Dokonale vypulírovaný román
Segovia, Sofía: Šepot včel

Dokonale vypulírovaný román

Znetvořený chlapec s nadpřirozenými schopnostmi, kterého chrání včely, střet severu s jihem, mexická revoluce, španělská chřipka, zázračné události. Román s jemnými prvky magického realismu přináší pohled na život statkářské rodiny Moralesových v období pozemkových reforem, jež je mohou připravit o majetek. Nebo se mají obávat i něčeho horšího?

Českému čtenáři se do rukou dostává literární objev roku 2015, který uchvátil kritiku v zahraničí a spisovatelku Sofíu Segoviu doslova katapultoval mezi nejžádanější autory současné mexické literatury, s překlady do více než patnácti jazyků a milionem prodaných výtisků. Obálka knihy hlásá, že román Šepot včel je „skvostem magického realismu“, jehož autorka si „vysloužila srovnání se slavnými autory (…), jako jsou Gabriel García Márquez a Isabel Allende“. Pravda je, že dílo nabízí silný příběh, ale i příliš často zabíhá do patosu.

Sofía Segovia (1965) se psaní chtěla původně věnovat jako novinářka. Psala scénáře pro místní divadlo v Monterrey, kde žije dodnes, figurovala i jako ghostwriter pro lokální politické kampaně, jak se uvádí na jejím webu. Podle toho, co sama říká v některých rozhovorech, až s příchodem roku 2000, kdy ve vzduchu visela potenciální hrozba konce světa, se rozhodla, že nadále bude psát jen sama za sebe. Po účasti v kurzu tvůrčího psaní začala pracovat na svém prvním románu Noche de huracán (Noc hurikánu). Nad románem z karibského prostředí strávila tři roky práce, poté však čekal sedm let na publikaci: v roce 2010 jej vydalo malé nakladatelství v Monterrey. O pět let později měla Sofía Segovia větší štěstí, Šepot včel se dočkal přijetí v nakladatelství Lumen, kde také znovu vydala a přepsala svůj první román, tentokrát s názvem Huracán (Hurikán). V roce 2018 vyšel její zatím poslední román Peregrinos (Poutníci), v němž se zaměřila na příběh z období druhé světové války, hlavními postavami jsou dvě malé děti z Pruska. To je něco, co Segoviu baví – vyprávět především příběhy, které už byly mnohokrát vyprávěné, ale z nového pohledu. Velkým zdrojem inspirace, k němuž se hrdě hlásí, byly pro autorku historky, které jí vyprávěl její dědeček – ostatně i Gabriela Garcíu Márqueze inspirovalo vyprávění jeho babičky. Některé z událostí, které se v Šepotu včel objevují a působí naprosto smyšleně, se tedy, podobně jako u Garcíi Márqueze, skutečně staly.

Děj románu zavede čtenáře na začátek 20. století, kdy je Mexiko po odchodu prezidenta Porfiria Díaze zmítané revolucí, do tehdy prosperujícího městečka Linares na severovýchodě země. Z historického hlediska dochází v této rurální oblasti k zásadním změnám – ekonomickým centrem se pomalu stává průmyslu otevřenější Monterrey a zemědělsky zaměřený Linares postupně přichází o své výsadní postavení v regionu. Mezi těmito dvěma městy se odehrává příběh, v němž sice figurují reálné postavy (Carranza, de la Huerta, Obregón, Elías Calles), avšak soustřeďuje se na život „obyčejných“ lidí. Těm ale dobové okolnosti silně zasahují do života.

Příběh se otevírá podivným objevením odloženého miminka. Podivné je hned v několika ohledech – k překvapení všech jej několik mil od domova nalezne stařičká chůva, o níž si lidé myslí, že už jí nohy neslouží, a miminko zázračně nevykrvácí z nepodvázaného pupečníku ani nepodlehne nástrahám divočiny. Ke všemu není samo – celé jeho tělíčko pokrývají včely a chrání ho před mrazem. Je to dítě některé z čarodějnic z nedaleké La Petacy, nebo snad dítě samotného ďábla? Takto poutavě začínají první kapitoly více než pětisetstránkového románu. Čtenáře provede životními osudy zámožné rodiny Moralesových, která se pohozeného chlapce ujme a přijme ho za svého.

Černobílé postavy
Vypravěčem mezigeneračního příběhu je Francisco mladší, syn Francisca a Beatriz Moralesových, který se Beatriz narodil „v požehnaných devětatřiceti letech“ (s. 35). Franciscovi rodiče jsou poctiví, pracovití lidé. Vlastní (mimo jiné) statek La Amistad s přilehlými pozemky, na nichž pěstují cukrovou třtinu a kukuřici. Dobře vycházejí se svými „zaměstnanci“ a mají nemalou dávku pochopení pro všechny, dokonce i pro ty, kteří jim neodvádějí část úrody za pronájem půdy. Francisco má nadhled, nebojí se riskovat, aby zajistil blaho své rodiny, ale i rodin pracujících na jeho pozemcích. Beatriz je silná žena, svému manželovi je vždy oporou, společensky je aktivní i laskavá – například v časech španělské chřipky, která Linares postihne, šije oblečení potřebným. Oba jsou zosobněním lepší linareské společnosti a jen stěží u nich lze nalézt nějakou vadu charakteru. Autorka sama říká, že se snažila o zachycení tzv. kultury solidárnosti, kterou udržovali lidé žijící na severu Mexika. To však bohužel také znamená, že jednání těchto postav místy vyznívá málo přesvědčivě.

Pokud jsou Francisco a Beatriz zobrazením dobrosrdečnosti a lidskosti, pak postava nalezence Simonopia zachází ještě dál. Simonopio se v podstatě stará pouze o blaho a zdraví ostatních, jeho dobrota je až nadlidská. Nadlidské jsou i jeho nadpřirozené schopnosti – Simonopio vnímá věci jinak než obyčejní smrtelníci, rozumí šepotu svých věrných včel a také dokáže dohlédnout na nejednu možnou cestu budoucnosti. Znetvoření obličeje mu sice znemožňuje mluvit, zato z něj dělá dobrého posluchače. Mezi ním a chůvou Rejou, která jej jako miminko objevila, existuje tajemné propojení, oba jsou také spříznění s „magickým“ světem přírody, což z nich činí zajímavé a neobvyklé postavy. Není se proto čemu divit, že se Simonopio stává i středobodem Franciscova vyprávění – Simonopio tak dostává hlas, který mu chyběl – a vypravěč se může retrospektivně vrátit nejen ke svému životu, v němž měl Simonopio úhlavní místo, ale i k životu svých rodičů a předků.

Další výraznou postavou je nádeník Moralesových Anselmo Espiricueta, přistěhovalec, který se vydal na sever za lepším životem. Na střetu této postavy s rodinou Moralesových autorka rozehrává velké téma mexických dějin – střet mezi „bezstarostným“ jihem a „pracovitým“ severem, tedy střet dvou oblastí, které se údajně až do dnešních dní vzájemně nepochopily. V autorčině podání si tento aspekt můžeme poslechnout například v rozhovoru spojeném s prezentací knihy. Anselmo vidí hned od prvního dne v Simonopiovi ďábla, ačkoli opravdu ďábelskou, tedy veskrze zápornou postavou je ve skutečnosti on sám. Čtenář tedy od začátku ví, komu je třeba držet palce, a pokud by ještě někdo mohl zůstat na pochybách, kladné postavy se ukazují v ještě kladnějším světle a ty záporné – tady vlastně jedna hlavní záporná postava – se stává ještě odpudivější a zavrženíhodnější. Nicméně v záplavě naprosto vycizelovaných kladných postav je Anselmova přítomnost přece jen osvěžující a jeho postava snad i nejlépe vykreslená.

Srůst s křeslem
I když je vypravěčem Francisco mladší, příběh nabízí pohledy různých fokalizátorů – především Simonopia, Beatriz a Anselma. Rozvržení tedy vůbec není špatné; Simonopio ukazuje věci, které obyčejní lidé nevidí, Beatriz vypráví z ženského pohledu a Anselmo z perspektivy utlačovaného, nenávistného muže. Graduje i tempo vyprávění, 111 kapitol, z nichž román sestává, se s postupujícím dějem zkracuje.

Velmi silná je v knize evokace různých vůní, stránky jsou prosyceny vůní medu, pomerančových květů, ale i levandule, po níž voní prádlo na statku La Amistad. Objevují se také různé druhy lásky, mezi nimiž asi nejvíc rezonuje bratrská láska mezi Simonopiem a vypravěčem Franciscem.

Co se však při četbě zajídá, je autorčina snaha vyždímat každý motiv až na dřeň. Podobně příměry, které by mohly na čtenáře zapůsobit, se neustálým rozvíjením a nastavováním stávají poněkud obtížnými. Tak se například hned na začátku dozvídáme, jak chůva Reja srostla se svým houpacím křeslem: „… proměnila se v součást krajiny, zapustila kořeny do země, na níž se houpala. Její tělo bylo jako ze dřeva, kůže jako tvrdá, temná, zvrásněná kůra. (…) Děti z městečka se občas rozhodly vydat se za dobrodružstvím a chodily ji zpovzdálí okukovat, a některé našly i dost kuráže na to, aby se k ní přiblížily a na vlastní oči se přesvědčily, že se jedná o živou ženu, a ne sochu vyřezanou ze dřeva. Že se pod tou vrásčitou kůrou přece jen skrývá dost života… (…) Reja nestála o to být kuriozitou, to spíš předstírala, že je kus dřeva. (…) Už dlouho se nepodílela na údržbě a úklidu domu a jen pomalu srůstala se svým houpacím křeslem – do té míry, že už nešlo rozeznat, kde končí dřevěné tělo křesla a začíná to její. (…) Kdyby jí někdo řekl, že se zrodila ze země jako strom ořešák, věřila by mu.“ (s. 11–13)

Vedle působivých momentů, jako například když otec vysvětluje Franciscovi mladšímu, že v domě nejsou strašidla, ale jen ozvěny, které si dům uchoval, popisu situace, kdy Linares ožije příchodem muže, který umí zpívat pod vodou (což se prý opravdu stalo), nebo neotřelých nápadů, kdy například pach, který se line neobydleným domem, může vycházet z umírajících cihel, se ale objevují i tisíckrát omílané „pravdy“, například místního hrobníka napadne: „Jestliže si nejsme rovni v životě, tak ve smrti ano, blesklo Lópezovi hlavou v nestřeženém okamžiku filozofického osvícení.“ (s. 80)

Častokrát styl psaní dostává nádech patosu – během epidemie se sejdou tři bezdětné „úctyhodné dámy“, aby si zahrály kanastu, a teta Refugio „… si nedokázala představit, že si s každou kartou – ať už to bylo eso, trojka, nebo žolík – z ruky do ruky předávají i nemoc. Našli je o dva dny později. Každá seděla na svém místě, nehybná. Všechny svíraly v rukou karty. Radši zemřely, než by zanechaly rozehrané partie (…). (…) v poslední hře prohrály všechny.“ (s. 106) Místy je pak autorčin vzletný styl až poněkud přepjatý: „Jak se šepot snažil provrtat si průchod k jeho sluchu, Simonopio znovu porozuměl jazyku, který musel dočasně zapomenout, aby dal odpočinout éteru své mysli, rébusu svého srdce, tekutině svých kostí, semeni svých očí, srdci svého sluchu, filtru svého čichu, pergamenu své kůže.“ (s. 353)

Přesto je příběh, který Sofía Segovia napsala, bezesporu silný a mnohé čtenáře strhne. Část o španělské chřipce bude také jistě rezonovat se současnou epidemickou situací. Sympatické je i to, že díky nálepce „magického realismu“ může přilákat čtenáře k další četbě hispanoamerické literatury. Autorka v závěrečné poznámce děkuje, že se jí díky různým radám podařil tento román „vypulírovat do dokonalého lesku“. (s. 524) Lze mu však vytknout, že jeho postavy se až příliš jednoduše dají rozdělit na kladné a záporné a rozmáchlý styl někdy až hraničí s patosem. Nicméně, jak už zaznělo, román Šepot včel si své spokojené čtenáře určitě najde a málo jich nebude, nejen proto, že se jedná o bestseller, ale i proto, že Sofía Segovia do něj dokázala vplést věci tak pestré, jako je zmínka o coulrofobii, panenky, které ožívají v noci, nebo legendu o La Lloroně.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Romana Bičíková, Host, Brno, 2021, 528 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jitka J.,

Solidní nakladatelství mají ve smlouvě navrženou odměnu za brožované vydání, audioknihu nebo rozhlasové zpracování. Také se tyto položky dají z licence vyjmout. Příjem z kolektivní správy je zejména u detektivek násobně vyšší než u jiných žánrů. A pokud takových titulů máte víc, může se jednat i o pár tisíc navíc.

Magda de Bruin,

Ano, zažila jsem už párkrát, že se některý můj překlad dočkal dotisku, ale finanční efekt to pro mě nemělo žádný - náklad je většinou ve smlouvě stanovený tak velkoryse nebo gumově, že se do toho vejde i dotisk. Podobně české překladatelské smlouvy obsahují běžně i licenci na e-knihy a audio - to vše za základní honorář za překlad knihy. Možná to funguje jinak u "velkých" jazyků a i v ČR komerčně úspěšných titulů, ale podle mé zkušenosti jsou české překladatelské smlouvy v zásadě formulované tak, že překladatel nemá na komerčním úspěchu žádný (nebo skoro žádný) podíl. Proto mi přišlo absurdní operovat tím, že si česká překladatelka může dovolit odmítnout překlad "bestselleru" - jako by hrálo nějakou roli, že odmítla právě "bestseller". A vyšší příjem z kolektivní správy? Zajímavé je, že i knihy, které se prodávaly mizerně, se mnohdy celkem hojně půjčují. Nicméně ani z těchto částek překladatel určitě nezbohatne...

Jitka J.,

U potenciálního bestselleru je pravděpodobnější dotisk, brožované vydání nebo vydání audioknihy, také vyšší příjem z kolektivní správy. Takže finančně výhodnější to je. Na druhou stranu je podle mě skvělá zpráva, že tak brilantní překladatelé jako Anežka Ch. si mohou překlady vybírat a netrávit čas něčím, co by je nebavilo (protože až tak super finanční odměna není skoro nikdy). Zároveň souhlasím s Marií, že i na kvalitě překladu mainstreamové literatury záleží.

Magda de Bruin,

Než jsem svou odpověď odeslala, napsala Marie v podstatě totéž. No ale je vidět, že je v určitých věcech shoda...

Magda de Bruin,

Anna Tkáčová: O studu za překlad "masovek" ale myslím nebyla řeč. Stydět by se měl překladatel (nebo člověk obecně) jedině za odbytou práci - bez ohledu na kvalitu originálu, protože špatně přeložená (a špatně zredigovaná) masová produkce má na jazykové cítění čtenářů mnohem zhoubnější vliv než "vysoká" literatura, kterou čte jen malá skupina. Ale pořád mi není jasné, jestli má překlad zahraničního bestselleru pro českého překladatele i zvláštní finanční efekt - tj. jestli je větší "hřích" odmítnout bestseller než hodnotný titul, který překladateli z nějakého důvodu nesedí.

Marie V.,

Dá se to brát i tak, že kvalitní překlad čtiva jazykově ovlivní mnohem větší skupinu čtenářů než brilantní překlad hlubokého díla, které si přečte 150 lidí. Když čtivo překládají neumětelové, s jazykem to jde z kopce. Proto si myslím, že kvalitní překlady třeba i mizerných bestsellerů jsou pořád vlastně záslužné a není se za co stydět, naopak, buďme rádi, že to někdo odmaká.

Anna Tkáčová,

Každý to má nastavené jinak. Také raději sáhnu po hodnotné literatuře a sama ji nakladatelům nabízím, ale ne každé nakladatelství je ochotné takovou knihu vydat. Proč by se měl překladatel stydět za to, že přeloží "masovku", když mu nakladatelství překlad nabídne a zrovna nic z oblasti tzv. hoch literatury není na obzoru. Také jsem pár takových zbytečných knih přeložila, protože si myslím, že na všem se dá něco naučit. V hodnocení knihy s Anežkou souhlasím, ale každý překladatel je v určité situaci a třeba si momentálně nemůže dovolit vybírat. Stejně by to někdo přeložil. Myslím, že v portfoliu každého překladatele nebo redaktora se podobný titul najde, včetně těch TOP překladatelů.

Magda de Bruin,

Literární překladatelé nejsou (nebo by neměli být) nádeníci, kteří vezmou cokoliv, jen aby se uživili, případně ze stejných důvodů chrlí jeden překlad za druhým, ber kde ber. Je to tvůrčí práce, při které je důležité, aby text překladateli „sedl“. Je myslím dobře, že to tady Anežka připomněla. (Ostatně to, že je kniha v cizině bestseller, přece ještě neznamená, že si namastí kapsu i český překladatel? Nebo už čeští nakladatelé připouštějí, aby měl překladatel podíl z prodeje?)

Cenda,

Překladatelé jsou na tom finančně tak skvěle, že si můžou jen tak odmítat bestsellery a ještě se tím chlubit? To jistě nakladatelství ráda uslyší. Anebo to měla být jen poznámka ukazující, jak jste na výši, a tudíž poznámka zbytečná… ?

Anežka Charvátová,

Mně to Host kdysi nabízel k překladu, odmítla jsem, protože je to typický bestseller, který naprosto neoriginálně napodobuje milionkrát omletý styl GGM a nepřináší nic zajímavého. Navíc je to příšerně ukecané, trapně banální, patetické a plné hloupé vaty, jak se trefně ukazuje i v recenzi. Trčí z toho snaha "psát pěkně", používat přirovnání a metafory a "magické" prvky, jak se zjevně učí na dílnách tvůrčího psaní. I ten obsah je jedno klišé za druhým. Já to nebyla s to ani přečíst, jak mě ten rádoby magickorealistický styl rozčiloval. Dnes se píše jinak, tohle bylo démodé už na začátku 80. let.