Motiv člověka z města, který se z nějakého důvodu přestěhuje na venkov a je zde denně konfrontován s realitou notně se lišící od všeho, na co byl dosud zvyklý, patří k vděčným základním kamenům hned několika literárních žánrů, od knih ryze humoristických (Fredrik Backman: Tady byla Britt-Marie) přes detektivky (Tana French: Slídil) až po temné thrillery hraničící s hororem. Román dánské autorky Stine Pilgaard (nar. 1984) Metry za vteřinu, kterým se spisovatelka v překladu Markéty Klikové díky malému plzeňskému nakladatelství Euskaldun představuje českým čtenářům, má sice blíže k první zmíněné skupině, jedná se však spíše o román společenský než vysloveně humoristický.

Zpočátku není úplně snadné se zorientovat, kam autorka čtenáře přenesla, teprve postupně se za pomoci vypravěčky dozvídáme, že místem děje je městečko Velling, kam její partner nastupuje jako učitel na lidové vysoké škole. Tento typ vzdělávacích institucí je ve Skandinávii široce rozšířený, v jiných částech Evropy bychom pro něj však jen obtížně hledali paralelu. Českého čtenáře tak může leckdy až překvapit komunitní duch, který se kolem těchto škol utváří – jde často o budovy umístěné v menších obcích, kde většina studentů i učitelů (včetně jejich případných rodin) žije ne snad přímo pohromadě, ale přeci jen v poměrně silné pospolitosti zasahující nejen do jejich pracovního a společenského života, nýbrž i do praktických otázek, například nákupu potravin, zajištění lékařské péče atd.

Jakožto nezaměstnaná a nadto novopečená matka se ovšem vypravěčka do školního komunitního života zapojuje jen velmi obtížně. Jedním z mála lidí, kteří se dokáží do jejích problémů vcítit, je ředitelka, která má před očima příklad svého manžela. Ten se před lety při příchodu do městečka ocitl ve stejné situaci. Její primární motivací je ale spíše udržet tolik potřebnou posilu učitelského sboru, nadto svými dobře míněnými radami i rozhodnutími hrdinčino rozpoložení často ještě zhoršuje. Jako zásadní se přitom ukáže ředitelčin záměr sehnat vypravěčce částečný úvazek v novinách, kde má vést čtenářskou poradnu.

Váznoucí hovory

Jak v dotazech čtenářů, tak i při živé interakci s místními hrdinka od počátku naráží na skutečnost, že její upovídanost stojí v ostrém kontrastu ke zdejší úsečnosti, která se často projevuje i tím, že se mluvčí neobtěžují načatou větu vůbec doříct. „Jak se tady mám vůbec někdy s někým seznámit, když rozhovory skončí dřív, než vůbec začnou?“ povzdychne si v jednu chvíli. Nedobrovolnými debatními partnery a téměř až terapeuty se jí proto stávají učitelé místní autoškoly, kteří si ji jako beznadějný případ přehazují mezi sebou. Snaha získat řidičský průkaz a tím se aspoň v tomto ohledu stát plnohodnotným členem komunity se románem vine jako červená nit a nejeden za volantem nejistý čtenář ocení nadhled, s jakým vypravěčka své počínání i reakce instruktorů popisuje (mimochodem, o zoufalém úsilí získat řidičský průkaz pojednává i jiný dánský román Spojka, dvojka, plyn).

Dalším nedobrovolným debatním partnerem hrdinky se stává novinář Anders Agger, v němž vycítí svého druhu spřízněnou duši, její snahy o častý kontakt se ale posléze nebezpečně blíží něčemu, co již lze klasifikovat jako stalking. Pro čtenáře originálu se jedná o motiv zajímavý z toho důvodu, že Agger je skutečně existující člověk – nejspíše i proto není v knize naplno řečeno, co na něm vypravěčku tak přitahuje, neboť autorka předpokládala, že čtenářům bude toto jméno důvěrně známé a důvody její náklonnosti k němu snadno domyslitelné. U tuzemského publika tento aspekt sice odpadá, i tak si ale lze užít kontrast mezi Aggerovou zdvořilostí a zemitou přímočarostí většiny ostatních vystupujících postav.

Mateřství šokem

Vedle selhávající komunikace lze za velké téma románu označit mateřství. Vypravěčka nezastírá, že narození syna pro ni představovalo náhlou změnu, ba téměř šok (byť nezachází až tak daleko, aby jej srovnávala třeba s autonehodou, jako se tomu děje v díle irské spisovatelky Claire Kilroy). Spíše než lásku k dítěti a radost z jeho přítomnosti popisuje pocity permanentní únavy a stresu, kombinované s ironickým nadhledem na skutečnost, že se tento tvor navzdory všemu stává středobodem jejího života a pozornosti. Což je opět – a tím se kruh uzavírá – na překážku její snaze o plnohodnotnou komunikaci s jinými lidmi. Určité pochopení v tomto ohledu nalézá jen u rodičů podobně starých ratolestí: „Kdysi jsem nechápala, proč rodiče bez ustání melou o dětech, ale došlo mi, že to není tím, že by byli šťastní, ale protože jsou v šoku… Jsme kamarádi a spojenci, jsme otroky dětí a toužíme po odborech.“

Ačkoliv je román ohraničen chronologicky, kdy se počátek a konec překrývá se zahájením a zakončením školního roku na zmíněné lidové vysoké škole, a některé motivy procházejí vývojem, lze ve výsledku jen těžko hovořit o ději knihy. Jedná se spíše o sbírku příběhů, střípků a úvah, které svou délkou obvykle nepřesahují dvě tiskové strany, a jen s mírnou nadsázkou je možné říci, že knihu lze otevřít na kterémkoliv místě a čtenář je vtažen do atmosféry Vellingu a pocitů, které v něm hrdinka zažívá, aniž by k tomu potřeboval znalost předchozích stran. K dokreslení zmíněné atmosféry a pocitů vypravěčky i některých dalších postav autorka sáhla po poměrně neobvyklém prostředku: do textu zařadila své vlastní předělávky (v Dánsku) populárních písní – jistě k velké radosti překladatelky, chtělo by se ironicky podotknout. Markéta Kliková si ale s pomocí hudenbíka Milana Proška poradila i s touto výzvou.

Román je sice poměrně silně ukotven v dánských reáliích (některé čtenář identifikuje hned, na další jej upozorní faktograficky bohatý doslov Radky Stahr, jak je v tvorbě Euskaldunu standardem), současně ale poukazuje i na problémy, které jsou bezpochyby univerzální. Autorčina ironická nadsázka sice nevyvolá výbuchy smíchu, přesto při líčení situací důvěrně známých i těch, o nichž se ve většinové společnosti dá debatovat jen problematicky, působí osvěžujícím dojmem.