se svůj čin synové snažili odčinit, učinili z mrtvého otce totem a zavedli zákaz jeho pojídání. Prvotní – a v zastřenější podobě jakékoli – náboženství je tak vlastně snahou odčinit prvotní zločin. Zároveň přijali incestní tabu, jež zakazovalo pohlavní styk mezi lidmi, kteří pocházeli ze stejné totemické skupiny. Tak podle Freuda vznikl „totemismus a byla nastolena exogamie vyžadující, aby muži dávali ženy jiným skupinám, které jim tuto transakci recipročně oplácely“.

Teď jsem kuře

Také u některých svých současníků Freud nacházel příznaky totemismu. Zvláště děti mají ke zvířatům podobný vztah jako „primitivové“, což byl nejen Freudův, ale dobově obecně akceptovaný výraz. Dítě tedy bez okolků pokládá zvíře za zcela rovnocenné; přiznává se bez zábran ke svým potřebám, a také proto cítí větší příbuznost se zvířetem než se „záhadným“ dospělým.

V knize se Freud zaměřil na neurotizované děti, u kterých byl popsaný vztah porušen. Připomínal například chorobopis devítiletého chlapce, jenž jako čtyřletý trpěl fobií ze psů: „Když viděl běžet na ulici psa, plakal a křičel: ‚Milý pejsku, nech mě, už budu hodný.‘ ‚Hodný‘ znamenalo ‚nebudu hrát na housle‘ (onanovat). Jeho fobie před psy je vlastně strach z otce přesunutý na psy, neboť jeho podivný výrok: ‚Pejsku, budu hodný‘ – tj. nebudu masturbovat – se vlastně vztahuje na otce, který masturbaci zakázal.“ Jiná kazuistika pojednávala o malém Arpádovi, který se jednou v útlém věku pokoušel vymočit do kurníku, přičemž ho slepice klovla do údu: „Když se tam po roce vrátil, stal se sám jakoby slepicí, zajímal se pouze o kurník a vše co s ním souviselo, přestal mluvit a jen kdákal a kokrhal. V době pozorování (kdy mu bylo pět let) už zase mluvil, ale výhradně o slepicích nebo o jiné drůbeži. Nehrál si s jinými hračkami a zpíval jen písničky, v nichž bylo něco o těchto opeřencích. Vůči svému totemickému zvířeti se choval naprosto ambivalentně, láskyplně i nenávistně. Nejraději si hrál na zabíjení slepic. Zařezávání drůbeže pro něho byl největší svátek. Dovede celé hodiny vzrušeně tančit kolem jejich mrtvol. Pak zabité zvíře líbal a hladil, hračky představující slepice, jimž předtím ubližoval, čistil a laskal.“ Občas prý převáděl svá přání z totemické do všední mluvy. „Můj otec je kohout,“ řekl jednou. „Teď jsem malý, jsem kuře. Až budu větší, budu slepice, a až budu ještě větší, bude ze mne kohout.“ V tom všem Freud shledával „významnou shodu“ s archaickým totemismem: naprostou identifikaci s totemickým zvířetem a ambivalentní citový vztah k němu.

Volná hra autorovy fantazie

V jedné z prvních recenzí od pedagoga a psychologa Carla Furtmüllera (1880–1951) byla kniha označena za volnou hru autorovy fantazie. Podle psychiatra Gérarda Lucase a jeho přehledové knihy The vicissitudes of Totemism: One hundred years after Totem and Taboo (Karnac, London, 2015) i pak převažovala negativní hodnocení – a příčiny odmítnutí byly až překvapivě různorodé. Velmi vlivné bylo negativní hodnocení Freudovy koncepce od Clauda Lévi-Strausse (1908–2009), nesouhlasných posudků by se ovšem dalo citovat mnohem víc.

Pohled na totemismus je dnes mnohem pestřejší a plastičtější. Jak uvádí třeba český religionista a etnolog Josef Kandert, zjistilo se, že existují individuální totemy, totemy snové, a že jako totemy mohou sloužit i věci jako stáj či mince. Z nejnovějších polemik publikovaných česky můžeme zmínit například knihu amerického religionistu a historika Daniela L. Palse Osm teorií náboženství. Ten Freudovi právem vytkl, že sice zdůrazňoval svou oddanost vědě, ale vlastní rozbory náboženství založil na evolucionismu Jamese Frazera, který už ostatní vědci i jeho doby z rozumných důvodů odmítli.

Umělec Freud

Na druhou stranu ale najdeme i nemálo literátů a myslitelů, které Freudův spis okouzlil a kteří se k jeho vlivu hrdě hlásili. Silně kupříkladu zapůsobil na spisovatele Thomase Manna, jenž ocenil umělecký přínos knihy (podobně byly a jsou vyzvedávány i básnické kvality Frazerovy Zlaté ratolesti). Vážili si jej také Joseph Campbell nebo René Girard, tomu byl blízký motiv kolektivní „pravraždy“, třebaže jej ve svém díle výrazně reinterpretoval.

Autor českého doslovu taktéž tvrdí, že Freudova kniha má kvality krásné literatury, a připomíná, že jisté zde uvedené teorie byly, i když v modifikované podobě, částečně potvrzeny některými terénními výzkumy u neevropských kultur. Také Freudův výklad incestu (kupodivu) pokládá za stále inspirativní coby zdroj antropologické imaginace.

Návrat totemismu

Může ovšem být Freud podnětný i něčím dalším? Jeho přezíravý postoj k „primitivům“ a dětem je právem obecně pokládán za zavrženíhodný, najdeme však u něj i odstíny přívětivějšího přístupu. Mimo jiné totiž píše, že u dítěte „nenajdeme ani stopu oné povýšenosti, která později nutí civilizovaného dospělého ostře oddělit svou vlastní přirozenost od všeho ostatního živočišného“. A pokud ve své době ohlašoval „infantilní návrat totemismu“, pak je otázka, co by říkal dnešní době, kdy se zvířata používají nejen k léčení (canisterapie, hipoterapie či felinoterapie), ale kdy se jako houby po dešti objevují semináře typu „Proces osobního totemu aneb K tělu i duši skrze setkání a tanec s vnitřním zvířetem“. A rovněž vychází stále více knih, jejichž autoři ve zvířatech hledají posly zapomenuté moudrosti, či přímo duchovní guruy. „Zvířata nám svým chováním předávají důležité informace o pravé podstatě našeho života a o našem pochopení sebe sama a světa kolem. Jakým způsobem tyto informace získat? Možná, že někdy si stačí položit otázku, náhodně otevřít knihu a najít zvíře a jeho odkaz,“ tvrdí Zdeňka Jordánová v knize Moudrosti zvířat (Vodnář, 2014). Někteří autoři se zaměřují na vybrané druhy, kočky, vlky, delfíny (viz například Tajemství delfínů a jejich radostný život od Bobbie Sandozové), další postupují obecněji a přinášejí obsáhlý soupis živočichů s vlastnostmi, jež nám napojení na ně může údajně přinést (dikobraz: důvěra; puma: vedení; veverka: příprava; vydra: vnitřní žena; zajíc: tvořivost). Kniha Totemová zvířata prostě a jednoduše od Celie M. Gunnové tvrdí, že v tomto směru nabízí duchovní vhled a možnost pochopení událostí v našem životě. Pokud se prý naučíme znát své totemové zvíře a zvládneme duševní práci s ním, začneme žít v harmonickém vztahu se světem přírody.

Jsme blíže Beowulfovi než Dickensovi

Mohli bychom to přejít jako přechodné výstřelky spirituality new age. Ovšem tento nepřehlédnutelný trend už reflektují i seriózní autoři. Jak se uvádí například v knize A cultural history of animals in the modern age (Kulturní dějiny zvířat v moderním věku, Berg, Oxford, 2007), nové genetické i etologické objevy představují výzvu pro náš dosavadní antropocentrismus. Přitom víme, že způsob zvířecí existence se od toho našeho v mnoha ohledech radikálně liší. Snaha vciťovat se do zvířat však osvobozuje lidskou představivost a umožňuje návrat vytěsněných významů a archaických zkušeností. Částečný odstup od kultury industriální společnosti umožňuje, aby se vynořovaly starší kulturní formy včetně totemismu, samozřejmě ovšem zcela nově interpretovaného.

V mnoha ohledech tak kultura postindustriální společnosti připomíná prastarý magický svět našich dávných předků více než například naturalistické romány devatenáctého století. „Jsme v tomto ohledu blíže Beowulfovi než třeba Dickensovi,“ tvrdí Boria Sax ve zmíněné kulturněhistorické knize. V tomto kontextu získává sto let starý Freudův text nový význam.

Bůh s protézami

Když se na závěr ještě k autorovi spisu Totem a tabu vrátíme, můžeme konstatovat, že v některých svých předpovědích byl celkem prozíravý. V knize Nespokojenost v kultuře Sigmund Freud například prorokoval, že díky naším technickým vynálezům se stále více přibližujeme ideálním bytostem, které pro nás zosobňují bohové: „Člověk se stal takříkajíc jistým druhem boha s protézami, je dosti velkolepý, když je opatřen všemi svými pomocnými orgány, avšak nesrostly s ním a občas mu činí ještě nemalé potíže… Budoucí časy přinesou v oblasti kultury nový, pravděpodobně nepředstavitelný pokrok – ještě dále vystupňují podobnost člověka s bohem. V zájmu našeho zkoumání však nesmíme zapomenout, že se dnešní člověk ve své podobnosti bohu necítí šťastným.“ Jediné, co slavný psychoanalytik netušil, bylo, že cestu k božství a z vlastní nespokojenosti budou někteří lidé hledat skrze přiblížení se zvířatům. A alespoň v některých případech to nemusí být příznak neurózy.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Sigmund Freud: Totem a tabu. O podobnostech v duševním životě divocha a neurotika. Přel. Ludvík Hošek, Portál, Praha, 2017, 184 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse