Výraz pocitu ohrožení západní myšlenkové tradice
Ouředník, Patrik: Antialkorán

Výraz pocitu ohrožení západní myšlenkové tradice

Provokativní název sbírky Ouředníkových esejů odkazuje na antiislámskou polemiku z českého raného novověku. Ve Francii žijící spisovatel tu ostře ironickým a politicky nekorektním stylem ujasňuje pojmy, polemizuje s ideologickými oponenty a naléhavě připomíná odkaz francouzského osvícenství: laicismus, jenž nyní údajně čelí bezprecedentnímu ohrožení. Do tuzemské intelektuální debaty o roli islámu v západních demokraciích však nepřináší nic zásadně nového.

Kdo zná předchozí stylisticky vycizelované texty Patrika Ouředníka (nar. 1957), ví dobře, že pro jadrný a břitký jazyk nejde nikdy daleko. S o to větší zvědavostí možná jeho čtenář sáhne po útlé knize, která už na obálce a v anotaci dává tušit, že půjde tak trochu o provokaci. Název naznačuje, že se Ouředník tentokrát pustil do novodobé polemiky s „mahometským“ náboženstvím po vzoru Václava Budovce z Budova (1551–1621), významné osobnosti předbělohorské politiky, člena Jednoty bratrské, jenž ve svém tehdejším křesťanskoapologetickém díle nazvaném Antialkorán nejen vyvracel lži „rouhače Mahometa“, ale obouval se také do všech soudobých antitrinitářů. Na pole teologie ovšem Ouředník (naštěstí) nevstupuje, zajímá ho politika. Ve čtyřech krátkých statích se rozepisuje o aktuálních otázkách svobody projevu, bezkonfliktního soužití muslimů a Evropanů a myšlenkových základech evropské civilizace. Nešetří přitom křesťany, muslimy, levicové intelektuály ani krajní pravici a české „slamotruské trubirohy“.

Rasa, národnost a náboženství

V první a ústřední eseji, zde publikované poprvé, Patrik Ouředník polemizuje s postoji katolického kněze a prominentního intelektuála Tomáše Halíka (ona tajemná zkratka T. H. z podnázvu knihy), podle tónu mu přitom z ostře seříznutého pera odkapává žluč. Stať byla napsaná po dnes již tři roky starém teroristickém útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo, po kterém Tomáš Halík na probíhající solidární kampaň s názvem Je suis Charlie odpověděl článkem nazvaným Já nejsem Charlie, v němž se dopustil, jak jeho oponent dokládá, řady pochybných vývodů, neporozumění a faktických omylů. Žlučí Ouředníkovi hnul Halíkův výrok a hlavní argument, že „rasa, národnost a náboženství se nemají urážet“. Autor eseje namítá, že rasu ani národnost si člověk na rozdíl od náboženství (které dosti sporně považuje za ideologii jako každou jinou) vybrat nemůže, a Halíkovi tak vlastně vytýká, že svou argumentací přejímá islámský princip vrozenosti náboženství a nemožnosti odpadlictví. Stavěním rasy, národnosti a náboženského vyznání na stejnou úroveň podle něj Halík a jemu podobní činí z kritiků náboženství rasisty. Jak může tento výrok vypadat v politické praxi, Ouředník dokládá na případě pokusů zakotvit zákaz urážky náboženství v mezinárodním právu prostřednictvím rezolucí OSN, o něž se několikrát od roku 1999 zasazovala Organizace islámské spolupráce (tehdy ještě Organizace islámské konference), což nazývá teokratizací mezinárodního práva.

Pozvolná destrukce myšlení

Od začátku je čtenáři zřejmé, z jakých pozic jsou texty psány. Autor se otevřeně a hrdě hlásí k tradici osvícenského universalismu, „jednomu z nejpodnětnějších filozofických konceptů v dějinách“, a vyzdvihuje francouzský laicismus jakožto „optimální model koexistence věřících a nevěřících“. Již od osmdesátých let žije Patrik Ouředník ve Francii, jeho tvorba dokazuje hlubokou znalost francouzské a vůbec evropské kultury. Diskusi o knihou předestřených tématech tudíž dobře zná a z jeho slov a úvah je patrný diskurs ve Francii velmi běžný mezi „antiklerikálními intelektuály“, jako je Michel Onfray, autor známého manifestu ateismu (Traité d’athéologie, Grasset, 2005), s nímž Ouředník sdílí odsudek náboženského myšlení, promítajícího se dnes opět do světové politiky, jejíž zákony by přitom měly vycházet výhradně ze společenské smlouvy plynoucí z imanentní reality. Evropa se podle Onfraye propadla do nihilismu, podle Ouředníka dochází k „pozvolné destrukci myšlení“, média jsou čím dál plytčí, reklamy oblbující a západní společnosti se „infantilizují“, o čemž hovoří i Onfray ve svých mnohých televizních výstupech a esejích; jinak řečeno, lidé nejsou vedeni k přemýšlení ani zodpovědnosti, raději se baví, aby se nemuseli podívat nehezké realitě do očí. Oba jsou navíc přesvědčeni, že zastánci ateismu a agnosticismu se dnes nacházejí v defenzivě, Ouředník dokonce tvrdí, že „dosud nikdy nebyla laická společnost ve větším ohrožení“ (s. 24). V tomto světle nepřekvapí autorovy názory na nošení nikábu nebo burky a fenomén zvaný burkiny, jemuž je věnovaná třetí stať s výmluvným názvem Svobodně do otroctví. Ať už s Ouředníkovým pohledem na svět a jeho závěry o stavu západní demokracie souhlasíme či nikoli, nelze mu upřít, že je ve své argumentaci koherentní, byť tu a tam v intencích žánru přehání nebo slovíčkaří. Argumenty čerpá autor Šmírbuchu jazyka českého nejen z hájemství filozofie, ale také z etymologie a lingvistiky, domén jemu vlastních. Poučuje tak čtenáře (a také Tomáše Halíka), že karikatura neznamená laskavý humor, ale útok, zteč, že českým protějškem slova tolerance není ohleduplnost, nýbrž snášenlivost atp. V druhé eseji v pořadí s názvem Fobím, fobíš, fobíme kroutí hlavou nad „sémantickým kejklem“, jímž je slovo islamofobie, výraz pohříchu nadužívaný v médiích, v projevech politiků i v odborných publikacích, všesměšující pojem, jehož cílem je zdiskreditovat jak rasisty, tak všechny kritiky islámu tím, že je spojíme v jednu „islamofobní“ sloučeninu. Nad nevhodností takového psychiatrického termínu už se mimochodem pozastavovala i řada našich islamologů a religionistů, například Ivan Odilo Štampach (Dingir 2015/4) raději volí pro kritiky islámem inspirovaných ideologií termín antiislamismus, jenž alespoň neimplikuje chorobnou poruchu obsaženou ve slově islamofobie, bohužel ale ani ten nepostihuje všechny antiislámské projevy.

Zpronevěra vzdělanců

Novodobý antialkorán částečně naplňuje slib obsažený v provokativním názvu a v bulvární kresbě Jiřího Slívy na obálce, sugestivně naznačující příchod světovlády arabských šejchů. Jeho terčem však nejsou primárně muslimové, ale západní vzdělanci zpronevěřivší se intelektuální poctivosti a dědictví osvícenského myšlení. Nabízí zajímavou definici západní civilizace jakožto průsečíku křesťanství, jež přineslo snášenlivost a výzvu k empatii, a osvícenství, které přispělo pochybovačností a kritickým myšlením; tyto dva neoddělitelné prvky prohlašuje za hodnotový rámec Západu. V souvislosti s kauzou Charlie Hebdo tím jasně určuje, kdo a co je v souladu s touto západní civilizací a kdo a co už je za její hranicí. S Budovcovým spisem (vzniklým v době, kdy osmanská říše byla stále ještě na vrcholu a pro Evropu představovala reálné vojenské nebezpečí) má tedy kromě zlosti nad stavem společnosti a pocitu ohrožení společný také „kaceřující“ a identitotvorný záměr. Zdůrazňuje také jedním dechem, že k evropským muslimům je třeba se chovat jako k rovnocenným spoluobčanům, což mimo jiné znamená neponižovat je paternalistickou „ohleduplností“. Kdo by snad na stránkách těchto úvah hledal důvody vzrůstu islámských extremismů či vysvětlení „nepřizpůsobivého“ chování muslimů v Evropě, hledal by marně, respektive došel by pouze k neúplným a velmi pokřiveným závěrům. Tyto problémy nelze pochopit pouze z účelově vybraných násilných, misogynních a antidemokratických pasáží z Koránu a hadísů ani z citací nedemokratických a tmářských vyjádření náboženských představitelů. Cílem antialkoránské polemiky samozřejmě není podávat sociologické a politologické analýzy, pro úplnost je nicméně záhodno sáhnout po fundovanějších a odstíněnějších publikacích, jež v posledních letech vyšly česky, například sborníku Stíny minaretů: Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik (Academia, 2016) editorů Ondřeje Beránka a Bronislava Ostřanského. Pro plastičtější a vyváženější náhled na zmíněné problémy také například po knižním rozhovoru mezi Samem HarrisemMádžidem Nawázem nazvaném Islám a budoucnost tolerance (Volvox Globator, 2016). Pozitivem knihy je svižný a řízný styl, výstižně vybrané souvislosti a epizody z historie, které nezklamou milovníky autorových dřívějších European. Na čtivosti dále přidávají vesměs vtipné Slívovy ilustrace. Knize lze naopak vyčíst nedůslednou redakční práci: na značně omezeném počtu stran je možné objevit poměrně velké množství překlepů, chyb ve jménech a názvech i vynechaná slova.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Volvox globator, Praha, 2017, 84 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Anonym,

Brilantní analýza, což u Ouředníka nepřekvapí. Méně Halíků, více Ouředníků!

