Před pár dny se ke mně donesl příběh Jakoba Koriela, slavného židovského kapitána tří pirátských galeon. Tento obávaný mořeplavec brázdil Karibské moře v honbě za španělským stříbrem a pouhý zvuk jeho jména vyvolával ve španělských kupcích takovou hrůzu, že se chvěli jako palmové listy za tropické bouře. V závěru života odešel Jakob Koriel do Galileje, kde vedl prostý a pokojný život, usadil se ve svatém městě Safed a napsal několik kabalistických traktátů.

Ach, plavit se tak v opačném směru, z Galileje na Jamajku, od muškátů na parapetu k mořím otevřeným všem větrům, říkám si. Nemáme-li galeonu, postačí zatím jen vítr. Vítr do každé domácnosti! Neboť vítr není přepych, ale základní potřeba každé hospodyně, stejně jako muškáty jsou její legitimace. Rovnováhu mezi muškáty a větrem lze pak obecně považovat za jeden z předpokladů štěstí. Kupujme proto vždy nástěnný barometr a korouhvičku, kupujeme-li truhlík.

Muškáty jako obraz dusného domova se objevily později. Jejich barvotisková zmnoženost patřila k městečku, ve kterém jsem prožila mládí. Myslím-li na rané dětství, cítím naopak vůni fialek, kterými voněla moje babička, stejně jako její staré polské pohlednice. Fialek, skořice a kardamonu. Babička ho vážila na lékárenských vahách s jazýčkem a miniaturními závažími a sypala do skleněných baněk. Kardamon, hvozdík, mák, ostropestřec.

Při práci jí pomáhaly ostatní lékárnice a mám dojem, že se všem říkalo Fira – Ester –, jen moje babička v té lékárně nebyla židovka. Naučila mě modlit se polský otčenáš a četla mi z Bible. Její Kristus byl dětský a laskavý. Kromě vah s jazýčkem a vycpaného kanárka vlastnila totiž babička ještě jeden poklad a nejsvětější relikvii – blankytný příkrov Bohorodičky. Nikdo jej nezdědil a nevím, co se s ním stalo po její smrti, stejně jako s ostatními poklady.

Vyrůstala jsem v protestantském křesťanském sboru a tam jsem už Bibli četla sama, každé ráno. S Bohem a o Bohu se tu mluvilo česky nebo také slovensky a někdy směsicí obou jazyků. Podstatnou částí těchto hovorů byly nejrůznější zákazy, ty běžné i ty někdy velmi kuriózní, později zrušené či vyžadované už jen napůl. Nesmělo se tu lézt po skalách, ale ani si holit nohy, nesmělo se moc fantazírovat o budoucnosti, zvlášť o nějakém cestování, neměla se poslouchat světská hudba a číst některé knihy.

Naštěstí byly tyto zákazy nepsané a někdy se dalo smlouvat. Tento Kristus byl tak trochu handlíř: za poslušnost a disciplínu sliboval věčný život plus spasení před peklem (tedy minus strach ze smrti) plus pokoj. Komoditu, před kterou mnozí dospělí neodolali. Mám dojem, že v tomto uzavřeném společenství našly skutečný domov dva druhy lidí: lidé od přírody tíhnoucí k vnitřnímu otroctví a lidé bytostně naprosto svobodní. Z perspektivy obou však byl jakýkoli neklid známkou toho, že je něco špatně.

Každý, kdo našel spásu a muškátový domov v náručí přísného protestantského Krista, milujícího nade vše pokoj, tedy prodělal cestu z duchovního Karibiku do duchovního Pacifiku, cestu Jakuba Koriela, který ve skutečnosti operoval především v Atlantiku, kde šířil hrůzu mezi španělskými kupci, kteří se chvěli jako palmy. Jen si to všechno představte, tu krásu, palmy, papáji, kokosy, kormidelníka s papouškem (nejčastěji skřehotajícím: Braaak), nezbednou opičku, palubní demokracii, neohroženého kapitána s náušnicí, vlajku s lebkou a hnáty, v případě Jakoba Koriela s lebkou, hnáty a židovskou hvězdou.

Židovský pirát je podobně nenormativní a zneklidňující jako židovský Kristus. Ačkoli ten je snad lépe představitelný. To je také Bůh mého raného dětství, Kristus z knih, z ikon, ještě ne ukřižovaný, ale už ne dětský, i on má v sobě něco z neohroženosti mořeplavce a nepohodlnosti piráta. Paktuje se s nejrůznějšími větroplachy a mění vodu ve víno. Čte kdejaké knihy, i rytířské romány, snad je kupuje u kupců na schodech chrámu. Především je však neustále v pohybu, je to tančící, vířící Kristus. Každé ráno vychází z domu a jakoby nic přechází dolinu Cedron, děsivý průsmyk, judský Sherwood, jeruzalémské Vrchlického sady.

A večer se tudy zase vrací.