Poslední vydaná sbírka Tomáše Tomáška (1947–2022) Ahava se dočkala určité pozornosti zřejmě také díky letošnímu ocenění Magnesia Litera. Cena pro zdánlivě neaktuální poezii může působit překvapivě, s rozhodnutím poroty by bylo možné polemizovat, sbírka si ale pozornost zaslouží. Svou úvahou s lehkým nesouhlasem reaguji na recenzi Valentýny Žiškové, k níž lze v řadě bodů něco dodat.

Název knihy zní Ahava, což znamená láska, jak bylo opakovaně uvedeno. Tomášek nicméně nepoužívá české, nýbrž hebrejské slovo se všemi jeho konotacemi, které především odkazují k židovské mystice či obecněji židovskému náboženství. V jedné z básní pak k judaismu odkazuje citát z žalmu 23 (v hebrejské transkripci i překladu) nebo motiv šechiny. Mé znalosti jsou v této oblasti mizivé, tedy jen stručně poukazuji k tomu, že šechina v judaismu označuje zjevnou boží přítomnost ve světě, na konkrétním místě. Jistý klíč k tematice sbírky dává zvláštně umístěný podnázev či podtitul Roucha, který po dedikačních básních uvádí všechny tři hlavní oddíly knihy, je takřka rovnocenný názvu (nebo mělo původně jít o název oddílu?), ale zároveň se v uspořádání knihy trošku ztrácí. Roucho může upomínat na tvářnost, již na sebe bere boží přítomnost ve zjevném světě. Toto pnutí mezi pociťovanou přítomností a jejím projevem, který s ní není identický, ale v nejvyšší míře ji zpřítomňuje, prochází celou sbírkou. „Modlitba / spočívá pod slovy … avšak slova / mohou se stát / okřídleným povozem“ (s. 64). Což ovšem a přinejmenším stejně dobře vyjadřuje i princip poezie.

Neviděné a nevyslovené

Podstatný prostor dostávají ve sbírce přírodní motivy, přesto a právě pro své zakotvení v judaismu je ale Ahava na hony vzdálená tradiční přírodní lyrice. Čtenář tu nenajde konvenčního mluvčího, který se dojímá scenerií jako u Sovy nebo Hálka, ani dekonstrukci člověka v konfrontaci s přírodou jako u Neumanna; nakonec tu nenajde ani žádný promlouvající nebo fyzický „subjekt“ (s výjimkou jedné ze závěrečných básní). Tomáškovo pojetí směřuje spíše k formálně neosobnímu či lépe nepersonifikovanému vyjádření, což ovšem neznamená, že se jedná o vyjádření nezaujaté. Básně jsou často komponované z krátkých dějů či pohybů, které odpovídají jemnému pozorování přírody. Zmíněná jemnost dává tušit pozorovatele kdesi v pozadí („Řezaly rybky hladinu / křehce / ozývala se voda“, s. 13), který se dokáže ponořit do okolního dění a zároveň do jazyka a obojí nádherně propojit. Jako čtenář si opakovaně uvědomuji: tohle znám, ale nedokázal jsem to přesně zahlédnout, zaslechnout… Tato práce spojující vnímané a vyslovené není ani tak bravurní jako spíše založená na dlouhém a pomalém čase promýšlení. V tomto směru lze jistě hledat souvislosti s přírodní lyrikou i teoriemi vidoucího básníka, který viděné převádí do slov. Jsme ale trochu jinde.

Dění a čas

Určitý vhled snad může přinést srovnání. Pavel Kolmačka uvádí svou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018; už název připomene závěrečná slova Tomáškovy sbírky „na život všech tvorů / lidí ptáků žížal srn“) takto: „Pumpy v pravidelném rytmu / polykají, vyvrhují krev. / Plankton obeplouvá útes, / hejno drobných ryb vznáší se nad propastí. / Krvinky unášené proudem řítí se úžinou“. U Kolmačky je ještě ve větší míře přítomná ona dějová simultaneita, charakteristická i pro Tomáška, nicméně se signifikantními rozdíly. Kolmačka zachází i do oblasti lidské techniky a do biologické sféry neviditelné lidským okem; Tomášek naopak zůstává ve světě „roucha“, toho stvořeného a viditelného. Kolmačkova sbírka celkově staví na kompozici více zřetelně odlišných rovin a oddílů, zatímco Tomášek pracuje s formálně blízkými básněmi a nevnáší do knihy tak ostré tematické posuny. Ten nejdůležitější rozdíl, který možná čtenáře zaskočí, aniž by si jej přesně uvědomil, ovšem spočívá v používání slovesných časů. Tomášek takřka důsledně píše v minulém čase. Časem lyriky a také přírodní lyriky je přitom především prézens, a to, co Tomášek s časy dělá, přináší několik výrazných „efektů“. Matoucí (v pozitivním slova smyslu) je fakt, že čtenář nevnímá evokované děje jako uzavřenou minulost, jako něco, co bylo, ale spíše jako děj, který dospěl k přítomnosti (gramaticky v jakési obdobě předpřítomného času). Ona přítomnost je ale na druhé straně dovršená, má svůj daný význam: nesnadno proniknutelný, ale nějak hotový. Minulý čas zachycuje to dovršené a stvořené, ne statické nebo uzavřené, ale spíše smrtelné. Dění v kontrastu s pomíjivostí označuje především křehkost (slovo z výše citované básně najednou získává další význam). Možnost čtení ukazuje jedna ze čtyř básní psaných v prézentu: „Slyš / kroky zní zahradou / Šechina jde / nevěsta přichází“ (s. 37). I tady se něco děje, ale v kontrastu s přírodním děním je tento děj plně přítomný, tedy pro nás nedovršený a s významem, který nejsme s to prohlédnout. Tomášek neustále krouží kolem a noří se do tohoto rozdílu a zároveň shody, imanence a zároveň nezjevnosti. Svět, jak jej dokáže vidět, je dovršený, ne ale statický nebo uzavřený, nýbrž spíše smrtelný, pomíjivý. A láska k němu, která není jen lidská, je proto také prosycená smutkem (který výslovně zazní jen ojediněle). Nebo ještě jinak: stvoření je dovršené, ale sám tvůrčí akt nikoli, ten je stále přítomný a stále otevřený. Tomášek na konci sbírky v další prézentní básni uvádí lidskou polohu: „Ale také / já jsem čekající […] sám nesvedu / uvolnit proud / lásky bez ozvěny“ (s. 107). Toto přiznání je na místě číst jako popis lidského postoje v celku stvoření, jak je vnímá básník, nikoli jako pouhé osobní vyznání. Je v tom více: neschopnost „obrátit touhy pól“ je lidská, nikoli jen subjektivní. Člověk je tu protějškem oněch zaslechnutých kroků, jimž se vždy přiblíží jen na okamžik a jen na doslech.

Tomáškovi se zdařilo napsat výjimečnou knihu lyrické poezie, která předkládá hustou síť opakujících se a doplňujících se motivů i promyšlenou kompozici přítomnou nejen v uspořádání básní, ale také v práci s jazykem a básnickou formou. Typově by bylo možné ji řadit k duchovní lyrice a s výhradami do souvislosti přírodní lyriky. Důležité je nicméně slovo lyrika, tedy krátký básnický útvar založený nikoli na vyprávění příběhu a postavách, nýbrž na kompozici a formální práci s jazykem a motivy. Ve sbírce se leccos opakuje nebo variuje, ale právě to je jádrem lyrické práce ve větším celku. Čtenář by také neměl podléhat předsudku, že knihu lyrické poezie je nutné přečíst poctivě od začátku do konce a v jednom tahu. I když Tomáškova Ahava se k takovému čtení nabízí, není od věci ji i jiné knihy náhodně otevřít, zastavit se u jedné básně, pronést pár veršů nahlas, listovat nebo knihu zavřít a nechat doznívat. Autor tak navazuje na celou řadu básníků, kteří v krátké formě dokázali z různých stran a způsobem, který není vlastní příběhům, ohledávat nejrůznější témata.

Ahava a současnost

Určitou nevyslovenou otázkou může být, zda Tomáškova knížka není prostě lyrickou poezií „minulého století“, tedy uzavřenou věcí bez vztahu k současnosti. Jakkoli se podobný soud může po čase jevit jako směšný a příliš zakotvený ve své chvíli, Ahava se bezesporu zřetelně liší od valné části současné poezie. Pokud bychom na ni šli přes jednoduché koncepty přírodní lyriky, patrně by se jí dala vytýkat tematická konvenčnost. Zjevně v ní nejsou přítomné motivy, které nám dnes přijdou naléhavé, hovoříme-li o životním prostředí. Jak jsem uváděl, takový Kolmačka (který věkem ani stylem nepatří k nejmladším autorům) neváhá přírodní děje napojovat na sféru techniky, připomínat politické aspekty současné doby, přeskakovat z mikroskopické do makroskopické nebo lidské úrovně, spojovat pozorování a informaci, ukazovat svět jako složitě zvrstvenou sféru. Když naproti tomu Tomášek píše „kroky zní zahradou“, není v jeho slovech obsaženo, že tohle vše se pojí s uzavřeným světem, až s jakousi idylou, která v naší době vzala za své? Nevykročila šechina z této zahrady někam jinam, do mnohem spletitějšího světa, ve kterém my žijeme a Tomášek o něm mlčí? Nežijeme ve světě nedovršené evoluce, v níž ona pomyslná zahrada působí křehce a možná uměle? Neotevírají se právě „tam“, za jejími hranicemi, ony ožehavé otázky, k nimž by poezie svým jazykem dokázala něco říci? Nemám jednoznačný názor, čtení se odvíjí spíše v otázkách. Tomáškovy básně nekorespondují přímo s náladami doby, sdílenými pocity ze světa, natož s převládajícím stylem či styly současné poezie. Ale otázky po tom, co je opravdu přítomné a co opravdu minulé (které sbírka vznáší), mi ledacos z toho aktuálního ukazují v jiném a pronikavějším světle: už jen fakt, jak povrchně vnímáme různé roviny času. Zřetelněji vyvstává skutečnost, že také čas je pro Tomáška důležitým tématem, kterého si možná na první čtení nepovšimneme; že svého čtenáře vtahuje do jinak komponovaných časových vztahů a dává mu díky nim možnost vnímat přítomnou dobu z jiné perspektivy. Leckteré básně jiných autorů skutečně jsou uzavřené ve své dobové poetice a nijak ji nepřesahují; u Tomáška naopak svébytnost něco nového přináší. Sbírka Ahava dokáže podle mě oslovit i svou neaktuálností (což je také rozměr času), i když po svých čtenářích vyžaduje určitý počáteční vklad.