TIMONEL,

A nelze ani zapomínat, že "Evropa není Amerika" řečeno s Patrikem Ouředníkem:
Lidovky.cz

TIMONEL,

Pokud se veřejně řekne a použije slovo "islamofobie", kde je problém, kromě toho, že Patrik Ouředník o něm říká, že je projevem současných fašizujících tendencí ve společnosti? Problém je v současné době probíhající reakční a kontrarevoluční vlně namířené proti svobodě slova ve jménu "politicky korektního". Tento termín byl velmi dobře historicky a kulturně etymologicky popsán italským filosofem Costanzem Prevem v eseji "Prvky politicky korektního" z roku 2010 jako hlavní zdroj současného fašismu a totalitarianismu ve společnosti. (zdroj: blog.petiteplaisance.it) V anglosaských zemích se hovoří o nálepkování slovním spojením "hate speech" o tzv. "weaponisation" zejména v této souvislosti: "Ironically, the concept of "hate speech" is increasingly applied under the banner of tolerance, suggesting that certain ideas are inherently dangerous and risk "radicalising" people. On the internet especially, the commercially-controlled media are apply the label to "extremists" such as neo-nazis or any criticism of Israel. This "weaponisation" of speech is associated with increasing restrictions on freedom of speech on the internet." (zdroj: wikispooks.com). Václav Bělohradský tuto dobu případně a velmi trefně charakterizuje jako dobu, ve které jdeme "račím krokem", tedy zpět dále do minulosti od svobod, liberálních výdobytků a nabytých lidských práv zpět k totalitarismu..... Pier Paolo Pasolini ve své eseji "Srdce" z 1. března 1975 v Corriere della Sera píše o nové postmoderní všeobjímající a vše kontrolující moci: "Moc již totiž není klerofašistická, není represivní. Nemůžeme proti ní tedy používat argumenty, které jsme používali dříve. Nová konzumní a permisivní moc využila duchovní výdobytky laiků, osvícenců a racionalistů a na nich postavila kostru vlastního falešného laicismu, osvícenství a racionality. Na základě našich postojů se tak mohla zbavit minulosti, která se jí se svými příšernými a idiotskými svátostmi už nehodila. Náhradou dovedla nová moc do extrému svou jedinou možnou svátost, svátost konzumu jako rituálu a výrobků coby fetiše. Nic proti tomu nyní nestojí. Nová moc nemá žádný zájem či potřebu maskovat se náboženstvími, ideály a podobnými věcmi, což odhalil již Marx." (str. 91)

Kateřina Středová,

Toto téma stále hýbe společností, píše se o něm z různých úhlů pohledu, a proto je pro běžného čtenáře těžké se v něm orientovat. Recenzentovým hlavním zájmem bylo, jak je z recenze patrné, právě v tomto ohledu čtenářům pomoci a zasadit text do takového kontextu, jaký byl v roce 2017, protože právě do tohoto kontextu jednotlivé texty vydáním v této knize (znovu)vstoupily.
Zároveň se redakce rozhodla odstranit původní hodnocení, které v tomto případě výjimečně nebylo dílem autora a mohlo vyznění recenze přiostřovat.

Magda de Bruin,

Milý Patriku (předpokládám, že to je tvůj příspěvek), moje reakce se týkala dvou příspěvků v diskusi a byla převážně "metodická": pozastavila jsem se nad výčitkou recenzentovi, že "předvádí, co všecko ví", a nad vikingovým odsouzením knihy i recenze, přičemž se netají tím, že knihu nečetl. Co se týče té podloženosti, píšu přece, že je recenze podložená odkazy na další relevantní zdroje. A o tom snad není pochyb? Překlepů jsem tam našla víc, ale nepoznamenávala jsem si je. Ale kdyby bylo potřeba (např. kvůli dotisku), ráda ti seznam pošlu.

Anonym,

Milá Magdo.
ono to ale "podložené" není, přinejmenším pokud se domníváme, že nedílnou součástí podloženosti je intelektuální poctivost. Recenze pana Felčera je bytostně a neodvolatelně nepoctivá: pan Felčer nesouhlasí s tezemi pana Ouředníka, ale místo aby to řekl na rovinu a eventuálně předložil nějaký ten (proti)argument, dává po česku přednost kopání do koulí, zahalenému do falešně objektivních, případně nesmyslných odkazů. Z tohoto hlediska by si text pana Felčera zasloužil sémantický rozbor v kurzech o manipulaci s jazykem. Všimni si, hned v prvních větách je řeč o tom, co panu Ouředníkovi "hnulo žlučí" a co je důvodem jeho "zlosti". Je nabíledni, že člověk zlostný a žlučovitý nemůže být objektivní – to dá rozum. Pan Felčer tím dává hned zkraje na vědomost čtenářům, že autoritou je tu on, nikoli nebohý autor. Jiné podobné sémantické kopance jsou rozsety po celém textu; přečti si ho znovu a pozorněji.
Páně Felčerovy nepoctivosti nejsou jen řádu sémantického; zasahují i do oblasti faktografické. Jeden příklad (jsou tam i jiné): do tuzemské debaty, říká pan Felčer, nepřináší kniha pana Ouředníka nic nového. Tvrzení, které o něco později ilustruje příkladem: pan Ouředník poukazuje na nevhodnost pojmu "islamofobie" – avšak, cituji, „nad nevhodností [...] termínu už se mimochodem pozastavovala i řada našich islamologů a religionistů, například Ivan Odilo Štampach“ – přičemž na doklad svého tvrzení cituje pan Felčer Štampachův článek z roku 2015. Háček je v tom, že Ouředníkův esej, převzatý do Antialkoránu, je z roku 2011, jak je upřesněno v ediční poznámce – avšak o tom pan Felčer své čtenáře neinformuje.
Stranou ponechávám literární nevybavenost pana Felčera: k tomuto neradostnému závěru mě přivedla jeho paralela Antialkoránu a European; k podobnému srovnání může dospět jen čtenář na úrovni osmé třídy ZŠ. Za hloupost či nedostatek literární citlivosti nicméně nikdo nemůže (Duch svatý, jak známo, uděluje talent, jak ho napadne, žádná logika v tom není) – naopak za nepoctivost a maniupulaci jsme odpovědní stoprocentně.
Představuji si pana Felčera mladého (viz školský tón textu i potřeba udělovat lekce starším a vzdělanějším) a víceméně věřícího, nebo alespoň respektujícího vše, co souvisí s vírou.
Být pan Felčer nápaditější a schopnější, býval by mohl napsat refutaci páně Ouředníkových tezí podobně jako pan Ouředník napsal refutaci tezí pana Halíka. Ale ono je o tolik snažší delegovat se na odborníka povolaného k tomu, vynášet soudy – ve kterých se nic dokládat nemusí, stačí je vyhlásit.
Na závěr ještě poznámku: vůbec nevylučuji, že text pana Felčera je psán beze zlé vůle, to jest bez vědomí toho, do jaké míry je kriticky vratký a eticky nepřípustný: úroveň české intelektuální debaty je natolik zoufalá, že mladý (pokud se nemýlím), žánrově nevybavený a ctižádostivý člověk může považovat za přípustné, neřkuli samozřejmé metody, které byly zapovězené už v antickém Řecku.
PS Vím o jednom překlepu; netuším ovšem, kde podle pana Felčera začíná "velké množství překlepů"; "vynechaná slova" každopádně v knize nejsou.

Magda de Bruin,

Já jsem knihu přečetla a knihu i recenzi považuju za zajímavé a podnětné texty (zbytečné překlepy v knížce skutečně jsou). Myslím, že je dobře, když recenzent "předvádí, co všecko ví", zvlášť když to je podložené i odkazy na další relevantní zdroje. Vikingovo bohorovné odsouzení recenze i knihy, kterou, jak přiznává, nečetl, pěkně ilustruje, čím se ta zpronevěra "intelektuální poctivosti a dědictví osvícenského myšlení" projevuje v každodenním životě.

viking,

To je ale blábol. Tedy recenze. Recenzovanou knihu neznám, ale myslím, že to bude podobné.

DM,

„...kolize dvou filozofických konceptů společnosti, demokracie a teokracie, světského a posvátného, individuálního a kolektivistického pojetí života v obci...“ (Str. 71)

Rádo se stalo.

Richard Hlavacek,

A jake jsou ty dva koncepty? Necetl jsem, tak si jen typnu: tradicni a liberalni?
Diky za info

DM,

Divná recenze. Pan Felčer spíš předvádí, co všecko ví, ale o Ouředníkově knížce říká samé nedůležité věci. Chybí to hlavní to čemu Ouředník říká kolize dvou filozofických konceptů společnosti. Já bych dal knížce 90% a panu Felčarovi tak 5. Žádný překlep nebo vynechané slovo jsem v knížce nenašel.