Jak servírovat mamuta
Dunn, Rob: Lahoda

Jak servírovat mamuta

Úlohu chutí v lidských dějinách možná autoři mírně přeceňují, přesto je ale jejich transdisciplinárně pojatá kniha přínosná už jen proto, že takto komplexní dílo na toto téma u nás ještě nevyšlo. A minimálně stojí za ochutnání.

Jak neandrtálci konzumovali mamuta: s brusinkami jako zajíce, nebo s bramborovým salátem? Diváci televizních večerníčků vědí, že tato otázka značně nazlobila učitelku Macha a Šebestové, takže na ni odmítla odpovědět a tazatelku navíc pokárala. Oba zvídaví školáci se ale nenechali odradit: uskutečnili vlastní výzkum, jehož výsledek zněl „koprová omáčka“. 

Zato biologovi Robu Dunnovi a lékařské antropoložce Monice Sanchezové by se jejich dotaz  zřejmě líbil. A nejen to, ve své knize Lahoda. Evoluce lidských chutí si velmi podobné otázky i sami kladou: Měli paleolitičtí lovci a sběrači oblíbené bobulové ovoce? Jak daleko byl asi tak neandertálec ochoten jít, aby našel tu nejchutnější kořist? 

Přesné odpovědi sice neznají, konstatují však, že už pravěcí lovci a sběrači dovedli vyhledávat kulinární potěšení a v honbě za ním se vydávali na dlouhé cesty. Kupříkladu právě chobotnatci prý byli dostatečně chutní na to, aby se je vyplatilo pronásledovat, takže jejich „chutnost“ mohla výrazně přispět k jejich vyhubení – i když jejich lov nebyl snadný. Naši předci také pravděpodobně dokázali dlouho uchovávat maso: například fermentovat mastodonta tak, aby zůstal poživatelný a jeho konzumace nepředstavovala smrtelné riziko, bylo podle autorů méně náročné než rozdělat oheň a uvařit ho. A kvůli téže honbě za lahodnou chutí se lidé v pozdějších dobách rozhodovali vyrábět složité a pracné pokrmy, i když by jiné typy jídel byly „mnohem snazší a stejně tak výživné“. 

Dunn a Sanchezová ukazují, že spoustu chutí máme společných s našimi blízkými lidoopími příbuznými. Tak šimpanzi a gorily mívají v oblibě potraviny více či méně v témže pořadí, v jakém by je mohli mít rádi ošetřovatelé v zoo i všichni ostatní lidé. Všichni dávají přednost mangu před jablkem a jablku před nevařenou bramborou. U některých savců se ale arzenál jejich chutí zredukoval: žádný současný druh kočky nemá funkční receptory sladké chuti a delfíni údajně necítí chuť sladkou, slanou ani umami. Dodejme, že s tím jiní odborníci ne tak zcela souhlasí: kupříkladu Jaroslav Petr jim ve své výborné knize Desatero smyslů ponechává alespoň zárodky slané a kyselé. A nedávná zjištění uvádějí, že „delfíni poznají kamarády podle chuti jejich moči“.

Jaké chutě vyhledáváme my lidé je pak velmi rozmanité. Někdy je to aktuálně taková, která slibuje, že tělu dodá ty látky, které právě potřebuje. Jindy je ale vysvětlení komplikovanější. Autoři referují o jisté studii, která měla zjistit, jak souvisí pálivost pepře s jeho vnímanou chutí. Skupině lidí byly nabízeny jedna po druhé sušenky obsahující kapsaicin z chilli papriček. Postupně bylo pomalu zvyšováno množství kapsaicinu v sušenkách, dokud konzumenti neřekli dost. Pak byli dotázáni, která sušenka byla nejchutnější. Výsledek? Většinou volili jako nejchutnější tu sušenku, kterou ještě snesli. Měli rádi takovou míru pálivosti, která se těsně blížila prahu bolesti. Což se dá interpretovat tak, že lidé jedí papričky, aby si „užívali“ biochemické slasti z nebezpečí. Strach z bolesti nás nabádá, abychom ihned přestali s provozovanou aktivitou a vzali nohy na ramena. Ovšem papričky v mozku rovněž spouštějí uvolňování endorfinů. Možná nám tedy „konzumace chilli papriček přináší opojení z útěku před nebezpečím, aniž bychom se museli obtěžovat námahou nebo hrozbou skutečné smrti“.  

Dunn a Sanchezová od lidské touhy po lahodných pokrmech odvozují leccos. Třeba některé výjevy ve slavné Chauvetově jeskyni interpretují jako výraz bažení po zvláště oblíbené pochoutce, jako modlitbu jakéhosi pravěkého gurmána k bohu: „Ach, nech mě prosím sníst ještě jedno mamutí mládě s obrovskými, lahodnými chodidly.“ Případně přicházejí se svéráznou teorií, že schopnost vymýšlet nová slova mohla u našich předků vzniknout při společných hostinách příslušníků různých kmenů či tlup. Právě během konzumace by se museli domlouvat na pravidlech sdílení jídla, aby pak později přešli třeba k vyprávění příběhů nebo filosofování. 

Autoři okrajově připouštějí, že na náš výběr a konzumaci jídel mají vliv i jiné faktory, ale i když je zmíní, rychle je odbydou. Například podotýkají, že maso vřešťanů si v sobě uchovává příchutě silně hořkých sloučenin z listů, jimiž se tyto opice živí. Proto je lidé coby pokrm nemají rádi. A také proto „patrně není náhoda, že vřešťani jsou v Americe jedním z nejčastějších tabuových živočišných druhů. Je snadné mít tabu vůči druhu, který nikdo nechce jíst.“ To sice v některých případech může být pravda, ale nevysvětluje to tabu u mnohem většího množství živočichů, jejichž maso je výborné, ale přesto si některé komunity zakázaly je pozřít (viz prasata u muslimů a židů). Praktikující katolíci nepřijímají eucharistii proto, že by jim tolik chutnala oplatka spíše nevýrazné chuti. Ani kanibalismus nemívá jako hlavní motivaci tu kulinární.  

Kniha není tak převratná, jak místy sugeruje. I u jiných, starších badatelů narazíme na názor, že už pravěcí lovci a sběrači měli „mlsný jazyk“ a převážně si vybírali takové jídlo, které jim chutnalo, viz publikaci Jídlo. Dějiny chuti (Mladá fronta, 2008). Kdo si ale nad jídlem rád zaspekuluje a chce vědět, jak by mohla vypadat hypotetická „teorie všeho“ vybudovaná kolem tématu chuti, ať klidně sáhne i po Lahodě. I ten, koho zajímají pravěké recepty. A mimochodem, co se týká úvodní otázky, Dunn a Sanchezová navrhují servírovat mamutí chodidlo dochucené medem divokých včel a ovocem.

Na podobné téma:
Ferrarová, Eva: Jídlo pro radost
Freedman, Paul: Jídlo
Petr, Jaroslav: Desatero smyslů
Douglas, Mary: Čistota a nebezpečí

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Rob Dunn, Monica Sanchezová: Lahoda. Evoluce lidských chutí. Přel. Jan Šindelka, Host, Brno 2022, 360 s.

Zařazení článku:

přírodní vědy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse