Beletristická prvotina transgenderové spisovatelky Camily Sosy Villady (nar. 1982) Potvory (Las malas, 2019) se v Argentině stala bestsellerem a byla přeložena do více než patnácti jazyků. Kostru knihy tvoří osud tety Encarny, která zachrání novorozeně ze spárů a hrůz parku, líčeného jako analogie dantovského pekla. Její příběh se rozvíjí od mateřského nadšení přes šikanu ze strany sousedů k tragickému závěru na posledních stranách. Na tuto kostru jsou následně navěšovány další, související výjevy. Při vyprávění o jiných ženách nebo během Camiliných vzpomínek na mládí a dospívání zůstává teta Encarna v pozadí a v knize funguje jako zastřešující symbol transgenderového života – představuje otevřenost, svobodnou volbu, společenskou diskriminaci, obětavou lásku, nekompromisnost, afektovanost i zapomenutí. Její růžový dům pokrytý vegetací, která „místo plodů rodí květy“ (s. 24), je paralelou k výrazně nalíčeným, ale neplodným transženám.

Všechny hrdinky mají za sebou strastiplný život, který se s transženami nemazlí, a navzájem si udělují rady: „‚Nenech se mlátit do ledvin, nastav jim nohu, zadek, ruce, ale nenech se mlátit do ledvin,‘ řekla mi. Sama už dávno močila krev“ (s. 77). Zároveň odhalují, že krutost a manipulace nejsou vyhrazeny pouze lidem v šedé zóně, ale jsou běžnou součástí „normálního“ světa.

Zárodek příběhové linie tvoří vlastní osud Camily Sosy Villady. Retrospektivně líčí, jak se do Sarmientova parku v Córdobě dostala, respektive co tomu v jejím dětství a dospívání předcházelo, vztah s toxicky maskulinním otcem a týranou matkou. Kniha je nicméně složena především z portrétů prostitutek jednoho rajónu (Sandra, María, Natalí, Angie, Lourdes, Patricia). Z různých stran je nasvěcována fyzická existence i psychologie transžen a sekundárně i jejich zákazníků, v běžném životě spořádaných otců od rodin. Camila Sosa Villada tak v podstatě píše pořád o tomtéž, a to o podstatě trans života. Postavy jsou definovány svým „transkovstvím“, které zapříčiňuje zranitelnost, život v šedé zóně, zdravotní, finanční i vztahové potíže, odcizení od rodiny, lži, přetvářku, pokrytectví atd. O ničem jiném kniha není.

Výjevy sjednocuje prostorová a časová výseč, kdy transženy společně chodily pod vedením tety Encarny do parku. Před tímto obdobím a po něm jen osaměle bloumaly světem bez prožitku spojenectví či pospolitosti. Nalezené dítě je pouze spouštěčem zápletky – kojenec ve skupině transžen je mimořádná situace, akcentující a zároveň rozmlžující genderové hranice. Jestliže se v souvislosti s mateřským citem konstatuje: „Gesto samice, která poslouchá své tělo“ (s. 25), jedná se o tělo imaginární, a přesto prožívané, neboť biologicky je Encarna muž, psychicky a sociálně žena. Jméno Světýlko, které novorozeněti transženy dají, může literárně odkazovat ke stejnojmenné novele italského autora Antonia Moresca (La lucina, italsky 2013, španělsky – jako La lucecita – a česky 2016), kde také vystupuje osamocený přemoudřelý chlapec, spojený se smrtí. Jméno má pochopitelně i konotace prozáření temnoty zneužívaných a zavržených žen. Dítě ovšem figuruje ve vyprávění jen jako objekt, plnohodnotnými aktéry jsou pouze transženy, v několika málo případech i muži.

Potvory přinášejí zvláštní ženskou perspektivu, která se snaží ženské vidění a prožívání zdůrazňovat (sentimentalita, plačtivost, afektovanost, hysterie, pasivita, obětavost, empatie, intuice), a současně je toto vidění světa reflektovaně roubované na mužské tělo, které se leckdy přes veškerou snahu protagonistek připomíná: „Naše boty […] jsou obří a strašně ošklivé, pětačtyřicítky nebo šestačtyřicítky, jako zaoceánské parníky“ (s. 87), „byla schopná z nás celý den vyhánět bacily nebo nám rýpat z knírku zanícený vous“ (s. 39), „čím víc mi padají vlasy, tím víc se podobám otci“ (s. 192).

Podstatnou roli hraje v knize – i s ohledem na profesní zázemí autorky, která vystudovala divadelnictví a vystupuje jako herečka – teatrálnost transžen. Jejich femininní vzhled je přehnaný, excentrický, užívaný vědomě jako maska. Krátké sukně, vysoké podpatky, paruky s loknami, křiklavý make-up odrážejí touhu po záři reflektorů. Zároveň ženská identita působí pouze v přítmí – v jasném světle mimo divadelní jeviště parku či nočního baru se odhaluje její umělost: „Každá transka dostane do vínku schopnost zprůsvitnět a umění oslnit“ (s. 139). I proto se transženy přes den ztrácejí v prekarizovaných profesích jako ošetřovatelé či vychovatelé. Transženy jsou pečující – starají se o ostatní vyloučené, o kamarádky, o nemocné. „Zbývala kouzla transek: vyčistit rány kouskem látky, vodit lazarku na záchod, držet ji, zatímco kadila a třásla se, dovést ji zpátky do postele, zabalit do dek, odhrnout vlasy z čela, potichounku jí zpívat. Naprosto obyčejné čáry. Takové, jaké by mohl dělat každý, ale nedělá“ (s. 121).

Potvory jsou v anotaci prezentovány jako „brutální i něžná pohádka plná podivných tvorů“ a „odvážná výprava do zákoutí autorčiny imaginace“, na obálce se cituje vyjádření The Guardian: „divoce kouzelná kniha“ („ferocious and magical“) či Rolling Stone„jazyk jako vytržený ze sna, pohádek a dobrodružných románů“ („language that seems to come from dreams, fairy tales, and adventure novels“). Po přečtení českého vydání však není jasné, z čeho tato přirovnání k pohádkám pramení. V knize se sice objevuje María, jíž vyraší pírka a postupně se změní v ptáka, a vlkodačice Natalí, ale tyto proměny mají spíše symbolizovat nepřirozenost a umělost jejich života, vykloubenost a odlišnost od měšťáckého standardu, překračování hranic. Tranženy jsou popisovány jako hraniční, fyzická a animální stvoření, někdy jako napůl zvířata („A zbystří, naskáče jim husí kůže, zježí se jim chlupy, roztáhnou žábry, zatnou čelisti“, s. 19), někdy jako stroje („Letecký olej si napumpovala do prsou, zadku, boků a tváří“, s. 28). I na to odkazuje český titul „po-tvory“, v němž se podařilo udržet něco ze španělského originálu Las malas. Velká část dosavadních překladů knih tuto verzi opustila, zmiňme namátkou německé Im Park der prächtigen Schwestern a portugalské O parque das irmãs magníficas (Park nádherných sester), anglické The Queens of Sarmiento Park (Královny ze Sarmierova parku), švédské Nattdjur (Noční zvířata), nizozemské Valse krengen (Falešné čubky).

Současně se ale valná většina příběhu odehrává v reálném světě plném násilí, peněz, drog, nemocí či zneužití a zmíněné dvě metamorfózy (pták, vlkodlak) působí jako příliš křečovité vlamování fantastična do jinak realistického textu o pokrytecké společnosti. Potvory nenaplňují obraz fantazijního a magického vyprávění, jenž je paratexty na obálce vytvářen, ať už je tím myšleno cokoli; chybí jim scelující snovost Bruna Schulze či Itala Calvina, překypující imaginace Gabriela Garcíi Márqueze, temná vykloubenost Josého Donosa, „pohádkovost“ Neila Gaimana, Salmana Rushdieho či Margaret Attwoodové, přestože se všem těmto tendencím v určitých momentech text snaží přiblížit a jsou jako příběh tohoto druhu prezentovány.

Poklidné tempo vyprávění servíruje čtenáři především scény ze života „potvor“, které budí soucit, ale nejsou svaté. Spíše než imaginativním a jazykově či kompozičně oslnivým dílem je kniha svědectvím o přehlížených a opomíjených osobách, které se s životem perou po svém.