V hlavní roli příběh
Bellová, Bianca: Ostrov

V hlavní roli příběh

Na Velký knižní čtvrtek vyšel nový román Biancy Bellové s názvem Ostrov. Kniha plná tajemství, záhad a orientální pohádkovosti čtenáře dovádí k absolutní podstatě vypravěčského umění a příběhu.

Tlumočnice, překladatelka a spisovatelka Bianca Bellová vydává své knihy od roku 2009, kdy jí vyšla prvotina Sentimentální román. Od té doby publikuje pravidelně: Mrtvý muž (2011), Celý den se nic nestane (2013). Pozornost širší veřejnosti přitáhla dystopickou novelou Jezero (2016), za niž obdržela cenu Magnesia Litera za knihu roku a Cenu Evropské unie za literaturu. Sebepoznávací archetypální cesta dospívajícího chlapce Namiho je zasazena do rozpadajícího se světa. Na tuto atmosféru navázala v novele Mona (2019), v níž se Bellová přesouvá k poněkud konkrétnějšímu popisu románového univerza, kde zdravotní sestra prožívá krutý válečný konflikt ve světě na pokraji zhroucení. V povídkové sbírce Tyhle fragmenty (2021) se pak autorka odkloňuje od fantaskní dystopické polohy a zaměřuje se na obyčejnost života a mezilidských vztahů.

Ve své nejnovější knize Ostrov se Bellová k dystopii nevrací, ale v žádném případě se nevzdává ponuré atmosféry, která její tvorbu tradičně provází. Po Jezeru a Moně se dostáváme z válkou zmítaného světa do světa pohádek a orientální exotiky. Přesto i v této knize nacházíme paralely s předchozími texty v podobě rozkladu dříve ekonomicky silného, nyní postupně chátrajícího Ostrova.

Pohádky, legendy a žitá realita
Román Ostrov vzdává hold vypravěčskému řemeslu v jeho nejzákladnější podstatě. Kupec Izar je pohádkový vypravěč. Příběhy vykládá bez ustání, ať už útržky ze svého vlastního života, nebo legendy a mýty určené pro kněžnu Núrit. Zavede nás na výpravu ke dvoru perského šáha, seznámí nás s mytickým ptákem Caladriem a zároveň nás provede i svými strastiplnými a složitými vztahy s otcem a Bohem.

Izarovy fantaskní a květnatě podané příběhy se prolínají s jeho deníkovými zápisky a výpravou do osady Eurola, na niž ho poslala kněžna Ostrova Núrit. V knize se tak neustále střídá pohádkový způsob vyprávění (možná smyšlených, možná pravdivých legend a historek) s realitou Izarovy současnosti v podobě zmiňované výpravy. Kromě Izarovy perspektivy je v knize zajímavý kontrast s příběhem Kluka, hovnařova syna. Malý chlapec si na Ostrově vydělává vynášením lidských exkrementů a jejich prodejem na hnojení. Toto povolání ho předurčuje k tomu, aby byl terčem všeobecného opovržení a neustálé šikany ze strany vrstevníků. Izarovy fantastické příběhy tak kontrastně a velmi trefně doplňuje Klukův strohý a cynický přístup ke světu.

Izarovo vyprávění se zpočátku zdá smyšlené a nerealistické. Klasické příběhy ve stylu pohádek Tisíce a jedné noci se ale postupně slévají s realitou a v závěru vlastně netušíme, které z příběhů kupec skutečně prožil a které jsou přikrášlené či zcela vymyšlené. „Jeho zápisky z cest jsou tak fantastické, že je těžké jim uvěřit“ (s. 117), prohlašuje bratr Dominik o zápiscích Marca Pola, kterého přirovnává k Izarovi. Těžké uvěřit je prakticky všem příběhům, které kupec vypráví, zároveň je ale těžké jim nepodlehnout. Stejně jako Izarovi posluchači v knize, i čtenář chce právě ty nejfantastičtější historky považovat za pravdivé a nechat se pohltit výpravnou orientální atmosférou. Nejzábavnější na problému „uvěřitelnosti“ je ale fakt, že ať už jsou kupcovy příběhy (z jeho perspektivy) pravdivé, či ne, je to nakonec úplně jedno, protože k němu zkrátka neoddělitelně patří.

Jelikož se v této knize jedním z protagonistů stává sám příběh, zastavme se na chvíli u způsobu vyprávění. Bellová využívá několik vypravěčských perspektiv: 1. pohádkové příběhy, které Izar vypráví kněžně Núrit nebo posluchačům z jeho družiny, 2. v ich-formě psané Izarovy deníky, které jsou oproti zbytku knihy osobnější a intimnější, 3. příběh Kluka, sice vyprávěný v er-formě, ale ovlivněný věcným pohledem na svět malého chlapce a 4. příběh Izarovy výpravy na ostrov Eurola vyprávěný všeobecným vypravěčem v er-formě. Všechny tyto roviny se nakonec propojují a přes všemožné odbočky a přesmyčky dávají dohromady velmi propracovaný a ucelený příběh člověka účtujícího s vlastním životem.

Než mě začnete soudit
Mezi všemi Izarovými fantaskními příběhy a legendami je tím nejdůležitějším jeho vlastní osud. Jeho deníkové zápisy jsou celoživotní zpověď hluboce věřícího křesťana, který na bedrech nese tíhu svých hříchů. Tyto deníky do samotného vyprávění přinášejí určitý vykřičník nebo memento konečnosti vymezeného času, který spolu s kupcem připravujícím se na smrt máme k dispozici. „Tohle je důležité mít na paměti, než mě začnete soudit“ (s. 98), promlouvá přímo ke čtenářům svých deníkových zápisů, jako by už ve chvíli, kdy je píše, stál před posledním soudem. Kupec u sebe neustále nosí světlo z Božího chrámu, uzavřené v lampě. „Kdo s sebou nosí světlo Kristovo, ten je chráněn od hříchu a pokušení a bude se radovat z vůně kvítí svatého pod trůnem, kde kraluje Pán Ježíš Kristus.“ Potřeba spasit svou duši, nalézt „to něco“ nad námi, mířit morálně co nejvýš se zde neustále pere s vědomím vlastní špatnosti a zvrácenosti: „Kdybych nenesl své viny, kněžna by mě tak pitomou výpravou nikdy nebyla pověřila. Jak jsem si mohl myslet, že na jejím konci najdu vykoupení?“ (s. 151) Potřeba nalézt vyšší morální princip, přestože jsem si vědom své vlastní nedostatečnosti, by se dala považovat za jedno z nejstěžejnějších témat celé knihy.

Román začala Bellová psát v období pandemie. Je z něj cítit potřeba zanechat ubíjející realitu za sebou a vytvořit zcela nový svět, do něhož se náš současný prožitek sice promítá, ale ne násilně či doslovně. Autorka nám tak předestírá fantastický svět plný dobrodružství, zároveň tematicky velmi současný (např. reference na morovou epidemii, potřeba najít lék na všechno, potřeba utéct z šedé reality života a v neposlední řadě i izolovanost chátrajícího Ostrova). Ačkoliv se jednotlivé legendy a příběhy opírají o dohledatelné historické události, čtenář jejich ověřováním není nijak zatěžován. Všechny informace, které potřebujeme k samotnému pochopení knihy, dostaneme a i přes složitou vypravěčskou výstavbu románu nás autorka nenechává ztracené a nechápající.

Díky skvělé práci s jazykem se Bellové v průběhu jejích posledních tří románů podařilo vytvořit jednoticí linii a specifický autorský rukopis. Přestože se Ostrov z její dosavadní tvorby stylově vymyká, zároveň do ní skvěle zapadá. Od abstraktnějšího Jezera, kde jen tušíme kontury prostředí a povahových rysů postav, přes již konkrétnější prostředí a postavy v Moně až k detailnímu Ostrovu společně s Bellovou procházíme i jejím autorským vývojem, který vzbuzuje zvědavost a nutkání autorku sledovat i dlouhodobě. Ostrov je jedna z těch knih, které si přečtete víckrát a pokaždé v nich naleznete něco nového.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse