Markéta Lukášková nabízí ve své prozaické prvotině humorně laděné čtivo o jednom kritickém momentu v životě šestadvacetileté ženy. Střídají se v něm dvě vyprávění v ich-formě: (sebe)reflexivní vyprávění hlavní hrdinky Báry, která takříkajíc ještě neví, co je to život, a poučenější úvahy její babičky Milady. Ta se buď přímo vyjadřuje k Bářinu životu, nebo vzpomíná na nějakou vlastní zkušenost, která staví vnuččiny trable do jiného světla. V rovině příběhu je volba těchto dvou vypravěček opodstatněna tím, že to byla právě Milada, kdo Báru vychovával. V dětství Báru totiž postupně opustili oba rodiče, a babička se tak stala její mentorkou, nejbližším člověkem a jedinou fungující rodinou.

Tématem Lososa v kaluži je v první řadě výběr správného muže pro život. Tradičně tu proti sobě stojí sexy rošťáci a hodní kluci odvedle. Zatímco Milada si vybrala dobře, Báře hrozí, že si vybere špatně. Nezkušenost a omezená schopnost rozhodování pramenící z jejího mládí se totiž projevují zejména v tomto ohledu. Jde o téma, které zásadně propojuje životy dokonce tří generací žen. Kam až může sázka na nepravého vést, ukazuje autorka na příběhu Bářiny matky, jež opuštěna svým manželem propadla alkoholu a nakonec sama odešla od rodiny. Toto generační propojení dává vcelku fádní vztahové zápletce poněkud osudovější zatížení. Babička by vnučce s rozhodováním ráda pomohla, Bára však o svou rádkyni přichází hned na začátku knihy – rozpětí perspektiv tu tak není dáno jen rozdílem dvou generací, ale záhy také skutečností, že Milada svou vnučku pozoruje z nebe. A z nebe má dovoleno dávat Báře pouze návodná znamení.

Bářino vyprávění působí autenticky a uvěřitelně. Nepochybuji, že se řada čtenářů díky tomu dokáže s hlavní hrdinkou identifikovat. Bára je bezesporu inteligentní, má dobrý postřeh a dar rázně glosovat své okolí. Své vyprávění průběžně prokládá mnohdy trefnými průpovídkami o všem možném: o sociálních sítích, plkání, přetvářce, stereotypech apod. Činí tak spíš s přímočarým sarkasmem než s rafinovanou ironií, ale tato rovina Lososa v kaluži je výrazná a čtenářsky zajisté vděčná.

Pokud se však nad Bárou zamyslíme, nebudeme už o ztotožnění stát. Autorka ztvárnila věrohodný obraz člověka, který je uvelebený ve svém kritickém odstupu, ale zůstává povrchní a bez schopnosti jakékoli produktivní sebereflexe. Hlavní hrdinka se vůči něčemu neustále vymezuje, avšak není schopna vymanit se z nanicovaté bubliny, ve které se nevědomky pohybuje. Dokáže sice shodit představu ideální ženy z nějakého časopisu na lesklém papíře, ale je evidentní, že se právě s takovými představami ve skutečnosti poměřuje. Dobře vypadat, aby se za ní chlapi otáčeli, jako se otáčeli za babičkou, pro ni zůstává důležitým kritériem úspěchu. Když se setká s někým opravdu diverzním, vezme jej nakonec na milost, ona osoba pro ni ale zůstává i nadále exotem, který se blbě oblíká. Inspirovat se jím nenechá, na to je pořád příliš konformní.

Vyprávění Milady nenabízí nějakou přemrštěnou moudrost a nadhled, což lze vnímat jako realistický pohled na stárnutí. Milada působí jako unavenější a umírněnější verze Báry s několika špatnými i dobrými zkušenostmi navíc. A nic na tom nezmění ani její přesun do nebe. Za pozornost však stojí především samo nebe, ve kterém se Milada ocitá. Je to celé samozřejmě myšleno jako fór, nicméně výsledek je bizarně mrazivý: život v nebi se nijak zásadně neliší od života vezdejšího. Jeho nebeskost spočívá v tom, že všichni mají dost peněz, nečeká se na tramvaj, svítí sluníčko – zkrátka život v nebi je „zbavený všech nepříjemností“ (s. 86). Autorčino pojetí nebe je obdařeno jakýmsi mystickým socialisticko-normalizačním blahobytem a zároveň nese některé znaky krásných nových světů, které známe z klasických děl antiutopistické literatury: nehybná, zakonzervovaná společnost, transparentnost a možnost dohledu nad blízkými; nechybí tu ani zasvěcující rozhovor s rádoby laskavým, ale zároveň nenápadně hrozícím „dobroditelem“. Ve stínu panující rajskosti hlodá v Miladině hlavě červíček pochybností, jestli tohle věčné nebíčko nebude tak trochu peklíčko – malicherné manželské rozbroje jsou totiž i tady na denním pořádku. V každém případě, pokud by nás toto pojetí nebe mělo inspirovat k vyrovnání se se smrtí blízké osoby, pak by šlo o smíření cestou neutralizace smrti a zachování domnělého statutu quo.

Losos v kaluži aspiruje na to, být odlehčenou četbou o závažných tématech. Oné lehkosti dosahuje bystrou a inteligentní rozpustilostí, která je ale spojena se zcela nezávazným cynismem a povrchností. Autorce nelze upřít zručnost, text má spád jako dobře napsaný blog nebo fejeton. Celkově však při četbě vzniká pocit nedotaženosti a mělkosti. Jako by se tu všechno řídilo heslem „asap“, jak by řekla hlavní hrdinka. Tento dojem podporuje i poněkud překotné finále s nedůvěryhodnou kriminální zápletkou. Za pozitivum lze považovat, že vše tu nakonec směřuje k dosažení dobrých mezilidských vztahů a udržení rodinných vazeb.