Téma dobrovolné bezdětnosti se v literatuře i veřejném prostoru objevuje čím dál častěji – a to nejen v Česku, ale i celosvětově. Přibývá knih, jejichž autorky či protagonistky otevřeně reflektují své rozhodnutí nestát se matkou. A sdílejí společný pocit, že své životní nastavení musí i dnes před druhými – a to nejen těmi nejbližšími – obhajovat, vysvětlovat, zdůvodňovat. Někdy ho dokonce znovu a znovu vnitřně přezkoumávají. Stále více těchto příběhů nabourává dlouho zažitou představu, že za tímto postojem je workoholismus, že je doménou úspěšných lékařek, vědkyň, političek či právniček v upnutých kostýmcích. Přestože už bezdětnost není absolutní tabu, stále vzbuzuje emoce, ale i zvláštní nejistotu, jak k němu přistupovat. Je odmítnutí mateřství čistě osobní záležitostí, kterou bychom měli bezvýhradně respektovat – podobně jako třeba volbu být vegetariánem? Nebo se jedná o závažnější fenomén, který má dopady na společnost jako celek? Třeba i narůstající problém, před kterým nelze zavírat oči?

Norská spisovatelka Linn Strømsborg, jejíž v pořadí pátá kniha Nikdy, nikdy, nikdy (Aldri, aldri, aldri, norsky 2019) výrazně rezonovala jak v Norsku, tak za jeho hranicemi, přiznává, že bezdětnost pro ni není jen téma literární, ale i osobní. Formou krátkých deníkových kapitol v ní zachycuje pětatřicetiletou hrdinku, která se rozhodla, že nebude mít děti, a sleduje důsledky tohoto postoje, včetně bolestivého rozpadu osmiletého, jinak fungujícího partnerského vztahu.

V roce 2022 připadlo v Norsku 1,4 dítěte na jednu ženu a toto číslo rok od roku klesá. „Nebude nás dost, abychom udrželi sociální stát,“ zazní v románu útržek konverzace dvou matek v kavárně. Ale autorka se nevydává cestou statistik a analýz, zůstává v rovině osobní, neboť takové je i předsevzetí její hrdinky. Ta zcela nechává stranou společenské, politické či enviromentální důvody a z různých úhlů nahlíží svůj niterný pocit, že děti by pro ni znamenaly ztrátu sama sebe. Nejde přitom o povrchní strach z proměny těla, ale o hlubokou existenciální úzkost – že „ztratí ne tělo, ale hlavu“, že se přestane poznávat. A tuto obavu nepřekoná ani kvůli muži, kterého miluje.

Často opakovaná poučka o tom, že čas ukáže, v tomto případě neplatí. Změnit názor hrdinku nepřimějí ani přibývající svíčky na narozeninovém dortu, ani těhotenství a následné čerstvé mateřství nejlepší přítelkyně, ani – byť nevyřčený, tak zřejmý – tlak okolí na to, co jednou bude se svým životem dělat, čím ho naplní. „[…] i můj život je plný podnětů, přestože jsem neporodila nového človíčka. Pořád se něco děje, v mé hlavě, v mém srdci i v mém těle, a to mi stačí.“ Z jednotlivých myšlenek jasně vystupuje, že se autorka do tématu noří nejen z pozice tvůrkyně textu, ale i emocionálně – jako by jej zároveň zkoumala i prožívala. Obzvlášť silně se pak vrací otázka, zda je možné cítit opravdové štěstí, pokud nám okolí neustále podsouvá přesvědčení, že šťastní nejsme.

Linn Strømsborg podává bezdětnost jako legitimní, hluboce promyšlenou volbu. Otazníky nechává viset jinde – nad partnerským soužitím. Je možné být bezdětná a zároveň sdílet život s někým druhým? Je láska bez dětí dlouhodobě udržitelná? Nebo je bezdětnost často spojena se samotou – a s nutností ji přijmout a vydržet jen sama se sebou?