nepokoušej se
svou tajnou lásku ukrýt
v rukávech!
srší a sálá ven
jak světlo světlušek

Nejspíše právě tato anonymní báseň tanka z 10. století, napsaná na námět „Když princ Kacura poslal své hochy chytat světlušky, jeden z nich se vrátil se zářícími rukávy“, inspirovala básníka a překladatele Petra Borkovce k výběru názvu antologie překladů japonské poezie tradičních japonských poetických forem tanka a haiku. Ty přebásnil na základě podstročníků japanoložky Heleny Honcoopové, s velmi originálním konceptem – ve všech básních sbírky nějakým způsobem figuruje hmyz. Přičemž slovo „hmyz“ je zde pojato nikoliv přísně biologicky, ale dosti volně, takže jsou ve sbírce do této kategorie zařazeni nejen například pavouci, ale také žáby (správně obojživelníci), jakož i řada další havěti.

Pestré je nejen zastoupení všelijakých drobných živočichů, ale také způsob, jakým s tímto motivem jednotliví básníci pracují. Někdy jde o vyvolání výrazného vizuálního vjemu, jako v básni ten malý motýl / co slétl a klimbá / na obrovském zvonu mistra haiku Josy Busona (1716–1784), který byl nejen vynikajícím básníkem, ale také malířem. Jindy je cílem vyvolání melancholické atmosféry, jako třeba v básni asi nejznámějšího japonského básníka haiku Macua Bašóa (1644–1694): podzim už končí / pozdní motýli pijí / rosu z chryzantém.

Konečně často je hmyz použit metaforicky, například pro svůj krátký život. To je případ Kobajašiho Issy (1763–1828), vůbec nejpočetněji zastoupeného básníka sbírky (Issovy haiku představují 57 z celkového počtu 220 básní), v jehož poezii se s tematikou hmyzu setkáváme snad nejčastěji ze všech japonských básníků. Báseň, ve které říká nesmíš ji plácnout! moucha spíná ručičky / spíná nožičky, dobře ilustruje Issův soucit s živými tvory a palčivé vědomí pomíjivosti lidského života, vyvolané hořkými životními zkušenostmi – všechny básníkovy milované děti zemřely v dětském věku, jak ostatně přímo reflektuje jiná báseň, v níž se praví, že i mouchy žijí déle než venkovské děti.

Tanka – báseň aristokracie

Pokud jde o druhou tradiční básnickou formu představenou v antologii – báseň tanka, která je ve srovnání s obvykle sedmnáctislabičným (respektive sedmnáctimórovým) haiku téměř dvakrát delší, její porozumění pro českého čtenáře je o něco náročnější. Na rozdíl od básní haiku vytvářejí totiž básně v této formě velmi dlouhou a bohatou tradici, v níž nové básně často vznikají variací. Tento postup však není zcela cizí ani formě haiku – např. básně 201 až 203 ve sbírce představují haiku, která reagují na celosvětově asi nejznámější japonskou báseň vůbec, Bašóovy verše Prastará tůň / jak do ní žába skočí / ozve se žbluňk). Mnoho těchto básní, které psali nejčastěji příslušníci aristokracie (zatímco haiku se věnovali spíše neurození měšťané), vzniklo v rámci velkolepých básnických soutěží pořádaných císařským dvorem a muselo se podřídit početným pravidlům, ať už šlo o striktní dodržování počtu slabik ve verši, nebo výběr jednotlivých výrazů.

Například o této básni tanka: v podzimní noci / závidím i světluškám / že stále svít í/ s padající rosou / můj žár zmizel bůhvíkam autora Fudžiwary no Ietaky (1158–1237) se v jedné z mnoha cenných vysvětlivek, které básně v antologii doprovázejí, dozvídáme, že v soutěži prohrála, neboť je nevhodné psát o letním hmyzu v podzimní noci.

Básnická forma haiku byla oproti tomu hlavně v pozdějších staletích mnohem volnější a nevyhýbala se ani výrazům, jaké se za poetické obvykle nepovažují, jako například v této Issově básni: světluško pospěš! / jenom pro tvé oči / močím.

Spolupráce japanoložky a básníka

Překladatelsky se jedná o velmi zajímavý počin, u kterého spojili své síly japanoložka a historička umění Helena Honcoopová (nar. 1948) a básník a překladatel Petr Borkovec (nar. 1970). Helena Honcoopová se nepustila do překládání japonské poezie poprvé; má už za sebou výbor Sto básní: stará japonská poezie (1997, v druhém, rozšířeném vydání s podtitulem „Svět staré japonské poezie“), antologii básní tanka sestavenou básníkem a literárním teoretikem Fudžiwarou no Teikou kolem roku 1236, který kromě překladů obsahuje také rozsáhlou stať Honcoopové o japonské poezii. Rovněž vydala překlad Knihy vějířů (2016), unikátní rukopis sbírky 120 japonských básní ilustrovaných v kartuších ve tvaru vějířů z konce 16. století, který se nachází ve sbírce orientálního umění Národní galerie v Praze.

Podobně jako obě sbírky představují Světlušky v rukávech básně nejen v překladu, ale také v japonském originále doplněném přepisem do latinky. Čtenáře zvyklé setkávat se s japonskými jmény v českém přepisu možná zaskočí nezvyklá anglická (Hepburnova) transkripce ve fonetických přepisech originálních básní i jmen autorů (např. Š zapsané jako Sh), její využití je však opodstatněné – má pomoci zájemcům, kteří se chtějí dozvědět více o jednotlivých básních či jejich autorech a vyhledat si je například on-line; česká transkripce by podobné pátrání dost ztížila.

Zatímco výše zmíněné sbírky staré japonské poezie překládala Honcoopová sama, v úvodu Světlušekpřekladatelka píše, že se tentokrát rozhodla přizvat k spolupráci básníka Petra Borkovce, protože chtěla pro překlady živější, současnější jazyk.

Ačkoliv jsem v úvodu recenze použila výraz podstročník, je otázkou, zda je zde vůbec na místě; překlady Honcoopové se neomezují pouze na informativnost a mohou jako poezie docela dobře obstát samy o sobě, čehož jsou si oba sestavovatelé antologie vědomi. Proto u některých básní najdeme dvě různé verze překladu a u dalších dokonce i vlastní výtvory obou umělců volně inspirované původní japonskou poezií.

Jak upozorňuje Honcoopová v předmluvě, japonština, včetně té básnické, používá pro všechny hmyzí (a žabí) zvuky jenom neutrální slova „hlas“ a „naříkat“, rovněž se tu příliš nesetkáme s expresivnějšími onomatopoickými výrazy (to je zvláštní paradox, jelikož japonština onomatopoiemi jinak obvykle nešetří a štědře je využívá naopak tam, kde bychom to nečekali, jako například v popisu duševních stavů).Naopak v češtině měli překladatelé prostor se v případě těchto zvuků v zvukomalbě vyřádit a cvrčci, cikády a další hmyz tak crčí, drnčí, křičí, cinkají či tíkají.

To ostatně reflektuje Borkovcova původní báseň, zařazená na konci sbírky, začínající slokou:

Zpěv cikád není žádný zpěv
je to řev, hukot, hřmění!
Plechový vozík s kamením
rachotí po kamení.

Tyto verše dobře ilustrují hravý rozměr antologie (které ovšem nechybí ani důslednost a faktická přesnost), jež pomáhá přiblížit v čase a prostoru velmi vzdálenou poezii současnému českému čtenáři. Tomu valnou měrou napomáhá také bohatý ilustrační doprovod v podobě Helenou Honcoopovou vybraných reprodukcí krásných japonských dřevořezů, díky kterému se sbírka může stát skutečnou ozdobou domácí knihovny.