Řeholnice jako trénink přijímání jinakosti?
Hladká, Kamila: Sestry

Řeholnice jako trénink přijímání jinakosti?

I jeptišky mají běžné tělesné a emocionální potřeby, umí se smát, sportovat a dokážou jednat zcela samostatně a s rozhledem. Pro znalce je to celkem banální tvrzení, ale stále se najde dost lidí, kteří „lidskou“ stránku tohoto povolání neznají, takže je užitečné si ji připomínat.

Představa jeptišky, která sáňkuje, nakupuje voňavky nebo navštěvuje veřejné bazény, může být pro řadu čtenářů málem bizarní, nicméně právě takové obrazy bohemistka a spisovatelka Kamila Hladká hledá, aby každodenní život českých jeptišek představila. Podle anotace kniha Sestry volně navazuje na její předchozí titul (a dokumentární projekt) Hornické vdovy.

Publikace přináší šest biografických portrétů, které vznikly na základě autorčiných rozhovorů se zástupkyněmi čtyř generací řeholních sester: nejstarší zpovídané je 93 let, nejmladší 29. Jednotlivé kapitoly dokumentují třeba poválečnou obnovu jistého kláštera zničeného bombardováním, pronásledování řádů a kongregací v době komunismu i současný život jeptišek, kdy se jich v rozlehlé klášterní budově nachází často jen několik. Texty jsou doplněny fotografiemi Jana Cágy, které každodennost hrdinek názorně převádí. Jako ilustrační příklad může posloužit už fotografie z obálky, na níž se rozzářená sestra ve sněhobílém hábitu řítí po zasněženém svahu na saních.

Nové šaty pro Ježíše
Autorka svoje hrdinky prezentuje jako odvážné a statečné ženy, které si uhájily rozhodnutí zaslíbit se Bohu. Současně jde ale nezřídka o velmi agilní tvory, kteří vzali život do vlastních rukou (a z vlastní vůle se věnují zasvěcenému životu a službě ostatním). Navzdory přetrvávajícím stereotypům se navíc mohou projevovat samostatněji, energičtěji, pragmatičtěji a sebevědoměji než leckteré ženy žijící v manželství mimo klášter – však také řízení komunity sester i správa klášterních objektů je bez jakékoli ironie náročná manažerská role vyžadující od dané představené příslušné dovednosti i plné nasazení. Některé z hrdinek přitom před rokem 1989 vzdorovaly nejen státní perzekuci, ale občas i odporu ze strany vlastní rodiny. Jedna ze zpovídaných přiznává, že její otec zůstal do konce života přesvědčeným komunistou, takže vinu za její uvěznění dával paradoxně dceřinu rozhodnutí vstoupit do kláštera.

Kamila Hladká ale řeholní sestry líčí především jako plnokrevné bytosti, které mají svoje normální lidské potřeby, jež nijak nezastírají. Jedna se tak například svěřuje se svojí slabostí pro voňavky a přiznává, že prostě chce vypadat pěkně: každý den si na mši bere jiné šaty a voní se; ne kvůli nějakému pozemskému muži, ale „pro Ježíše“. (Dodejme, že o úloze vůní v sakrálním prostoru a v rámci zbožnosti u nás uvažuje také známý římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik, který k Sestrám napsal krátké doporučení. Ten soudí, že samotné prostředí kostela by na příchozí mělo působit svůdně a že i víra by měla vonět: „Chtělo by to něco božského. Já bych doporučoval Coco Mademoiselle od Chanelu. Mohli bychom ji přidávat do kropenek se svěcenou vodou.“)

Katolík se pozná i na bazéně
V jiné kapitole Sester se tematizuje nedostatek fyzické blízkosti vyplývající z celibátu. Ten někdy může vyústit i v takovouto vyčítavou modlitbu: „Pane Bože, patřím tobě, ale nikdo mě neobejme. Mně taky chybí chlap, co by mě vzal kolem ramen. Jak to mám snášet? Jestli jsi ze všech nejlepší a máš mi stačit, tak se o mě musíš postarat. Já strádám.“ Jiná jeptiška k tomu ne zcela jednoznačně či přesvědčivě dodává: „Nechci muchlovat kočku, protože mi chybí intimita. Já ji muchluju, i když mi nechybí.“

Samozřejmě i u jeptišek najdeme zájem o sport a smysl pro humor. Zvláště je to patrné v kapitole věnované Martě Lucii Cincialové, proděkance Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého. Její energické a úsečně vtipné vyjadřování v čemsi připomíná stand-up komičku Adélu Elbel. Cincialová mluví mimo jiné o tom, že ráda chodí do bazénu. Jednou si prý šla zaplavat: „A jak se tak zanořím a pak vynořím nad hladinu, tak přede mnou vyplaval jeden student: ‚Chvála Kristu‘. A já šup zase pod vodu. Říkala jsem si: To neumí říct dobrý den? Byla to vtipná situace. Katolík se pozná i na bazéně.“

Řeholnice z masa a krve
Některé pasáže jsou v knize ale méně humorné. Jedna z protagonistek popisuje chování lidí, kteří na její řeholní hábit reagují zaraženě či nepřátelsky. Někdy bývají doslova v šoku. Někteří spoluobčané, s nimiž přichází do styku, si kvůli jejímu hábitu dokonce myslí, že nemá žádné vzdělání. Při osobním setkání s neznámými lidmi jeptiška standardně říká: „Dobrý den, to jsem já. Jednali jsme spolu e-mailem, po telefonu…“ Ale oni raději koukají jinam a hledají, s kým jiným by mohli mluvit. Dotyčná v tom nachází přetrvávající odpor k jinakosti v české společnosti: „Po odsunu a následné totalitě jsme všichni jaksi ‚uni‘. Jeden jako druhý. Musíte být zařaditelný. A když nejste, tak jste divný. Proto, abych dokázala jít městem a nést na sobě hábit, řekla jsem si pro sebe, že vlastně prokazujeme službu společnosti tím, že jsme jiní. Jsme jiní jako lidé bez domova, jako lidé jiné národnosti, jako lidé jiné sociální vrstvy… A společnost nás musí chtě nechtě přijímat nebo tolerovat, nastavujeme jí zrcadlo.“

V tomto smyslu může být kniha užitečná. Pro četné čtenáře, kteří nemají osobní kontakt s řeholnicemi, může představovat další připomenutí, že i ony jsou lidmi z masa a krve. I když totéž se mohli už dříve dočíst například v knize Tichá srdce: kláštery a jejich lidé nebo v rozhovorové publikaci Padá mi to z nebe. Angelika Pintířová. I proto je poněkud diskutabilní tvrzení z doslovu knihy od historika Vojtěcha Vlčka, že „řeholní sestry jsou asi nejméně mediálně prezentovanou složkou církve“. Nejen že některé mají vlastní rozhlasové pořady (a samy jsou hojně zvány k rozhovorům), ale k osudům řádových sester ve 20. století aktuálně silně přitáhl pozornost bestseller Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Příběhy, které líčí Sestry, jsou v porovnání s ním méně dramatické a drastické; v recenzované publikaci kupříkladu nenajdeme znásilnění ani potraty. Také celkovým vyzněním jsou Sestry harmoničtější: ukazují řeholnice, které si i v současné církvi dokáží najít svoje místo a prosadit se, takže se „nepotřebují“ zasazovat o kněžství žen jako hrdinky Kateřiny Tučkové. Kamila Hladká rovněž zmiňuje osudy žen, které z kláštera odešly třeba i po doživotních slibech, ale vina je v tom případě hledána spíše u nich, nikoli v církevních strukturách, které tolik kritizuje Tučková, nebo v ovzduší daného kláštera: „Můžete zbytečně riskovat, třeba navštěvovat různé akce, které nejsou pro váš život důležité, nebo se obklopovat pánskou společností. Abyste si dokázala, jak skvělá žena jste a že máte všechno srovnané… A najednou prásk, zamilujete se…“ V tomto ohledu Sestry problémy současné církve možná trochu bagatelizují. To, že setkání se sestrou v hábitu může být „výcvikem“ v poznávání jinakosti, je nosná myšlenka, problém je ale to, jak kardinál Duka a další vedoucí představitelé české církve (s výjimkami biskupů jako Tomáš Holub a Václav Malý) sami přistupovali a přistupují k jinakostem „jiného druhu“. To už je ovšem téma na jinou knihu…

 

Na podobné téma:
Alena Ježková
: Tichá srdce
Zbigniew Czendlik; Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel
Tomáš Kutil, Jan Paulas: Padá mi to z nebe
Jan Němec, Petr Vizina: Znamená neznámého
Hubert Wolf: Případ Sant´Ambrogio
Kateřina Tučková: Bílá Voda

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Dcera sestry, Želešice, 2021, 256 s.

Zařazení článku:

náboženství

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse