Baví mě pátrat po souvislostech starých příběhů
Kučera, Štěpán

Baví mě pátrat po souvislostech starých příběhů

„Vlastně se moji hrdinové za ty roky moc nezměnili,“ konstatuje Štěpán Kučera, který již v dětství začal psát dobrodružné příběhy a v jehož barvitých povídkách je i dnes dobrodružství stěžejním prvkem.

Na otázky týkající se jeho povídkové tvorby, románu Projekt Gilgameš, nominovaného letos na Literu za prózu, i práci redaktora přílohy Práva Salon odpovídal spisovatel a publicista Štěpán Kučera (nar. 1985), který právě píše knihu o tom, jak Miguel de Cervantes strávil několik let v Alžírsku coby vězeň pirátů, což mu paradoxně možná pomohlo při práci na Donu Quijotovi.

iLiteratura: Ve svých pětatřiceti letech toho máte za sebou už dost – pracoval jste jako archivář, novinář, korektor, nakladatelský redaktor, PR pracovník v humanitární organizaci, nyní jste redaktorem přílohy Práva Salon a samozřejmě i etablovaným spisovatelem. K psaní vás to očividně táhlo odjakživa?
Štěpán Kučera: Do etablovaného spisovatele mám myslím daleko, ale ano, k psaní mě to táhlo odjakživa. Hned jak jsem se ve škole naučil psát, začal jsem popisovat a pokreslovat sešity příběhy o rytířích, soukromých detektivech nebo cestovatelích… Vlastně se moji hrdinové za ty roky moc nezměnili.

iLiteratura: Narodil jste se v Jablonci nad Nisou, býval jste členem Kruhu autorů Liberecka. Jak vás a vaši tvorbu ovlivnilo dnes umělecky hojně vytěžované prostředí severních Čech?
Štěpán Kučera: Kruh autorů Liberecka skončil, místo něj jsme letos s kamarády libereckými básníky založili spolek LAK, Liberecký autorský kruh. Snažíme se propojovat regionální tvůrce z různých oblastí, pořádáme literárně-hudebně-výtvarné večery, pomáháme s časopisem liberecké knihovny a chceme mimo jiné vydat česko-polskou čítanku autorů Euroregionu Nisa.
Možná proto, že jsem se v Sudetech narodil a prožil tu většinu života, necítím úplně nutkání vytěžovat zdejší prostředí coby nějakou exotickou lokalitu, ale rád bych jednou napsal knížku o Jablonci z dob, kdy býval „Paříží severu“ a kdy jablonecký parník, největší rakousko-uherská loď, dovážel korálky do Bombaje. Sám jsem na to zvědavý.

iLiteratura: Narazil jsem na zmínku o dvou titulech, které ve vašich oficiálních medailoncích obvykle nenajdeme – o knihách Mirek a ti ostatní (2003), která prý vyšla jako příloha Tvaru, a Prokletí pánů z Hodkova (2012). Co je to za díla?
Štěpán Kučera: Mirek a ti ostatní byl sešitek několika povídek, který vyšel v edici TVARy jako příloha časopisu Tvar. To mi bylo asi sedmnáct. Byla to kupička volných dvojlistů a babička mi je sešila nití, aby to vypadalo víc jako knížka. Většina těch povídek později vyšla v mojí první oficiální sbírce Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy.
Prokletí pánů z Hodkova, to byly dvě volně propojené historické novelky – jedna ze středověké Prahy a druhá z barokních Čech, konkrétně ze vsi Krasoňovice, kde jsem jako dítě prožíval prázdniny. Když už měli Pánové z Hodkova před vydáním, uvědomil jsem si, že nejsou tak dobří, jak jsem doufal, a že je vlastně vydat nechci. Ale podle druhé z těch novelek, nazvané Železná koruna se vrací podle románu Josefa Svátka Železná koruna, natočil Český rozhlas stejnojmennou hru, takže alespoň část toho rukopisu nakonec opustila šuplík.

iLiteratura: Ve svých povídkách, které vyšly v knižních souborech Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (2006) a Jidáš byl ufon… a jiné příběhy (2016), s oblibou vyprávíte nové příběhy o známých i pozapomenutých postavách – jak historických, tak literárních. Čím vás žánry jako pastiš nebo apokryf přitahují?
Štěpán Kučera: Nejupřímnější odpověď asi je, že mě to prostě baví; pátrání po souvislostech starých příběhů má v sobě něco z detektivní práce. Ale zároveň si tím svoji práci autorskou usnadňuju, protože mám dopředu nějak vymezený prostor, ve kterém se – s občasnými přesahy a odskoky – musím pohybovat. No a taky je to něco jako vyjádření pokory – všichni stojíme na ramenou obrů, i autoři, kteří ze sebe chrlí dejme tomu spontánní prózu, jenom si to ne vždycky uvědomujeme.

iLiteratura: Zmíněnou dvojici vašich knih od sebe dělilo deset let. Patříte mezi pomaleji píšící autory, nebo zkrátka nemáte tolik času na vlastní psaní?
Štěpán Kučera: Během oněch deseti let jsem napsal ještě ty nikdy nevydané Pány z Hodkova, takže je to spíš tak, že nechci pustit ven text, za kterým si stoprocentně nestojím. Po vydání knížky Jidáš byl ufon… a jiné příběhy v roce 2016 už jsem se ale ustálil v rychlejším tempu – loni mi vyšel Projekt Gilgameš a příští rok by měla být další knížka, buď sbírka písňových textů, anebo novela o Migueli de Cervantes a jeho zajetí v Alžíru.

iLiteratura: Anotaci k vaší knize Jidáš byl ufon… a jiné příběhy napsal Petr Stančík a vskutku mě nenapadá moc tuzemských spisovatelů, kteří by v takové míře otevřeně čerpali z dobrodružné a populární literatury jako právě vy dva. Odráží se v tom i váš čtenářský vkus?
Štěpán Kučera: Ano, samozřejmě, rád čtu dobrodružnou literaturu i Petra Stančíka. Prvek dobrodružství je snad v každé dobré knížce.

iLiteratura: Své příběhy často vyprávíte s humornou nadsázkou a nezřídka také dáváte různým způsobem najevo, že se jedná o literaturu a fikci. Je to váš způsob, jak „povýšit“ takzvaně nízkou literaturu na vysokou?
Štěpán Kučera: Nevím, jestli takzvaně nízká literatura nějaké povyšování potřebuje, každopádně na využití „nízkých“ žánrů myslím není dneska nic moc objevného, přinejmenším od časů J. L. Borgese. A o lidovosti v dílech Rabelaise nebo zmíněného Cervantese byly popsány stodoly papíru.

iLiteratura: Dokonce i děj povídek, které se – alespoň na první pohled – neopírají o nějaký literární předobraz, nezřídka umisťujete do detailně vykresleného exotického prostředí. Opíráte se při tom o vlastní cestovatelské zážitky, nebo si obvykle vystačíte s rešeršemi a četbou?
Štěpán Kučera: Povídky z knížky Jidáš byl ufon se odehrávají v různých prostředích, která jsem navštívil a která mě něčím uchvátila – Istanbul, Praha, brazilský ostrůvek Paqueta, New Orleans, Sýrie, australský outback a Jablonec nad Nisou. Ale po osobním pobytu následovaly ještě rešerše, takže třeba kvůli neworleanské povídce o královně voodoo Marii Laveau jsem si dopisoval s tamějším muzeem voodoo a na internetu dohledával články z dobového tisku nebo rodokmeny jižanských rodin. Knížka Jidáš byl ufon je vlastně trochu literární cestopis.
Projektu Gilgameš, kde jsem se snažil sepsat cosi jako průlet dějinami světa, bylo víc rešeršování než vlastního cestování, ale alespoň třeba v kapitole věnované Aristotelovi jsem uplatnil svoje zážitky z řeckého ostrova Lesbos – Aristotelés tam podnikal svoje fascinující zkoumání živé přírody a já tam po víc než dvou tisíciletích strávil krásný půlrok na studijním pobytu a později ještě několik méně povznášejících dní, když jsem psal reportáž o uprchlické krizi.

iLiteratura: Jeden z příběhů knížky Jidáš byl ufon… a jiné příběhy se týká doktora Kittela, faustovské postavy z Jizerských hor, o kterém nedávno dokonce vyšla kniha od Evy Koudelkové. Čím si vysvětlujete neutuchající zájem o život a dílo tohoto léčitele z 18. století?
Štěpán Kučera: Je to silná faustovská legenda o doktoru, který konal zázraky, léčil nevyléčitelně nemocné a létal na kouzelném plášti. Bojoval s ďáblem a nakonec svůj zápas vyhrál, protože nabyté pekelné schopnosti vložil do služby lidem. V jabloneckém okresním archivu leží Smržovský grimoár, kouzelná kniha připisovaná Faustovi, kterou Kittel prý vlastnil… Oproti ostatním faustovským knihám je unikátní tím, že obsahuje i Klíč, magické poučení, jak se z moci ďábla zase osvobodit. Nevím, jestli dnešní zájem o doktora Kittela přesahuje hranice Liberecka, ale bylo by pěkné, kdyby ano, stojí to za to.

iLiteratura: Třebaže jste se profiloval jako povídkář, největší ohlas zatím vzbudil váš první a dosud jediný román Projekt Gilgameš (2019), za který jste byl letos nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. Jaká byla geneze tohoto zvláštního textu, v němž šplháte po kostech starých mýtů ve snaze zahlédnout možnou budoucnost lidstva?
Štěpán Kučera: Chtěl jsem napsat – trochu nevážně a trochu vážně – knížku o smyslu života. Pro poučení jsem si šel na úplný začátek, do jednoho z nejstarších literárních textů, Eposu o Gilgamešovi. A potom už jsem se vlastně jenom vezl na převoznickém prámu, po Nilu Egyptskou říší, Středozemním mořem do antiky a tak dále, potom přes oceán do Nového světa a doplul jsem až do blízké budoucnosti, do vyprávění o superinteligentním počítači, které v sobě má taky něco z prastarých mýtů.

iLiteratura: Protihráčkou hlavního hrdiny se tu stává počítačová entita pojmenovaná SI, což chápu jako zkratku pro zmíněnou „superinteligenci“. Jakou roli může podle vás umělá inteligence hrát – nebo už dokonce hraje – v literatuře a jejím dalším vývoji?
Štěpán Kučera: Těžko říct. Třeba Yuval Noah Harari v knize Homo Deus píše, že umění není výtvor geniálního ducha nebo metafyzické duše, ale organických algoritmů, které umějí dešifrovat matematické vzorce. Proč by se prý tedy takovou věc nedokázaly naučit i neorganické algoritmy? Harari ve své knize uvádí příklady, jak umělá inteligence vytvořila hudební skladby, které byly pro posluchače k nerozeznání od děl lidských skladatelů. Na druhou stranu matematik a filosof Ivan M. Havel říká, že superinteligence nebude mít vědomí, jak si ho obvykle představujeme, a vůbec že je to celé složitější.

iLiteratura: Knihu doprovázejí znepokojivé ilustrace Jiřího Kučery. Váš příbuzný, nebo pouze jmenovec?
Štěpán Kučera: Je to můj nevlastní brácha, skvělý malíř, který se dlouhodobě věnuje tématu krajiny, a ať vychází z map míst, kde se odehrály starozákonní příběhy, nebo maluje periferii kdesi za ruzyňským letištěm, vždycky je v těch obrazech něco nadosobního. Koho malby použité v knížce osloví, ten si může dohledat další Jirkovu tvorbu na stránkách Studia Cave Canem.

iLiteratura: Naposledy jste přispěl do antologie Krvavý Bronx (2020) sestavené Martinem Reinerem, která měla obsahovat původní prózy spjaté s brněnským Cejlem. Někteří autoři se ovšem zadání drželi jen volně, což je i případ vaší povídky, jejíž hrdina zakotvil v Brně až po dobrodružné severoamerické anabázi. Tuzemský Bronx vám přišel málo inspirativní?
Štěpán Kučera: To ne, chraň bůh, šlo spíš o to, že Cejl znám jenom z občasných návštěv, byl jsem tam párkrát ubytovaný, když jsem se účastnil festivalu Meeting Brno, a zdálo se mi příliš odvážné snažit se zachytit atmosféru toho místa v 19. století. A tak jsem přes postavu brněnského filosofa Matouše Klácela, který odplul do Nového světa, aby tam založil ideální obec Svojanov, svoji povídku přetransponoval do míst, kde se cítím bezpečněji: na Divoký západ. Odtud jsem se oklikou vrátil zpátky do Brna společně s Buffalo Billem – jeho kočovný westernový cirkus sehrál vystoupení v Brně roku 1906 a přivezl s sebou i hrdinu mojí povídky.

iLiteratura: Jste redaktorem Salonu, pravidelné čtvrteční přílohy deníku Právo, jejíž pozoruhodný záběr a bohatou historii zachycuje kniha Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva (2018), kterou jste uspořádal spolu s jejím současným editorem Zbyňkem Vlasákem. Co vám tato práce dala a jak ji ovlivnila letošní pandemie?
Štěpán Kučera: Vedle možnosti živit se příjemně tím, co mě baví, je to příležitost vstřebávat texty výrazných osobností a třeba i v nesouhlasu si jimi tříbit myšlení. Taky je to šance dostávat do veřejného prostoru témata, která mi přijdou důležitá – například environmentální. Když pak pracuju na nějaké knížce, můžu zpracovávané téma v rozhovorech pro Salon probrat s lidmi, kteří mu na rozdíl ode mě rozumějí. To mi pomohlo právě při přípravě Projektu Gilgameš, kde bylo hodně témat z různých oborů – tenkrát jsem dělal například rozhovory s výše zmíněnými Yuvalem Noahem Hararim anebo Ivanem M. Havlem.
Pandemie koronaviru naši práci nijak zásadně neovlivnila. Na jaře jsme nějakou dobu pracovali z domova a uvidíme, co přinesou podzimní omezení, ale jinak se koronakrize v Salonu projevila hlavně tematicky – řada autorů se ji pokouší nějak esejisticky uchopit.

iLiteratura: A na čem nyní pracujete? Zmínil jste se o záměru napsat knihu o tom, jak Miguel de Cervantes strávil několik let v Alžírsku jako vězeň pirátů.
Štěpán Kučera: Ano, mělo by to být mimo jiné o setkávání muslimské a křesťanské kultury, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti, ale zatím bych o tom nerad víc mluvil. Teď ten rukopis čte několik prvočtenářů a nevím, co mi řeknou, třeba to nakonec skončí v šuplíku vedle těch prokletých Pánů z Hodkova.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Kabát,

Pane Kultivovaný čtenáři (není nad samožerství, že), já se na rozdíl od vás podepisuji svým jménem. A na rozdíl od vás mi na třech řádcích textu nechybějí tři čárky. Do kultivovanosti je cesta dlouhá, pane Kultyvovaný.

Kultivovany ctenar,

Pane Kabate, predpokladam ze Vase prezdivka je i nazev Vasi oblibene agrometalove kapely. V takovem pripade se prosim ke kulture nevyjadrujte, ctenari vidi ze pan Kucera pise inspirativne a zajimave ale mozna je to na Vas prilis narocne,

Kabát,

Příspěvek do diskuse:
„Do etablovaného spisovatele mám myslím daleko,“ říká Štěpán Kučera.
Dvě slova jsou ve větě přebytečná:
„etablovaného“ a „myslím“.

Blanka Pešoutová (redakce),

ad ,: Tato rubrika se jmenuje DISKUSE.

Anonym,

Štěpán Kučera, rudozelený ideolog v Rudozeleném právu...