Vít Erban (nar. 1974), rodák z Českých Budějovic, je nejen básník a esejista. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU a kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti pracuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. V literárním prostoru není nováčkem, publikoval v antologiích, sbornících i literárních časopisech. Roku 1999 vydal sbírku básní v próze a lyrizovaných próz Velký vítr. Následovaly sbírky haiku Hora a obzor (2009) a Ve skvrnách světla (2023). Zařazen byl též do antologií českého haiku Míjím se s měsícem (2013) a Šálek dál hřeje dlaně (2020). Vzhledem k jeho zájmu o kulturní antropologii a náboženství Číny a Japonska lze očekávat, že jeho pohled na básnickou formu haiku v sobě bude skrývat – kromě citu básníka – také erudovanost vědce.

Postavte vodu na čaj a pozorujte stíny

Že tomu tak skutečně je, dokazuje právě kniha Ve skvrnách světla, obsahující kromě vlastní sbírky haiku také poměrně obsáhlý doslov nazvaný Čím je mi haiku (aneb vyznání a pozvánka do kuchyně), v němž nás autor čtivým způsobem seznamuje nejen s historickým vývojem své oblíbené básnické formy, ale provází nás také nejčastějšími motivy, s nimiž haiku – nejen ta jeho – pracují. Do tohoto výkladu Erban vpisuje vlastní postupy, poukazuje na to, co je pro jeho poezii typické a co jako básník dodržuje, nebo naopak překračuje. Dává tedy čtenáři do rukou možný způsob čtení vlastních básní a zároveň vyzývá autory, aby se této formě, u nás již zdomácnělé, věnovali, protože „haiku není jen literární žánr zatížený tradicí a pravidly, ale také stav mysli, který v sobě může probudit kdokoli a kdykoli bez předchozí zkušenosti a potřebných znalostí“ (s. 74). 

O místě

Přidržíme-li se básníkovy zpovědi a pokusíme se číst sbírku biograficky (i přes výhrady, které jsou jistě oprávněné, ale snad mi čtenáři odpustí), můžeme rozeznat Erbanův locus amoenus. Tím jsou zcela nepochybně České Budějovice. Autor se k nim v několika básních vrací, když se snaží zachytit náladu uplývajícího dne: „chlad vane z dvorků / podloubím slunce klouže / ozvěna zvonků“ (s. 20), dále když představuje typičnost budějovického náměstí: „křídly holubů / město k místu přibité / balvanem bludným“ (s. 40) nebo ironicky komentuje vstup do kostela Obětování Panny Marie: „stačí jen říct že / chceš se jen pomodlit a / pustí tě zdarma“ (s. 60). Při pohledu na paginaci vybraných básní (jinde k explicitním odkazům nedochází) nás napadne, zda jde v rámci sbírky o pouhou náhodu, nebo o skutečně dobře promyšlenou kompozici. Nejsem schopný odpovědět, avšak mnohé by tomu nasvědčovalo. Například i to, že začátek a konec knihy tematizují různými způsoby procesy básnické tvorby a záměrně kompozici sbírky uzavírají: „brzy po ránu / jak lehce haiku přijdou / zase odejdou“ (s. 9), „kam se ztratila / všechna ta haiku nikdy / nedokončená“ (s. 68).

Největší síla Erbanových básní spočívá ve vystižení okamžiků, konstelací předmětů a dějů, jež mizí téměř stejně rychle, jako se objevily. Mezi existencí a pomíjením takovýchto esteticky i duchovně působivých chvil dochází k velmi nejasným, neostrým přechodům. Není mezi nimi žádné rozhraní, přesně jako když pozorujeme pozvolný pohyb stínů po stěnách za slunečného dne nebo sledujeme obzor: „vzdálené hory / o chvíli později se / mění v oblaka“ (s. 63). Zároveň se ale veškerá zachycovaná poetika pohybu světa děje vždy jako hra světla a tmy. A podle čeho jiného měřit neustálý tok času než podle slunečního svitu? – „na bílé stěně / pomalu krátí se den / rozplývá se stín“ (s. 44). Vnímatel nemá před sebou svět a předměty v něm jako zřetelně oddělené jednotliviny, ale pouze coby matné tvary (skvrny) vystupující buď z paměti jako z mlhy, či z oparu slunečního světla: „matná vzpomínka / že právě tady kdysi / přesně jako teď“ (s. 58), „zrníčka prachu / víří ve skvrnách světla / v přítmí kostela“ (s. 61).

Tiché prodlení

Obdivuhodná je také autorova schopnost přivádět znovu na mysl zcela obyčejné zážitky, všední výjevy, nad nimiž se nejspíš často nezamýšlíme, neboť pro nás nejsou v daném okamžiku ničím víc než žitou skutečností: „v plechové konvi / kus motýlího křídla / z loňského léta“ (s. 12). Erban si díky haiku evidentně uvědomil moc poezie vytvářet z obyčejných referencí znaky přímo přesycené významem a fungující jako memento neustálého plynutí času, periodického střídání fází, ztrácení se, smrti a přežívání v pouhých fragmentech vzpomínek nebo částí těl. Z nečekaného setkání s drobným všednodenním dramatem se tak stává tiché prodlení nad zásadními otázkami lidského života: „ve skalní misce / hladinou nebe pluje / utopený brouk“ (s. 33). Jak se s takovými věcmi vyrovnat? Možná právě poezií okamžiku, prožít spolu s ní hořkosladkou chuť bytí, kontemplovat nad ní, užít si ji. A pokud autor občas přidá také rým tam, kde mu náhodou vyšel – ignoruje tak původní japonskou formu haiku –, jistě to nebude na škodu.