Hebrejské slovo Ahava znamená v překladu do češtiny láska. Přestože se takové tvrzení může jevit jako kýčovité, sbírku nelze charakterizovat výstižněji než jako milostnou báseň, adresovanou všemu a všem. Jak ostatně stojí v posledním textu sbírky: „Na život všech tvorů / lidí ptáků žížal srn“. Ve stejném duchu jako tento konečný přípitek se zároveň nese počáteční přikázání. Ještě před začátkem prvního oddílu stojí dvě autorské básně, jejichž první verše zní: „dívati se“ a „milovat“. Tato dvě slova, působící díky infinitivní formě coby naléhavá hesla, jsou skutečně východiskem celé sbírky. Hlas, který v básních promlouvá, je opravdu v první řadě citlivým a fascinovaným milovníkem-pozorovatelem.

Kniha lesů, vod a strání

Tato poloha je znatelná především v prvním ze třech bezejmenných oddílů sbírky. Subjekt, stojící zde uprostřed přírodní scenérie, nám předkládá sérii jakýchsi mikrovýjevů. Jedná se zpravidla o velmi prosté, obecně známé obrazy, Tomášek se ale na ně snaží dívat takovým způsobem, jako by je spatřil poprvé. Fragmenty času vytrhává z jejich pomíjivosti, stávají se zcela statickými, pečlivě ohledávanými jevy: „Řeka pracovala / přenášela zem / do vzdálených tišin / kladla jemný kal / na břehu / pahýl vrby / smrti vzdoroval / v zelený oblak / rozrazil“ (s. 28).

Na jazykové rovině zároveň zůstává autor věrný své předchozí poetice, pro kterou je typické tíhnutí k prostému a jasnému jazyku. Na básních je v tomto ohledu znát velká preciznost, ale protože jsou v prvním oddílu tematicky téměř totožné, brzy začnou být poměrně repetitivní. Dokonce i kompozice se v jednotlivých básních opakuje a působí tak spíše jako předepsané schéma. První dva tři verše odpovídají zpravidla na otázkykde, kdo, co: „nad dubinou / v bezvětří / kroužila káně“ (s. 20), „v bezlesých rovinách / žahal slunce žár“ (s. 42),  „pod / zahaleným nebem / zvroucnělo ticho lesa“ (s. 77). Ve zbývajících verších se pak tyto obrazy příliš nerozvíjejí, spíše se na ně nabalují jiné podobné postřehy. Fascinace krásou přírody je odvěkým námětem umění – a přesto, že stále jistě není vyčerpaný, Ahava při jeho ohledávání nepřináší mnoho nového. Pokud čtenář není dopředu naladěn se na chvíli pozastavit a nechat se společně s Tomáškem okouzlit přírodními výjevy, básně samy ho k tomu přimějí jen těžko.

Kamsi nahoru

O něco pozoruhodnější je druhý oddíl, který se tematicky posouvá do spirituální roviny a poskytuje tedy možnost pro větší abstrakci. Začínají se zde objevovat motivy jazyka, víry, strachu z plynutí času, ale i velké útěchy, kterou lze ještě stále najít: „Modlitba / spočívá pod slovy / tak pravil Kašpar z Mysli / a dodal: / avšak slova / mohou se stát / okřídleným povozem“ (s. 64). Tato poloha je v Tomáškově podání o poznání zajímavější, mnohem lépe koresponduje se zmiňovaným pečlivě opracovaným výrazivem. Svým celkovým vyzněním stojí přitom velmi blízko první části sbírky – i zde se do popředí dostává pokora a pocit sounáležitosti. Jen tentokrát nemíří k fauně a floře, ale kamsi nahoru. Právě v tomto oddílu se totiž několikrát – jak v hebrejském originále, tak i v Tomáškově překladu – navrací motto celé sbírky, Žalm 23: „[…] také kdybych šel / údolím stínu smrti / nebudu se báti zla / neboť ty se mnou jsi“.

Skutečnost, že Tomáškovi se daří lépe v sebereflexivní, transcendentně laděné lyrice, je patrná i při srovnání Ahavy s autorovou předchozí sbírkou Hládkov. Knihy vznikaly současně, během let 2020–2021. V Hládkově jsou tematizovány vzpomínky na 50. a 60. léta v Praze. V krátkých textech se čtenář seznamuje s ústředními postavami, vedle rodičů to jsou učitelky ve škole, sousedi, kamarádi. V knize se mísí nostalgie po dětství s hořkými vzpomínkami na osudy rodiny, fatálně pozměněnými totalitním režimem. Téma v české kultuře nesčetněkrát zpracované zde Tomášek pojímá velmi konvenčně a kniha tak nemá vyšší přesah, slouží především jako autorova osobní výpověď o daných událostech. Naslouchání takové zkušenosti je nepochybně důležité, ale v Hládkově bohužel není zpracováno způsobem, který by mohl dnes ještě zaujmout: „Několik dnů / po slavnostním ošátkování / jsem ale Pavlovi říkal: / to je skvělé / že ten šátek mám / výtečně se hodí / na čištění bot!“ (s. 51)

Pokud se v Hládkově Tomášek vypořádal s křivdami minulosti, Ahavu lze číst pak jako následný krok ke smíření. Přestože by sbírce prospělo zkrácení, které by snad vyřešilo problém repetitivnosti, veršům nelze upřít velkou preciznost a chvályhodné je především centrální vyznění knihy, tedy „dívat se a milovat“. Už z tohoto důvodu lze považovat Ahavu za důstojné rozloučení se, a to nejen s literaturou.