Co se po smrti stane s naším tělem, víme vcelku dobře, a dokonce máme na výběr. Můžeme se svěřit přírodě, zvolit kremaci, popřípadě zkusit štěstí a nechat se zmrazit, pokud na to máme dostatek financí. Co kdyby náhodou. Ale co naše mysl? Odpoutá se od své hmotné schránky a pokračuje v bytí? Existuje posmrtný život? A pokud ano, jak vypadá? Odpověď na tyto otázky lze získat pouze jediným způsobem, leč nikdo, kdo to zkusil, nám živým svou zkušenost zatím spolehlivě nesdělil. Ačkoli tedy netušíme, co bude (ať už věříme v cokoli), neznamená to, že bychom nemohli trochu provětrat představivost a nezaspekulovat si. Třeba z takového myšlenkového cvičení i něco vzejde.

Známý americký neurovědec David Eagleman (nar. 1971), kterého tuzemští čtenáři mohou znát díky dvěma pozoruhodným titulům: Inkognito (Incognito, 2011, česky Dybbuk, 2012) a Mozek (The Brain, 2015, česky BizBooks, 2017), přistoupil při práci na knize Suma Sumárum (Sum, 2009; česky poprvé Volvox Globator, 2011) k úvahám o posmrtném životě právě tak. Suma Sumárum, jak vyplývá z výše uvedeného, je staršího data než zbylé dvě ryze populárně naučné knihy a v lecčems se od nich liší. Mnohé napovídá anotace, která říká, že jde o „soubor esejů o možné podobě posmrtného života od […] Davida Eaglemana, [který] na základě různých mýtů, náboženských konceptů a současných vědeckých poznatků nabízí vzájemně zcela odlišné, až protichůdné hypotézy posmrtné existence“.

Esejů je hned čtyřicet a přinášejí pestrou směsici pohledů na posmrtný život, leč možná trochu jinou, než by čtenář očekával. Nejedná se totiž o střízlivé pojednání o tom, jak na posmrtný život nahlížejí například různá náboženství a kultury nebo co si o našich posledních okamžicích myslí neurovědci, kteří zkoumají aktivitu neurotransmiterů v umírajícím mozku. Jedná se spíše o „spekulativní fikci“ (jak knihu označuje wikipedie), která ze známých i méně známých konceptů sice čerpá, ale nijak výslovně je necituje. Eagleman je využívá spíše jako inspiraci či výchozí bod pro své příběhy, jež občas působí celkem „věrohodně“, ale jindy (většinou) se jedná o fantazie, jež by se mohly zrodit spíš v temnotách opiového doupěte nebo v brzkých ranních hodinách nad sklenkou, která přišla dávno po té údajně poslední.

A jak si Eagleman posmrtný život představuje? Možná se po smrti dostaneme do zvláštního kina, kde budeme sledovat, co po nás na Zemi zbylo. Nebo se rozpadneme na mnoho svých já, která budou představovat naši osobnost v různých fázích života (a vězte, že vaše dvacetileté já si s tím šedesátiletým moc rozumět nebude). Ale co když jsme jen výplody něčí fantazie? Nebo výtvory bytostí, která námi mapují zemi? Vyloučit se nedá ani to, že jsme obyčejný počítačový program a náš osud bude zpečetěn, jakmile dojde k jeho vypnutí. Zajímavá je i představa, že budeme i po smrti disponovat veškerým věděním a všemi existujícími informacemi. Jak by taková situace dopadla? Jedno je každopádně jisté. Pokud budete po smrti postaveni před rozhodnutí, čím se chcete stát v příštím životě, volte moudře. Uděláte-li chybu, druhou šanci už dost možná nedostanete!

Suma Sumárum je skutečně nápaditou přehlídkou možných verzí posmrtného života, nicméně ani Eaglemanova fantazie není nevyčerpatelná a řada motivů se opakuje, takže ne každý příběh působí originálně. A co autor svým posmrtným putováním vlastně sleduje? Jeho cílem není pouze rozjitřit představivost čtenáře, ale také mu poskytnout intelektuální potravu, respektive náměty k přemýšlení. Za rozpustilými historkami se totiž nejednou skrývá obecnější úvaha o zásadních lidských otázkách: co to život vůbec je (a čím by byl bez smrti), co nás dělá lidmi, jak funguje paměť, na co bychom si měli dát pozor při vývoji nových technologií a umělé inteligence, proč je smrt základem motivace či zda je člověk v různých fázích svého života pořád tím samým člověkem. Co nás dělá námi – soustava buněk, názorů, nebo vzpomínek? Řada příběhů také ukazuje, že některých věci, po nichž toužíme (věčný život, absolutní poznání apod.), se nedočkáme v nebi, ale spíše v pekle.

Nadstavba ale není přítomná vždy, respektive není tak zřejmá, poutavá nebo důležitá, aby měl čtenář chuť se u ní zastavit. Nejedna představa posmrtného života tudíž skončí v zapomnění ještě dřív, než přijde pointa té následující. Suma Sumárum není nikterak přelomovou knihou a ne každému její styl sedne. Jedná se však o ideální čtivo do čekáren, dopravních prostředků, front na úřadech nebo na toaletu, zkrátka kamkoli, kde se tu a tam naskytne volná chvilka, která není zas tak dlouhá, aby se vyplatilo začínat cokoli časově náročnějšího. Této funkci odpovídají vedle stručnosti kapitol i malé rozměry svazku, díky nimž se snadno vejde do plné kabelky, zadní kapsy u kalhot nebo třeba do krabičky se svačinou. Suma sumárum tedy tuzemské čtenáře především upomene na Eaglemanovo předchozí do češtiny přeložené dílo a připraví je na jeho nejnovější a oceňovanou knihu Livewired. The Inside Story of the Ever-Changing Brain (2020), kterou Dybbuk pod názvem Síť života aneb O proměnách našeho mozku chystá na rok 2023.

Zcela na závěr můžeme ještě zmínit, že kniha byla přeložena službou DeepL Translate, což ale na výsledku díky dobré redakci není znát. Zdá se, že nad standardním překladem se v některých oblastech literatury stahují mračna a smrt je nablízku. Uvidíme, co nabídne posmrtný život.