Zaslepené přesvědčení o nevěře
Saer, Juan José: Příležitost

Zaslepené přesvědčení o nevěře

Bianco umí číst lidem myšlenky. Tato schopnost je možná výhodou, ale může mu také ublížit. Argentinský spisovatel Juan José Saer se v tomto románu představuje jako mistr zachycení prchavých okamžiků. V poetickém, stylisticky úchvatném vyprávění zkoumá posedlost, touhu vlastnit druhého. Příběh o žárlivosti a nikdy nepotvrzené vině zasadil do argentinské nížiny a do končícího 19. století.

Saerova „historická triologie“ je v češtině kompletní. Již přeložené romány Pastorek (2012) a Oblaka (2015) doplnila Příležitost. Tato kniha prý uzrávala dvacet let. Saer ji začal psát v roce 1960, pak ji odložil, v roce 1977 přepsal a nakonec o jedenáct let později v roce 1986, údajně kvůli Nadalově ceně, dopsal za dvacet dní – to vše popisuje v rozhovoru pro deník Página/12. Román Nadalovu cenu získal a čtenář se může připravit na ojedinělý a skvěle namíchaný Saerův koktejl – poetické pasáže, výrazné postavy, krása, ale i hrubost rozlehlé nížiny, šílenství, které se plíživě přibližuje, propracovaná struktura, smysl pro detail a specifický styl, táhnoucí se v rozvitých souvětích.

Mravenci v hlavě
Příběh se odehrává na konci 19. století v argentinské nížině. Bianco, protagonista příběhu a člověk mnoha tváří, přijíždí do Nového světa po fiasku v Evropě, kdy došlo k zesměšnění jeho výjimečných schopností. Bianco totiž dokáže pouhým soustředěním ovlivňovat hmotu, lámat lžíce, aniž by se jich dotýkal, a rovněž číst lidem myšlenky. Myšlenky jsou jeho nástrojem, kterým přetváří svět – vše, co si naplánuje, mu vychází. Vše, dokonce i sňatek s mladičkou Ginou. Ginina živočišnost, v níž lze vidět převahu hmoty, ale začíná oslabovat jeho jedinečné dovednosti. A když si Bianco všimne, že doktor Garay López k jeho ženě chová náklonnost, ukáže se, že myšlenky jsou dobrý sluha, ale špatný pán. V Biancově hlavě víří smršť pochybností – co dělal Garay López s Ginou o samotě? Čeká Gina jeho dítě? Saer se i v této knize přibližuje tematice šílenství. Tentokrát šílenství v podobě posedlosti, touhy vlastnit druhého.

Kde je pravda?
Biancovi je přes čtyřicet a věří v nadvládu ducha nad hmotou, paradoxně však vyniká v praktických záležitostech. Když se například rozhodne stát místním boháčem, postupuje podle přesně vytyčeného plánu, sžívá se s drsnou krajinou a jejími obyvateli, nakupuje dobytek, staví si skromné obydlí v pustině. Gina je jeho naprostým opakem. Nekalkuluje, žije okamžikem, pulzuje životem. Sňatek s nepoddajnou, přímou Ginou je pro Bianca tou největší výzvou: „Podmaněním Giny mu padne k nohám veškerá hmota, kterou tím naprosto ovládne, a to, co by ostatní nazvali hrdostí či zpupností, Bianco považuje za duchaplnost, ostražitost, bdělost ducha nad pomíjivým a divokým chaosem hutného těla odevzdaného sobě samému.“ (s. 95) Garay López se mezi tuto dvojici zaplétá jaksi bezděčně. Tohoto mladého doktora trápí především jeho problematický vztah k bratrovi Juanovi, jenž je obrazem drsného, neidealizovaného „zlého gauča“, který ovládá své okolí a bere si, po čem zatouží.

Na obsesích postav se ukazuje, jak často člověk žije zaujatý jen sám sebou, pohlcený ve svém vnitřním prostoru, ovládaný vlastními představami, netečný vůči skutečným lidem a událostem, které ho obklopují. Příležitost je tedy i román o zaslepení, o zúženém pohledu, ve kterém mnozí z nás žijí. Kde je pravda? Čtenář se stejně jako Bianco snaží z různých náznaků odhalit, zda-li je mu Gina nevěrná. Nejistota a snaha odhalit Ginino tajemství jsou hnacím motorem četby.

Vložené příběhy
I v tomto románu Saer rozvětvuje hlavní dějovou linii a obohacuje ji o další příběhy. Tradiční lineární děj, který může čtenář očekávat, je rozbitý hned v druhé, neočíslované kapitole, v níž autor popisuje známý příběh pastýřů putujících do Betléma. Takový začátek kapitoly rozsekne čtení, je jako prásknutí bičem, které místo komunikace používá jedna z postav románu. Ve čtvrté kapitole je líčen příběh dezertéra, jenž terorizuje svou rodinu. Jeho syn Waldo, malý indiánský chlapec, se stává věštcem: za pár sladkostí v perfektních mnohoznačných osmislabičných dvojverších předává lidem svá proroctví. Jeho nesrozumitelné poselství – Waldo nadměrně slintá a při přednesu překotně polyká – je bezútěšnou výpovědí o lidském spoléhání na vyšší moc v skoro až apokalyptickém závěru románu.

Čas se v románu libovolně natahuje a smršťuje: krátký okamžik může být zaznačen na několika stranách, jindy se tři roky dají shrnout v jedné větě. Slova se cyklicky opakují, krouží po spirále.

V textu se také objevují tři typy jmen. Bianco, na začátku příběhu A. Bianco, se svého počátečního A. zbavuje stejně jako své tajemstvím opředené minulosti. Nedostižná femme fatale Gina je prostě nazývána křestním jménem a konečně Garay López je v Biancových myšlenkách oslovován příjmením, zatímco ostatní postavy, včetně Giny, mu říkají Antonio. Precizní práce s jazykem se tak promítá i do zacházení s pojmenováním postav. Dvacet let zrání textu se Saerovi rozhodně vyplatilo.

Chromatická hojnost
Četba Saerova textu je požitkem, i když se čtenář musí do této krásné, leč místy nelehké četby „včíst“.

Myšlenky mají barvy, ohýbají se a křiví, shlukují se do tvarů. Barevnost je mnohdy v Saerově románu úsporná, ale o to silněji pociťovaná – šedivé nebe se ztrácí a splývá s šedivou, až průsvitnou nížinou, s níž ostře kontrastují Biancovy zrzavé vlasy, rudé slunce se zrcadlí ve fialové laguně, lucerny rybářů se zdvojují v řece. Místy se zdá, že člověk „čte“ kolorovaný film: i nejmenší detail rozžehne představu, obtiskne obraz. V popisovaných scénách se na čtenáře přenášejí barvy, vůně, zvuky, ale i teplo a rytmus. „Koně, všichni černí, srst takřka téhož odstínu, ve stejném rytmu, téže rychlosti a ve stejném směru, temná pulzující masa, mnohost sjednocená všemi svými členy a současně rozptýlená v každém z nich, shluk horkého masa, svalů a nervů a smyslů šíří hřmot pustinou a naplňuje ji jím natolik, že sílícím zvukem jsou pohlceny dokonce i Biancovy ohromené myšlenky, které se pro něj v jeho mysli stávají neslyšitelné a nesrozumitelné.“ (s. 26)

Saer je mistr zachycení prchavých okamžiků.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jan Machej, Runa, Praha, 2018, 179 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse