Najít své poslání
Tučková, Kateřina: Bílá Voda

Najít své poslání

Kateřina Tučková se po několika letech vrací s dalším obsáhlým románem čerpajícím námět z nedávné minulosti. Tentokrát zavádí čtenáře mezi staré řeholnice, do jejichž osudů dramaticky zasáhla druhá polovina dvacátého století i jedna životem zlomená novinářka, která jednoho dne zaklepe na fortnu jejich rozpadajícího se kláštera.

V případě Kateřiny Tučkové (*1980) snad lze s klidným svědomím v recenzi vynechat tradičních pár slov seznamujících s autorskou osobností, protože čtenářům zajímajícím se alespoň trochu o současnou českou literaturu jistě není třeba autorku Žítkovských bohyní blíže představovat. Od vydání jejího posledního románu Fabrika uplynulo osm let. Pravda, Tučková je vyplnila prací na divadelní hře Vitka a spoluprací na různých populárně naučných publikacích (To je Brno, Hrdinky), ale obdivovatelé jejích románů si museli počkat. A hned na úvod je možné prohlásit, že toto čekání se jim bohatě vyplatilo. Bílá Voda v mnohém navazuje na to, čím autorka před lety okouzlila širokou čtenářskou obec i poroty literárních cen ve zmíněných Žítkovských bohyních a dřívějším Vyhnání Gerty Schnirch.

I ve svém nejnovějším románu se Tučková zabývá nedávnou českou minulostí, tentokrát stojí v centru její pozornosti osudy řeholnic internovaných a po celá desetiletí šikanovaných komunistickým režimem. Jejich příběh postupně rozplétá bývalá novinářka Lena, která se na doporučení ošetřující zdravotní sestry do jejich kláštera uchýlí, aby se stranou civilizace pokusila dát svůj život znovu do pořádku. Ačkoliv má zpočátku ke starým řádovým sestrám spíše negativní vztah, pokládá je za jakési fosilie, které přežily svou dobu, a o smysluplnosti svého pobytu v klášteře silně pochybuje, postupně odhaluje, že i dnešnímu člověku mají sestry co říci a hlavně že jejich boj dosud neskončil, ačkoliv od pádu totality uplynula již řada let (děj se odehrává v roce 2007). Při třídění chaoticky uspořádaného archivu klášterních písemností, o které ji samy sestry požádají, vyvstává před Lenou plastický obraz nejen komunistické perzekuce tehdy ještě mladých jeptišek, jež se režim všemi prostředky snažil přimět k odchodu z řádu, aby se tak otázka existence řádů a kongregací v Československu vyřešila sama od sebe „biologickou cestou“, řečeno jazykem dobových úředních lejster. Pevnost víry mladých jeptišek se ale ukázala silnější než nátlak státní moci i kolaborujících oficiálních církevních struktur, sestry posléze naopak našly cestu k církvi podzemní, tajně organizované. Po revoluci ale prožily spolu s dalšími členy podzemní církve zklamání, když Vatikán zásluhy a opatření tajné církve odmítl uznat a její členy vyzval ke splynutí s církví oficiální.

To vše Lena zjišťuje z náznaků málomluvných starých sester, ale především z různých dokumentů úřední i osobní povahy, které jí projdou rukama. Tyto dokumenty, reprodukované v knize, jsou sice fiktivní, stvořené autorčinou fantazií, případně vycházejí z reálných předloh a jejich text byl pro účely románu upraven, vystihují však ducha doby a působí dojmem opravdových archivních materiálů, na které autorka během dlouhých rešerší narazila. Věrní čtenáři Tučkové si jistě vybaví, že podobným způsobem jsou vystavěny i autorčiny dřívější romány.

Lena bojuje i s vlastními démony, z nichž snaha dodržet abstinenci je ještě tím asi nejslabším. Nicméně o jejím předchozím životě, který ji nakonec přivedl až před fortnu bělovodského kláštera, se čtenář dozvídá jen postupně, v přesně dávkovaných krátkých úryvcích. Lenin nepříliš šťastný život se postupně odhaluje jako svého druhu protiklad vůči životu, jaký bylo určeno prožít starým řádovým sestrám – zatímco ty byly schopny si i v období nejhlubší totality udržet jistou míru vnitřní svobody a čelit všem nástrahám a útokům ze strany bachařů, církevních referentů, odpadlých duchovních a dalších přisluhovačů režimu, Lena zjevně život ve svobodě nezvládá a není schopna najít ze své situace východisko. Protikladných motivů mezi Lenou a sestrami v knize nalezneme více, jistě by ale nebylo správné je zde jmenovat a čtenářům tak ledacos předem vyzradit. Nečekaných zvratů, kdy se ukáže, že určitá postava je ve skutečnosti někým jiným, než by se na první (i mnohý další) pohled mohlo zdát, je kniha doslova plná. Mnohé z těchto proměn, jimiž postavy románu procházejí, přitom souvisejí s milosrdenstvím a odpuštěním, navzdory všem protivenstvím stále přítomným v srdcích řádových sester.

Pochopitelně se tu najdou i postavy veskrze negativní, možná trochu oproti očekáváním to však nejsou ani tak zarytí komunisté jako spíše bezpáteřní jedinci, kteří se dokáží přizpůsobit každé době a po roce 1989 komunistické ideály bez mrknutí oka opustit. Jako vyloženě negativní postava tak třeba v podání Tučkové nevyznívá ani odpadlý kněz Plojhar, který v románu několikrát sehraje významnou roli. Podobně jako u ostatních skutečných historických postav autorka sice jeho jméno i osudy lehce upravila, ale člověku alespoň trochu obeznámenému s fungováním církve v době komunistické totality je jasné, kdo byl předobrazem. Pro pochopení textu tyto znalosti nicméně nejsou nezbytné, jednotlivé postavy jsou vykresleny dostatečně plasticky na to, aby fungovaly i bez svého historického vzoru nebo kontextu.

Knihou se jako červená nit nepřehlédnutelným způsobem táhne (už v anotaci románu zmíněná) otázka nerovného postavení žen v církvi. Hlavním hybatelem tohoto motivu ovšem poněkud překvapivě není Lena, u níž by to čtenář jakožto u moderní ženy snad očekával, nýbrž právě řeholní sestry z bělovodského kláštera. Jejich postoje, pramenící ovšem primárně z jejich silné víry a nikoli z emancipačních snah, jim vynesou odmítání nejen ze strany církve, tradičně ovládané muži, ale i v rámci společnosti, která je obklopuje, neboť jejich aktivity nejsou po chuti ani místním venkovanům. Více opět není vhodné v recenzi prozrazovat, znalým čtenářům už ale v souvislosti s výše zmíněnou podzemní církví patrně není nutné příliš napovídat. Snad jen averze okolních obyvatel vůči bělovodským řeholnicím, založená na odlišnosti řádových sester od většinové církve, působí poněkud stěží uvěřitelným dojmem. Většině české společnosti jsou vnitřní problémy a rozpory katolické církve srdečně lhostejné – ale možná i v tom spočívá jeden z rozdílů mezi obyvateli Čech na jedné a Moravy a Slezska na druhé straně a čtenáři z těchto oblastí to možná budou vnímat jinak. Je každopádně nutné ocenit, že Tučková k ožehavému tématu se silným bulvárním potenciálem přistupuje citlivě (podobně jako před několika lety Veronika Bendová ve svém debutu Nonstop Eufrat, týkajícím se podobně ožehavé otázky ženitby kněží), takže ani většinu věřících čtenářů její kniha neurazí, i když s některými argumenty souhlasit nebudou.

Román Bílá Voda je sice fikce (nadto možná v jednotlivých momentech téměř na hranici uvěřitelnosti), přesto však věrně a zároveň čtivou formou zobrazuje perzekuci a nesnadný život řeholnic, kněží i řadových věřících. Nevěřící čtenáři přitom nemusí mít obavy, že se ztratí v záplavě teologických subtilností, ti věřící se naopak nemusejí obávat příliš světského pohledu na věci, které se jich niterně dotýkají. Tučková rovněž klade otázky ohledně křehké hranice mezi upřímnou vírou a fanatismem, mezi kompromisní koexistencí a vědomou kolaborací, mezi ochotou sloužit a touhou po obdivu. V neposlední řadě je silným motivem prostupujícím celou knihu odpuštění, a to nejen vlastním trýznitelům, ale i sobě samému. Výsledná směs si bezesporu zaslouží pozornost čtenářů, kteří by se neměli nechat odradit neobvyklou tloušťkou knihy, ještě o více než polovinu překonávající autorčiny předchozí romány.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse