Sami Tissari (nar. 1971) z finského města Kuopio začal kariéru jako novinář, posléze se věnoval studiu teoretické filozofie a následně osmnáct let pracoval jako dřevorubec. Za svůj debutový román Krysa (2022) získal nominaci na finskou literární cenu Finlandia. Jde v první řadě o dystopii o nadvládě umělé inteligence, zároveň pak o alternativní historii, napínavý sci-fi příběh, vyprávění z obyčejného života, a to celé prošpikované zábavnými postavami a hláškami.

Co kdyby všechno bylo jinak

Dystopie není ve finské literatuře ničím novým. Z těch, které vyšly v posledních letech i v češtině, jmenujme alespoň Nebe (Piia Leino) a Dopisy měsíčního dne (Emmi Itäranta). Zatímco většina z nich staví do popředí klimatické změny a tematizuje život ve světě zničeném živelnou katastrofou, Krysa je dystopií primárně technologickou.

Tři základní časoprostorové roviny propojuje protagonista románu Pavel Dybenko, fiktivní potomek slavného sovětského revolucionáře Pavla Jefimoviče Dybenka. V 80. letech minulého století sledujeme jeho dětství a dospívání v odlehlém sovětském městečku Buratino. Po otcově smrti odtamtud spolu s matkou prchá do Finska. Tam jeho příběh pokračuje až do roku 2019, kdy dochází ke gibelu, technologické katastrofě, během níž ⁠⁠⁠umělá inteligence, která mezitím ovládla drtivou většinu života a společnosti, přestává fungovat. Třetí rovinou je tak logicky Pavlův život po tomto blackoutu. Zmíněné tři hlavní vrstvy (a kromě nich ještě řada vedlejších) se neustále prolínají, často takřka bez uvedení, což trochu ztěžuje orientaci v příběhu.

Běh času je jedním z důležitých motivů knihy. Co kdyby se důležité historické události odehrály jinak, než jak je známe z hodin dějepisu? Právě takovou alternativní historii Tissari vykresluje. V jeho verzi americký psycholog a badatel na poli umělé inteligence a strojového učení Frank Rosenblatt v roce 1971 nezemřel, ale přeběhl na stranu nepřítele. Sověti mu na rozdíl od Američanů umožnili pokračovat ve vývoji perceptronů. Studenou válku pak díky Rosenblattovi, který v románu sám vystupuje, vyhrál Sovětský svaz.

Krysa vládne všem

V řadě poučných a sofistikovaně vystavěných pasáží vedoucích k osudnému roku 2019 se čtenář dozvídá mnoho o principech strojového učení, strojovém překladu apod. Podobnost s překotným vývojem ChatGPT, DeepL a podobných nástrojů je značná, což jen podtrhuje aktuálnost knihy. V jednu chvíli situace dospěje do bodu, který jedni s napětím očekávají a druzí se ho děsí: „Ukázalo se, že síť mezi perceptrony utvořila jakousi umělou nervovou soustavu fungující na bázi elektrických impulzů. Stroje spolu přes ni sdílely všechny své vědomosti.“ (s. 157)

Protože důležitou roli ve vývoji perceptronů a umělé inteligence sehrály pokusy na krysách, říká se mozku totalitního systému řídícího společnost až do gibelu krysa. Krysa je jakási obdoba Orwellova Velkého bratra. Je všudypřítomný, všechno o vás ví, neustále vás sleduje. Z původně užitečného pomocníka se stává neomezený vládce, který vše řídí. Produkuje dokonce i syntetické lidi, jakousi náhražku lidského života srovnatelnou s internetovými boty, pouze dovedenou ad absurdum. Syntetici vykonávají úplně všechno, co dělají běžní lidé, s výjimkou jediné drobnosti: ve skutečnosti neexistují. Mohou se tedy třeba přihlásit na kurz tance, ale nikdy na něj nedorazí.

Pozoruhodné je také nakládání se smrtí. V novém světě jsou lidé dlouho před tím, než by zemřeli přirozenou smrtí, ukládáni do tzv. Zbraského kapslí. Speciální přístroje pak člověka udržují při životě po nekonečně dlouhou dobu, přičemž vnímání a vědomí má člověk notně rozostřené, ale částečně zachované. Jejich blízcí je chodí navštěvovat a mohou s nimi i zjednodušeně komunikovat.

Z popisů světa ovládaného krysou mrazí. Život se stává jaksi vyprázdněným a vyčpělým, protože člověka v podstatě ve všem nahradila umělá inteligence. Žít vlastně nemá smysl. Zmíněný blackout, vykreslený jako obrovská katastrofa, tak lze vnímat i jako úlevu a naději na nový začátek bez krysy.

Všeho moc škodí

Krysa je především alternativní historií a dystopickým vykreslením vzestupu umělé inteligence, zahrnuje ale i mnoho dalších příběhových a tematických linek. Čtenář se mimo jiné dozví bezpočet detailů o uspořádání vesmíru či o fungování mravenčích společenství. Alternativní životní osud získává nejen Rosenblatt, ale třeba i Bill Gates. Velká část těchto leitmotivů funguje skvěle a má v románu pevné místo a jasnou funkci. Některé ale působí neuspořádaně a nedotaženě, snad až nadbytečně a chaoticky. Místy lze v Tissariho stylu vidět snahu nacpat do knihy vše, co se tam vejde, a ještě trochu navíc, což je škoda.

Neodmyslitelnou součástí díla je i humor, který odlehčuje závažné téma. Za většinou vtipů stojí jedna z vedlejších postav, svérázná Pavlova babička Marfa. Beznohá veteránka pálí jednu hlášku za druhou jako z kulometu. Celou rodinu zdařile vystihuje část, kdy si Pavlova matka mnoho let po manželově smrti nachází nového nápadníka: „Fin by jedním vrzem vyženil taky synka, který si hrál s panenkami, a beznohou tchyni, z jejíchž obscénností by seschly i kaktusy. Kdo by takové terno odmítl?“ (s. 163)

Podobný suchý a černý humor je skvělým kořením vyprávění a funguje výborně. V některých případech by ale opět bylo namístě ubrat. Vtipy jsou díky výbornému překladu Martiny Šímové doopravdy vtipné i v češtině, autor by ale nemusel tak často překračovat hranici přílišné vulgarity.

I přes drobné nedostatky lze román doporučit. Čtení je mimořádně zábavné a poučné, téma bytostně aktuální a postavy svérázné.