Potýkání s Faustem
Malý, Radek: Potýkání s Faustem

Potýkání s Faustem

V Národním divadle se rozhodli inscenovat Goethova Fausta. A aby to stálo za to, rovnou oba díly. Z pozice toho, kdo byl osloven, aby Fausta pro inscenaci přeložil – a neodmítl –, se pokusím zrekapitulovat, co dnes znamená překládat takový text – a co znamená jej překládat pro Národní divadlo.

Goethův Faust je sám o sobě svérázný text. Z hlediska překladu je „český“ Faust specifický v tom, že v obecném povědomí stále figuruje kompletní a užívaný překlad Otokara Fischera, vydaný už roku 1928. Jako by zde neplatila známá poučka o zastarávání překladů, o nutnosti nového překladu každou další generací. Možná i touha prolomit toto zakletí stála na počátku přání inscenátorů pořídit překlad nový, „generační“. Překladatelů Fausta však bylo více, jen nejsou tak známí, protože většinou nepřeložili dílo celé. Přiznávám rovnou: já taky ne – a neměl jsem ani stále nemám ambice to udělat.

Při vědomí toho, jak závažným dílem Faust je – a o jak náročnou překladatelskou zakázku by se jednalo –, jsem dokonce zpočátku inscenátorům navrhoval překlady jiné, dle mého soudu dobře použitelné. Ukazovalo se však stále jasněji, že Faust v režii Jana Friče bude velmi výraznou interpretací, osobitým čtením mnohovrstevnatého textu. Po počátečním pokusu překládat Fausta tak, jak bych býval překládal „dramatickou báseň“ – tedy podle svých zkušeností s překladem poezie –, jsem možnost kompletního literárního překladu zavrhnul: nevyhovoval by potřebám inscenace představit z textu podstatné výseky. Vize inscenátorů se začala stále více blížit spíše adaptaci původního Goethova textu.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že právě tudy by mohla vést cesta: má-li být ambiciózní zinscenování obou částí Fausta zároveň jeho současným čtením a nechce-li zároveň vynechat žádné podstatné scény, zbývá možnost vytvořit adaptační překlad přímo na míru inscenace. Zahodil jsem tedy za hlavu obavy, že „můj“ překlad bude srovnáván s překlady předchozími, že bude zkoumáno, jak jsem se vypořádal s tím či oním známým a stěžejním místem u Fischera či kohokoli jiného řešeným tak či onak. Překládal jsem volněji, než jsem u poezie zvyklý. Překládal jsem Fausta očima režiséra a dramaturgů. Podstatný byl děj, obsah a vyznění celých replik a scén, nikoli jednotlivých veršů. Avšak Goethovu textu jsem se snažil zůstat věrný – aktualizace nechť se vyjeví v obrazech, není třeba, aby měly oporu v textu.

Celý proces byl napínavý. Coby překladatel v klasické roli služebníka jsem sloužil ne tolik Goethově originálu jako spíše budoucí inscenaci – to obnášelo důvěřovat autorské vizi celku. Překládal jsem úsporně – s vědomím rozsahu „materiálu“ a vůle uvést oba díly. Vnímavý čtenář či posluchač, který by srovnával překlad s originálem, snadno zjistí, že konkrétní pasáže byly kráceny a jednotlivé verše si často neodpovídají. Inscenační text vlastně ani nemá literární ambice. Vnímám jej spíše jako jakési libreto, průsečík tvůrčího ducha Goethova a inscenátorů.

Mnoho přeloženého materiálu nakonec z pochopitelných důvodů nebylo použito. S odstupem, avšak v dohledné době se snad dostanu k sestavení či vytvoření překladu v podobě, která by strukturou více připomínala originál – to už však bude nová kapitola. V tuto chvíli přeji inscenaci Fausta ve Stavovském divadle, aby oslovila současného diváka. A čtenářům iLiteratury přeji, aby našli odvahu se na tohoto Fausta podívat.

Sloupek

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse