Než na scénu vstoupil tajemný M.
Žák, David Jan: Tleskač

Než na scénu vstoupil tajemný M.

Nejednoho čtenáře Záhady hlavolamu jistě napadlo, jak a proč se malý bezejmenný chlapec ocitl jednoho dne na ulici a proč u sebe měl záhadného ježka v kleci. Jihočeský básník a spisovatel nyní předkládá možný příběh tajemstvím obestřeného chlapce, jehož odkaz ovlivnil několik desítek tisíců čtenářů i milovníků mechanických hlavolamů.

Po získání práv na vydávání děl Jaroslava Foglara nakladatelskou skupinou Albatros zažívá foglarovská produkce skutečný boom. Vedle reedic původních komiksových příběhů Rychlých šípů, doplněných o různé alternativní verze či nově vytvořené komiksy podle dochovaných, ale nepublikovaných scénářů, rozšířila na konci minulého roku foglarovské univerzum Zkáza Jezerní kotliny a nejnověji obohatil knihovny příznivců Jestřábova díla David Jan Žák (nar. 1971) románem s prostým, avšak všeříkajícím názvem Tleskač. Žák se sice profiluje především jako básník, bestsellerem Návrat Krále Šumavy ovšem na začátku minulé dekády jasně prokázal, že čtenáře dovede zaujmout i jako prozaik. V roce 2019 pak Zmizením Edwina Lindy debutoval také jako autor knih pro děti a mládež. 

Tleskačovi Žák představuje pozdějšího vynálezce létajícího kola jako malého chlapce, který za dosti neobvyklých okolností právě skončil ve stínadelském sirotčinci. Zde se mu podaří najít blízkého kamaráda Roberta Komoura, který se mu stává průvodcem po pravidlech života v ústavu i mimo něj. Trojici ústředních kladných hrdinů doplňuje Vojtěch Vont. Ten sice pochází z úplné rodiny, ale jeho zkušenosti ukazují, že stínadelské ulice nejsou o mnoho bezpečnější než chodby sirotčince, kde se každý snaží jít z cesty grobiánovi Zbyškovi a jeho partě násilníků. Chlapci, jemuž bylo úředně přiděleno jméno Jan Tleskač, však hrozí nebezpečí i ze strany dospělých, čímž zdaleka není míněn jen Správce, který vládne sirotčinci pevnou, a ne vždy spravedlivou rukou. Prozradit z děje více by na tomto místě nebylo vhodné, znalcům Foglarova díla jména tří hlavních postav jistě dostatečně napoví, kolem čeho se jejich dobrodružství budou točit. Žák přitom dokáže nejen předložit poměrně věrohodné vysvětlení toho, jak se vlastně Jan Tleskač náhle ocitl s podivným hlavolamem na ulici (to nejspíš neměl ani sám Foglar nijak blíže promyšlené), ale při popisu mnohých scén také čtenáře vtáhnout do děje, že napětím ani nedýchá – to je sice poněkud otřepané klišé, ale tajná schůzka ve sklepě a zejména Tleskačovo lezení po chabě uchyceném žebříku, k němuž jej Zbyšek a jeho pohůnci přinutí, skutečně čtenáře přimějí alespoň na chvíli přestat vnímat okolí. 

Žákův text na mnoha místech prozrazuje, že autor má původní stínadelskou trilogii načtenou skutečně důkladně. Kostel svatého Jakuba mezi lokalitami, v nichž chlapci prožívají své dobrodružství, pochopitelně nechybí, během pátrání po záhadách obklopujících Tleskačův původ ale trojice hochů navštíví i mnohá další místa, která čtenáři dokáží bez problémů identifikovat. Velká část zápletky se přitom točí kolem jedné zmínky ze Záhady hlavolamu, jež tehdy neměla pro děj žádný význam a řada čtenářů ji nejspíš dávno pustila z hlavy. Foglarovsky věrná je i v podstatě naprostá absence dívčího a ženského elementu, o ženách se nanejvýš mluví, ale samy v knize nevystupují.

Zároveň Žák přistoupil k poměrně radikálnímu kroku a idylické bezčasí nepřiznaných prvních dekád 20. století v knize ohraničil pevným časovým rámcem. Podobně radikální se může zdát i akcentace náboženských prvků, ve Foglarově díle omezených v podstatě jen na vyzvánění kostelních zvonů (vedle neopominutelného odsvěceného svatojakubského kostela), a sociálních nerovností. Stínadla jsou v knize vykreslena jako téměř chudinská čtvrť, zralá na asanaci – což sice není v příkrém rozporu s Foglarovými texty, ale zároveň v nich tato interpretace nemá žádnou oporu, a celkově tak Žákův text svým vyzněním v tomto ohledu připomíná spíše kombinaci světů Charlese Dickense a Václava Řezáče. Drobnějších „nefoglarovských“ motivů bychom v knize nalezli více, za zmínku stojí ještě Tleskačovo dilema, zda by měl své trapiče uchránit před nebezpečím smrti, nebo poměrně explicitně zmíněné, byť nahlas nevyslovené znásilnění (nakladatelství přitom knihu doporučuje dětem od 10 let). 

Hlavní výtka vůči Žákovu stylu psaní se nicméně týká jazyka. V přímé řeči by snad ještě bylo možné výrazy jako „spratek“, „hajzlíky“ nebo „hovado“ tolerovat, zejména u záporných postav (ačkoli některá ze slov používá i Komour), stejně jako označení hlavního záporáka přezdívkou „Ksicht“. V popisném vypravěčském pásmu se však zdají expresivní výrazy typu „šprušle“ nebo „rozkřápli“ či nadužívání slova „pořád“ poněkud problematičtější. Nejde jen o prohřešek proti Foglarovi a jeho stylu, ale obecně proti literárnímu jazyku, kde by, domnívám se, podobné výrazy měly mít své opodstatnění.

Jako dobrodružný román pro děti a mládež Tleskač jistě obstojí, jako příspěvek či snad dokonce úvod do foglarovského světa kvůli odlišnosti autorského stylu poněkud skřípe. Nápady a zápletky, jimiž Žák toto univerzum rozvíjí, ale představují bezesporu obohacení

Na podobné téma:
Čech, Pavel: O Červenáčkovi
Prokůpek, Tomáš: Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství
Blažek, Josef: Hlavolam ze stínadel

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Albatros, Praha, 2022, 200 s.

Zařazení článku:

dětská

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse