Psát dějiny antisemitismu je smělý plán, protože jde o příběh velmi dlouhý: počínají v předkřesťanském starověku a zasahují až do nejsoučasnější přítomnosti. Přesto existuje řada pokusů zachytit je knižně, a to i v češtině. Po knihách amerického historika a publicisty Waltera Laqueura Měnící se tvář antisemitismu. Od starověku do dnešních dnů a francouzského esejisty Geralda Messadiého Obecné dějiny antisemitismu. Od starověku po dvacáté století k nim nedávno přibyl další titul: Krátké dějiny antisemitismu. Kde se zrodila nenávist k Židům a proč se pořád vrací.

Autorem je Peter Schäfer (1943), německý judaista specializující se na období antiky a raného středověku. Učil mimo jiné na Svobodné univerzitě v Berlíně a na Princetonské univerzitě a byl ředitelem Židovského muzea v Berlíně. Svůj přehled začíná na geograficky širokém prostoru, který postupně zužuje na Evropu a konečně, především v novověku, na prostor německý. Občas jeho výklad zahrnuje i sousední státy včetně Rakousko-Uherska, Polska či Ruska, ovšem o dění v Čechách, o císaři Karlovi IV., hilsneriádě, natožpak u nás hojně diskutovaném antisemitismu Jana Nerudy, není v původním textu kupodivu ani zmínka. V případě Hilsnerova procesu to alespoň formou poznámky pod čarou poněkud napravuje česká překladatelka.

Schäfer se nesnaží podat vyčerpávající vědeckou definici antisemitismu, ale spíše zdůrazňuje jeho proměnlivost. Podle autora je to variabilní, vícevrstvý a otevřený systém, který se v průběhu své historie stále obohacuje o nové aspekty a v různých sociálních konstelacích nabývá nových podob. „Osvědčené“ staré prvky přitom zůstávají zachovány jako konstanty a ty nové nejsou relativizovány, naopak získávají na intenzitě. „Ideologický systém antisemitismu se tak vyvíjí v mocný hnací stroj, jehož účinnost a nebezpečnost v průběhu doby málokdy zeslábne, spíše nabírá na síle,“ uvádí autor.

Zmiňuje, že už v antice byli Židé obviňováni z nenávisti vůči cizincům a bližním vůbec. Ale na druhé straně například ve starém Římě existovali občané, kteří byli židovstvím mocně přitahováni, či k němu dokonce konvertovali (včetně obřízky). Toto přeběhlictví přitom podle tehdejšího vnímání neznamenalo pouze přestoupení k jinému „náboženství“, ale radikální přechod od Římanů, kteří se považovali za elitu všech národů, k opovrhovanému národu.

Novou dynamiku vnesli do vztahu k Židům křesťané, kteří Židy vinili ze zabití Krista, ale navíc přebírali i starší antižidovské stereotypy. Už svatý Pavel, sám židovského původu, vynášel nad Židy soud jako nad bezbožníky a nepřáteli lidí, což bylo obvinění, které se objevovalo ve veškeré pohanské literatuře starověku. Hanobení Židů v křesťanském středověku na sebe bralo i značně expresivní podobu, zvláště v četných výjevech, na kterých byli spojováni s prasaty (klasický byl například motiv Židů, kteří sají z prasnice jako selata). Šlo přirozeně o „zásadní a vědomé překroucení židovského zákazu požívání vepřového masa“, který byl převrácen v zálibu Židů právě v tomto údajně nečistém, špinavém zvířeti. Už římský satirik Petronius tvrdil, že Židé uctívají prasečí božstvo. Dalším aspektem byla například sexualizace: totiž že se Židé svou smyslností a obžerstvím podobají prasatům, nebo s nimi mají sexuální styk.

Existence Židů ve středověké Evropě byla trvale nejistá a ohrožovaná, lepší postavení měli v zemích islámských. Neznamená to, že se ve starších islámských dějinách nevyskytovala období, v nichž by se radikální a militantní síly nesnažily proti Židům prosadit svou pravou víru. Tato období však „nejsou srovnatelná s kontinuálním protižidovským nepřátelstvím křesťanství, zakotveným hluboko v podmínkách jeho vzniku“.

Pokračovatelem středověkých předsudků byl podle autora třeba i Martin Luther. Osvícenští filozofové pak sice odmítli středověká obvinění (jako touhu po křesťanské krvi, zneuctění hostie a otravy studní), nicméně představa, že židovství vládne pověra a fanatická iracionalita, zůstala živá. Kupříkladu Voltaire prohlašoval, že v nich nachází jen „nevědomý a barbarský národ, jenž už dlouhou dobu spojuje nejšpinavější chamtivost s nejodpornějšími pověrami a nejnepřekonatelnější nenávistí vůči všem národům, které je tolerují a na nichž se obohacují“. Přesto by neměli být upalováni, dodával alespoň velkoryse.

Starší předsudky tedy slavily „vzkříšení v novém světském rouchu“ a staly se společným jmenovatelem, na němž se mohli dohodnout jak stoupenci osvícenců, tak jejich odpůrci.

V dalších kapitolách se autor zaměřuje na stupňující se antisemitismus německé společnosti: kupříkladu výmarská republika podle něj není pro dějiny antisemitismu ničím víc než „mostem mezi antisemitismem císařství, prorostlým do všech vrstev společnosti“, a státním antisemitismem Hitlerovy třetí říše. I komunistická strana se nezdráhala využívat základního antisemitského naladění společnosti a klišé o zlých židovských kapitalistech. Charakteristická byla pro tento trend výzva Ruth Fischerové, předsedkyně politického odboru Ústředního výboru Komunistické strany Německa z roku 1923: „Jste proti židovskému kapitálu a chcete bojovat proti burziánům? To je správné. Ušlapte židovské kapitalisty, pověste je na lucerny, rozdupejte je.“

V německém vypořádávání se s válečnou minulostí pak autor kritizuje jeho polovičatost: skutečné rozměry pronásledování a vyvražďování Židů v období nacismu se nadlouho staly společenským tabu, kolem kterého se vyvinul „těžko pochopitelný amalgám nespecifických pocitů viny, vzdorovitého popírání reality a potlačovacích mechanismů“. Následkem toho nebylo nepředpojaté zpracování antisemitských předsudků, ale někdy naopak i jejich upevnění. Kupříkladu ve školní výuce se období nacionálního socialismu často zcela ignorovalo. Kriticky přitom autor hodnotí i revizionistické názory spisovatele Martina Walsera nebo některé z tezí, které v osmdesátých letech v Německu zaznívaly během známého „sporu historiků“ (Historikerstreit).

V současnosti pak autor varuje před nebezpečím, že se snahy o připomínání německé viny na holokaustu a boj proti antisemitismu stanou „neplodnou rutinou“. Politici se vzájemně předhánějí v opakování stále stejných formulí, jimž hrozí, že se stanou prázdnými frázemi, nebo že dokonce vyvolají nové antisemitské resentimenty. Nechce sice zpochybňovat nebo snižovat vážnost všech dobře míněných pokusů politiků a dalších představitelů společensky relevantních institucí, je však zřejmé, že ritualizované zaklínání se omletými formulemi nestačí, že je nutný nový a radikální přístup. „Jak by měl vypadat, je zatím nesnadné načrtnout,“ přiznává autor, podle kterého ale tyto snahy nesmí ustat: „podle zkušeností dějin nebude antisemitismus nikdy jednou provždy překonán.“ Řešení ale nevidí ani v jednání některých filosemitistických Němců, kteří prý až nutkavě napodobují všechno židovské a neváhají falšovat vlastní životopis, aby se mohli prezentovat jako židovská oběť konečně stojící na „správné“ straně historie. Dodejme, že hledání rovnováhy je ale v tomto ohledu značně obtížné, což pocítil osobně také sám Peter Schäfer. Roku 2019 rezignoval na funkci ředitele Židovského muzea v Berlíně, a to kvůli sporům o antisemitismus / antisionismus a tomu, že jedna z tamních výstav byla podle kritiků údajně příliš propalestinská.

Oproti textu Geralda Messadiého, který široce uvažoval třeba o míře antisemitismu coby měřítku „alergie na svobodu“ v tom kterém státě (a o tom, že „všechny utopistické ideologie jsou nakonec jen virtuální plynové komory“), je recenzovaná kniha uměřenější a věcnější. Její poslední část už ale tvoří jen dějiny německého antisemitismu; obsáhlejší srovnávací přehled různých zemí v Evropě i v Americe (například o antisemitismu Afroameričanů) v tomto směru nabízí Walter Laqueur. I když jedna z Laqueurových závěrečných hypotéz, že globální antisemitismus jednou možná vymizí, se zatím jeví jako zcela nereálná. Jako prozíravější se v tomto směru jeví právě Peter Schäfer, který antisemitismus přirovnává k mytické mnohohlavé hydře, jíž po stětí jedné hlavy narostly dvě nové.