Bubny, palice a rudý šátek
Knapík, Jiří: Pionýři, malované děti

Bubny, palice a rudý šátek

Jak vypadal každodenní život pionýrů, jaké byly jejich „relikvie“ a proč bylo možné vnímat pionýry na ulicích jako „dekorativní ornament“? Zevrubná práce o organizaci, jíž prošla většina Čechoslováků starších 45 let, ale o které se u nás zatím překvapivě málo píše.

O dějinách českého skautingu u nás vyšlo už přes šedesát publikací, i když většina z nich se týká jeho vývoje v jednom úzkém regionu; celorepublikový záběr má především kniha Skautské století. Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu (Junák, Mladá fronta, 2012). O Pionýrské organizaci ČSM vyšla po roce 1989 první samostatná kniha až letos: Pionýři, malované děti? Pionýrská organizace ČSM a dětský kolektiv (1949–1968). Napsali ji Jiří Knapík (1975) společně s Martinem Francem (1973), Martinem Štollem (1973) a dvěma německými historiky.

Od publikací o skautingu, které jsou vesměs (sebe)oslavné a jejich autory byli většinou příslušníci Junáka, se recenzovaná práce liší tím, že je psána z většího odstupu. (A pokud její autoři byli kdysi členy PO, což není nepravděpodobné, nehlásí se k tomu.) Publikace Pionýři, malované děti? podrobně mapuje vznik pionýrského hnutí v letech 1948–1950 v souvislosti se zánikem Junáka (po únoru 1948 byly ještě na školách zakládány „pionýrské oddíly Junáka“), především sleduje to, jak následně tato organizace složitě hledala svoji identitu: od elitní skupiny průkopníků k masové organizaci (v roce 1953 bylo členy jen padesát procent dětí, kdežto roku 1960 už 86 procent); od ideologicky jasně vyhraněných hlasatelů komunismu, kteří si dokonce uzurpovali právo provádět na školách „očistu“ od názorově zastaralých pedagogů a bezostyšně se vměšovali do soukromého života rodin a jejich rozhodování, k mladým lidem, kteří ctí autority, ochotně pomáhají v domácnosti a podílí se na veřejně prospěšných pracích. Rodiče tam pak děti posílali celkem ochotně: pionýrský oddíl byl pro ně místo, kam mohli svoje potomky „odložit“ a mít je pod dozorem.

Různé fáze a zaměření
Jednotlivé pionýrské oddíly se ovšem velmi lišily: někde náplň připomínala politické školení, takže se kupříkladu probírala „reorganizace zásobování moukou“ a hodnocení pionýrského slibu, jinde vedoucí s dětmi prostě opakovali školní učivo. K povinnostem pionýrů ale patřilo také stát čestnou stráž u různých komunistických pomníků, přičemž autoři knihy podotýkají, že se jednalo o činnost „naprosto neodpovídající přirozenosti školáků“, pro které byla nutnost stát bez hnutí skutečným utrpením. Zvláště v 60. letech ale existovaly i snahy vytvářet oddíly, jejichž činnost by měla nádech „dobrodružného života pospolité party kamarádů budujících si jakýsi paralelní svět“ v duchu Rychlých šípů, takže skautů.

V Československu podle autorů neexistovala jedna pionýrská organizace, ale vlastně hned tři, které se mezi lety 1949 až 1989 snažily řídit volný čas a ovlivňovat myšlení a životní postoje mladé generace různými způsoby. Ta druhá byla spjata s obdobím „pražského jara“, kdy působila jako samostatná reformovaná organizace. Hlavní slovo v ní měli lidé, kteří se snažili upravit PO a, jak jsme naznačili, navázali na tradici Junáka. „Třetí byla ta, která vznikla zase jako jednotná masová organizace od roku 1970 a fungovala až do roku 1989. A na ni má velká část naší společnosti pořád vzpomínky, je nejvíc patrná v kolektivní paměti,“ jak Jiří Knapík uvedl také v rozhlasovém pořadu „Věřili jsme, že jsme nejšťastnější děti na světě.“ Jak stát vychovával pionýry a co dělají dnes.

Kniha nevynechává ani tematizaci pionýrství v krásné literatuře, ve filmu a v médiích. Zvláště pasáže o 60. letech mohou nepamětníky překvapit tím, jak silná míra kritiky byla už dlouho před „pražským jarem“ přípustná: již roku 1963 se kupříkladu v pionýrském rozhlasovém pořadu Vlaštovka debatovalo o tom, proč jsou někteří pionýři podezříváni, že jsou aktivní jen pro to, aby se dostali na střední školu. A v pozdějším dokumentu Malované děti (1966/67) Jindřicha Fairaizla byli pionýři zobrazeni jako bytosti naplněné strachem a papouškující naučené fráze, jejichž pokrytectví odráží celospolečenské pokrytectví světa dospělých.

Šátek jako symbol a relikvie
Kniha poutavě líčí i úvodní střet „starého“ a „nového“ světa. Mnozí rodiče či prarodiče vstup svých potomků či vnoučat do PO neschvalovali, a proto také nošení rudého pionýrského šátku, který byl symbolem celé organizace, zakazovali. Občas se to neobešlo bez násilí, zvláště v konzervativnějším prostředí Slovenska. Jistý mladý pionýr byl rodiči potrestán za to, že na veřejnosti sportoval v trenkách a v šátku; kvůli bití se dokonce jeho šátek zbarvil jeho krví: „Stal se mu ještě dražší.“ Nosil jej pak na srdci a uvazoval si ho jen ve škole. Ostatně v dobové ideologii byl šátek vnímán jako součást „rudého praporu dělnické třídy“ a jeho barva byla symbolicky spojována s barvou krve prolité za práva pracujících. (Pionýři v NDR nosili šátky modré, což prý u nás někdy bylo – nikoli oficiálně – vysvětlováno tak, že si Němci vzhledem k nedávné minulosti své země rudé šátky nezaslouží.)

Jiný československý pionýr se zase musel na čas stravovat u kamaráda, protože mu jeho nábožensky založená babička odepírala stravu a jeho pionýrský šátek nazvala „hadrem“. Jiní rodiče zase konstatovali, že pokud dcera domů přinese šátek, bude jím čistit cylidr petrolejky. Recenzovaná publikace každopádně nezaznamenává tak drastické případy, jako byl legendární a oproti realitě zřejmě dost pozměněný a posunutý příběh třináctiletého Pavlíka Morozova, předsedy základní organizace Mladých pionýrů v jedné sovětské vesnické škole, který byl za svoji oddanost komunistické kolektivizaci (a udání vlastního otce) zavražděn.

Dodejme, že zdejší soužití ale mohlo mít i smírnější, byť poněkud kuriózní podobu. Jak uvádí kniha Velké dějiny zemí Koruny české – Dětství (Paseka 2021), ještě v šedesátých letech bylo možné vidět pionýry, kteří (s uvázaným rudým šátkem) chodili na výuku náboženství či nedělní mše.

Pro většinu občanů však setkání s pionýrem v rudém šátku znamenalo, že potkali jedince, který je „slušně vychovaný a dobře socializovaný“. Někteří rodiče dokonce svoje potomky trestali zabavením šátku kvůli domácím prohřeškům, čímž ale vznikala jedna z dalších třecích ploch mezi rodiči a PO, která až „žárlivě“ střežila své privilegium šátky dávat i odebírat.

Kniha dále připomíná, že zvláště v 50. letech byly barvy v ulicích poněkud vybledlé, takže děti v rudých šátcích je výrazně zpestřovaly.

Bubny, palice a Hitlerjugend?
S jistou ironií autoři naznačují, že k dalším atributům pionýrů mohly v 50. letech patřit třeba bubínky a paličky, což ovšem při jejich hlasitém používání v průvodech mohlo vyvolávat nechtěné asociace s Hitlerjugend. Současně ale byli pionýři využíváni například při agitaci pro podpisování různých veřejných výzev, v čemž bývali úspěšní, protože zvláště ženy v domácnosti prý se k páru slušně oblečených dětí chovaly vstřícně. (Odhlédneme-li od velkých ideových rozdílů, dnes by teoreticky bylo možné hledat paralely u Tříkrálové sbírky: i tady lze očekávat, že děti žádající finanční příspěvek na pomoc nemocným či handicapovaným rovněž nebudou odmítnuty.)

Kniha nechává programově stranou dobu normalizace, kdy už by se málokdo nechával kvůli členství v PO do krve bít (a s ještě menší pravděpodobností by na srdci uchovával rudý šátek), ani v ní například nenajdeme téma pionýrských táborů, o kterých kupříkladu kniha Každodenní život v Československu 1945/48–1989 (Ústav pro studium totalitních režimů; Technická univerzita v Liberci, 2015) tvrdí, že patřily ke světlejší části pionýrské existence. Obecně se prý těšily velké oblibě jak u rodičů, tak u dětí: „Pamětníci, kteří tábory zažili i v tuhých padesátých letech, se shodují, že si užívali především příjemný pobyt v přírodě s kamarády, ideologii, byla-li jim podsouvána, příliš nevnímali. Záleželo hlavně na vedoucích, kteří byli buď zapálení, nebo se o politice zmínili jen z povinnosti. Pionýrské tábory se tedy příliš nelišily od těch dnešních, jisté je, že většina tehdejších dětí na ně vzpomíná ráda.“

I tak ale recenzovaná kniha může pomoct vnímat Pionýrskou organizaci diferencovaněji, v mnoha jejích podobách a vnitřních napětích. Přečíst by si ji ale měli hlavně ti, kteří (jako dnes novinář Tomáš Poláček) příliš generalizují svoji zkušenost z osobní účasti v jednom slušně vedeném pionýrském oddílu a na jejím základě obecně hlásají: „Vždycky mě překvapuje, když někdo spojuje pionýrskou organizaci s politikou, protože my jsme, odhlédnu-li od květnových čestných stráží u památníků padlých za druhé války, žádnou politiku na pionýrských schůzkách neprobírali.“ Zvláště zpočátku šlo skutečně především o politiku, až později bylo možné pod její hlavičkou provozovat velmi rozdílné aktivity. A nadále to možné je: spolek dětí, mládeže a dospělých Pionýr existuje (s odlišným ideovým zaměřením) i v současnosti.

 

Na podobné téma:
Ján Simkanič a kol.: Mé dětství v socialismu

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Jiří Knapík a kolektiv: Pionýři, malované děti? Pionýrská organizace ČSM a dětský kolektiv (1949–1968). NLN – Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2022, 544 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse