Na svobodné zednáře a jejich spiknutí může současný čtenář narazit hlavně v beletrii, ať už jde o komploty na úrovni lokální (Čarostřelec Jana Horníčka), nebo celosvětové (Ecův Pražský hřbitov). Vycházejí ovšem i vážně míněné knihy jako Humanisté nebo satanisté? (Brno, 1997), jež stále ještě popisují zednáře jako „spiklence, kteří humanismem maskují svůj satanismus“. A právě jako polemika s podobnými představami, už dříve mnohokrát přesvědčivě vyvrácenými, vznikla kniha Zednáři, Masaryk, katolíci: trnitá cesta od nenávisti k dialogu. Stojí za ní trojice autorů: římskokatolický teolog a kněz Ctirad Václav Pospíšil, teoložka a řeholní sestra Veronika Řeháková a religionista Jan Sušer.

Satan jako metafora revolty

Autoři konstatují, že „satanismus a svobodné zednářství jsou dva vzájemně se vylučující pojmy“. Všechny pravověrné křesťany, na něž se zřejmě kniha primárně obrací, přitom varují, že pokud by někdo dále šířil tyto „zaručené zprávy“, měl by si uvědomit, že „se proviňuje pomluvou, což pro křesťana zároveň znamená těžké provinění proti osmému přikázání“. (Dodejme však, že pokud je někdo neochvějně přesvědčen o satanismu zednářů, pak tuto svoji „jistotu“ šíří jako svoji „pravdu“, nikoli jako „dezinformaci“.)  

Uvedené prohlášení přitom neznamená, že by jednotlivý člen této organizace nemohl „podobné úchylce“, jak autoři doslova uvádí, propadnout. Jako příklad zmiňují italského literáta a také zednáře Giosuè Carducciho (1835–1907), který jako první příslušník svého národa obdržel v roce 1906 Nobelovu cenu za literaturu. Vydal mimo jiné Hymnus na Satana. Otázkou je, zda můžeme provokativní literární výtvor výrazně levicově a revolučně orientovaného autora považovat za projev skutečného satanismu, protože „pro radikální levici oné doby byl Satan metaforou revolty proti uspořádání tehdejšího světa“. Dodejme, že Zdeněk Kalista tento kult interpretoval jako „touhu po úplně svobodném, ničím nespoutaném vyžití člověka“.  

(Pro jistotu ještě autoři recenzované knihy dodávají, že tehdy šlo také o projev antiklerikalismu a odporu vůči papežskému státu, jež byly dané touhou po sjednocení Itálie. „Odborníci znalí zednářství a jeho ideálů posuzují dnes chování italských lóží a jejich členů v posledních desetiletích předminulého a v prvních desetiletích minulého století jako přemrštěně nacionalistické, ideologické, revoluční, a proto evidentně nezednářské.“) 

Problém, který neexistuje?

Většina čtenářů se může divit, proč je vůbec nutné takové triviality opakovat, respektive se zabývat problémem, který vlastně neexistuje. Autoři takový údiv předjímají a chápou, nicméně tvrdí, že pro leckteré katolíky to prostě trivialita není. Fantasmagorické teorie přičítané zednářům se mohou přesouvat či rozšiřovat i na jiné skupiny, například na Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského. Někteří katolíci totiž dnes věří, že právě jeho členové „vědí všechno o budoucím pohybu světových cen zlata, nemovitostí, surovin“, nebo dokonce o příštím směřování politiky USA.  

Obecně autoři dodávají, že boj s podobnými předsudky je obdobou boje s pověrami, což je nedílná součást práce teologa: „Všechny tyto absurdity je třeba vytrvale vymycovat, aby jednoho dne už konečně přestaly zamořovat náš duchovní prostor.“ Vznik teorií spiknutí má koneckonců obecnější mechanismy. Autoři připomínají, že obviňování zednářů ze satanismu byl jeden ze způsobů, jak z nich dělat moderní náhradu „čarodějnic“ či jiných „obětních beránků“. Příbuznost až univerzálnost soudobých dezinformačních mechanismů s čarodějnickými procesy a s moderním antisemitismem by měla podle autorů „všem rozsvěcovat pomyslnou červenou kontrolku v jejich mozku a varovat je, aby se na podobných nechutných scénářích minulosti zásadně odmítali podílet“.

Plán na ovládnutí světa

Takové úsilí je jistě chvályhodné. Otázkou ovšem je, jestli jsou dnešní katolíci nejvíce ohroženi právě výše jmenovanými spikleneckými teoriemi. Jak ještě záslužněji ukazuje nedávné číslo revue Salve (3/22) zabývající se fenoménem konspiračních teorií v kontextu křesťanského světa, jejich paleta je v současnosti velmi široká. I když se ve zmíněné revue konstatuje, že „křesťané by neměli být těmi, kteří podléhají obchodníkům se strachem, ačkoli by si měli být nebezpečí zla vědomi více než jiní“, i jeden katolický titulární arcibiskup šíří teorii o tzv. „deep state“, tedy o spiknutí politických elit (zejména demokratů), přičemž i válka na Ukrajině má podle něj být součástí jejich plánu na ovládnutí světa. Teorie QAnon tuto vizi doplnila smyšlenkami o tajném spolku satanistických pedofilů řídících mezinárodní obchod s dětmi, proti němuž hrdinně bojuje Donald Trump. Ten má během rozhodující „bouře“ rozmetat své protivníky a nastolit spravedlivou vládu. (Tuto víru prý v USA sdílelo šestnáct procent hispánských katolíků a jedenáct procent katolíků „bílých“). 

Někdy se tvrdí, že teorie spiknutí přináší sekularizované populaci, která ztratila základní metafyzické zakotvení, jednoduché odpovědi na dilemata moderního světa, jenž je pro ně příliš složitý. Může to být pravda, nicméně imunní nejsou ani vyznavači takzvané „alternativní spirituality“, případně „ufologických náboženství“, ani věřící tradiční, kteří si spikleneckou teorii vždy dokáží vhodně dosadit do svého stávajícího vidění světa. Takže až budou o teorii QAnon vznikat romány, které se jí budou vysmívat a demaskovat ji, pravděpodobně budou už v tu chvíli existovat nějaké čerstvé a pro nové vyznavače tentokrát už jistojistě „pravdivé“ spiklenecké teorie.