Kniha Nápady, jak odsunout konec světa přináší soubor zaznamenaných přednášek indiánského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka (nar. 1953). O český překlad se postaraly portugalistky Štěpánka Huláková a Šárka Grauová, která zároveň texty do souboru vybrala a ke knize napsala také doslov. Publikaci vydalo nakladatelství Alferia, zaměřující se především na knihy o osobním rozvoji a spiritualitě.

Ailton Krenak pochází z indiánského národa Krenaků, žijícího v brazilském státě Minas Gerais na středním toku řeky Doce. Svůj život zasvětil šíření indiánské perspektivy v protikladu k pohledu takzvaného západního člověka, jenž je podle něj morem této planety. Krenak naší společnosti nastavuje zrcadlo a bojuje proti ní jejími vlastními zbraněmi. Podle svých slov by se nejraději vrátil ke svému původnímu rajskému životu mimo naši civilizaci, avšak kvůli bělochům a jejich zločinnému jednání na Zemi se rozhodl žít tímto „otravným“ způsobem života a politicky se angažovat.

Když mu bylo osmnáct, naučil se číst a psát, což mu umožnilo nahlédnout západní kulturu zevnitř. Je však důležité připomenout, že Krenak tuto ani žádnou jinou knihu nenapsal – ne proto, že by to neuměl, ale protože se rozhodl předávat svou paměť způsobem, který je indiánským národům vlastní, tedy ústně. Je vypravěč, nikoli spisovatel. Brazilští Indiáni nemají písmo v tom smyslu, jak ho známe my, kniha se tedy skládá z přepisů Krenakových přednášek, které vyhotovili jeho posluchači. V brazilských knihkupectvích lze podobných výborů z Krenakových přednášek nalézt velmi mnoho. Krenak je navíc aktivní i na sociálních sítích, jak už je pro veřejně činné osoby v Brazílii běžné.

Od sedmdesátých let se z něj postupně stala důležitá osobnost hájící práva Indiánů na jejich území a způsob života. Významně se zasloužil o to, že mnohá z těchto práv byla nakonec zakotvena i v brazilské ústavě. Proslavil se zejména svým vystoupením před brazilským Národním ústavodárným shromážděním v roce 1984, kdy si během několika minut, které měl vyhrazeny k projevu, pomalu natíral obličej černou barvou – toto gesto je pro Krenaky symbolem největšího smutku, ale zároveň i připravenosti k boji. Měl přitom na sobě bílý pánský oblek, symbolizující imaginární propustku do světa politiky.

Krenak se rozhodl od problémů neutíkat, ale čelit jim. Stejně se zachoval i celý národ Krenaků, který se v roce 2019 navzdory velké tragédii, jež postihla řeku, u níž Krenakové žijí, nenechal evakuovat, ale rozhodl se zůstat. Tehdy se v oblasti řeky Doce už podruhé protrhla odpadní nádrž a vodu zamořila toxickými látkami: „Jsme uprchlíci na svém vlastním území a už nemáme ani vodu, protože od té doby, co se protrhla těžební hráz, je řeka v kómatu. Vodu nám musí vozit náklaďáky.“ (s. 27)

I území kolem řeky Doce je vlastně rezervace, kam Krenaky postupně odsouvaly brazilské vlády. Tuto zkušenost Krenak v knize přirovnává k životu v kontejneru, do kterého je všechny nacpali. I přesto lze delimitované území chápat jako dílčí vítězství, protože představuje alespoň nějaké teritorium, i když ani to bohužel neposkytuje jistotu bezpečí.

Indiánské národy, Krenaky nevyjímaje, jsou s místem, kde žijí, hluboce propojené, a proto z něho nemohou ani nechtějí jen tak odejít. Řeku Doce nazývají Watu, což v jejich jazyce znamená „náš dědeček“. Řeka pro ně není pouze zdrojem vody, ale osobou, členem rodiny, je součástí jejich identity. Krenak kritizuje schopnost západní civilizace neustále se odcizovat místu, kam patříme – tedy Zemi (v tom nejširším smyslu). Odsuzuje korporace, které vytvářejí umělé podmínky pro naše životy, zatímco dál „požírají lesy, hory a řeky“ (s. 24). S trochou nadsázky říká, že se z posvátných míst stávají parky a z parků parkoviště: „Protože někde ta fůra aut, která se na světě vyrábějí, parkovat musí.“ (s. 24)

Krenak upozorňuje, že právě tahle posedlost růstem a výrobou nás odvádí od samotného smyslu života a vzdaluje od přírody, jejíž jsme součástí. Podle něj je příroda všechno, na co pomyslíme. My si však vytváříme imaginární opozici „člověk vs. příroda“ a neustále se ženeme vpřed — výroba, spotřeba, výkon, růst. Svět se mezitím stal místem, kde o osudu většiny rozhoduje hrstka těch, kdo z tohoto běhu těží. Ti ostatní – takzvané podlidstvo, jak říká, žijí v bídě, závislosti a novodobém otroctví, které jsme si sami dobrovolně vytvořili: „Tak dlouho dělali z druhých lidí otroky, až udělali otroky sami ze sebe. Nejsou schopní se zastavit a zakoušet život jako dar a svět jako úžasné místo.“ (s. 110) Krenak nám připomíná, že není třeba bát se pádu — pokud se bát budeme, nezbude z člověka nic. A Zemi to bude jedno. Pandemie ukázala, že nemoc napadala pouze lidi – tedy že život jiných bytostí tu byl dávno před námi a zůstane i po nás. Skutečný „pokrok“ podle něj znamená schopnost zastavit se a znovu si uvědomit, kým vlastně jsme.

Minas Gerais bylo už historicky krajem těžby. Právě zde byla koncem 17. století objevena ložiska zlata, později diamantů nebo železné rudy. Proti těžbě, kterou Krenak nazývá vrtáním do „Matky Země“, on i další indiánské národy hlasitě protestují, za což spousta Indiánů zaplatila životem. Indiáni už podle Krenaka zažili několik konců světa. Jeden zásadní přišel v 16. století, když se setkali s Evropany – a tento střet znamenal postupem času smrt pro přibližně 90 procent brazilských Indiánů. Existence Indiánů a jejich způsobu života byly (a stále jsou) opakovaně v ohrožení, ale oni kladou odpor už pět set let. Tentokrát však zažívá konec světa i západní civilizace. A bez zkušenosti, kterou mají Indiáni, ho sama nedokáže odvrátit. Podle Krenaka se musíme co nejdřív probudit, jinak jeden z těch konců – konec člověka – opravdu nastane. Krenak připomíná, že jako kultura písma můžeme všechno zaznamenávat, a právě proto si nic skutečně nepamatujeme. Zapíšeme si to a zapomeneme. Není divu, že se neustále dopouštíme těch stejných chyb. Ačkoliv se on sám psát naučil, nepovažuje to za úctyhodnější dovednost než třeba plavání nebo lovení zvěře.

Na své cestě odporu proti pár vyvoleným z klubu lidstva, kteří se ohánějí pokrokem a všechny ostatní vyhazují z jedoucího vlaku, brazilští Indiáni našli nečekaného spojence: sběrače kaučuku. Původně byli jejich nepřáteli, dnes ale patří do téhož „podlidstva“, o němž Krenak mluví, a prales je naučil podobnému způsobu života. Společně v 80. letech založili Svazek pralesních národů, který hlasitě protestuje proti ničení Amazonie a těžbě.

Kniha Nápady, jak odsunout konec světa u nás vyšla už v roce 2022 a téměř zapadla, přestože její poselství je stále mimořádně naléhavé. Co tedy máme dělat? Podle Krenaka nás vlastně čeká boj s duchy, s abstraktní mocí, protože svět už neřídí vlády, ale velké korporace a pár miliardářů: „Je to, jako by si tady hrálo pár dětí, které se zasekly ve vzpomínkách z dětství a hrály si pořád dál a dál.“ (s. 93) Také říká, že jsme si mohli vzít lekci z covidové pandemie a naučit se žít ve větším tichu. Protože „jsme mnohem horší než virus, který teď démonizují jako pohromu, co přišla sežrat svět. Pohroma, co přišla pozřít svět, jsme my.“ (s. 84)

Na závěr lze jako jeden z Krenakových receptů na to, jak odsunout konce světa, citovat z básně Carlose Drummonda de Andrade, stejně jako to v jedné ze svých přednášek udělal sám Krenak:

Ještě jsou jiné soustavy než sluneční
i ty je třeba osídlit.
Až všechny vymizí

zbude člověku už jen
(bude vybaven?)
ta strastiplná nebezpečná cesta
od sebe k sobě:
vstoupit na území
svého srdce
zakusit
osídlit
zušlechtit
polidštit
člověka
objevit ve svém neprozkoumaném nitru
věčnou, netušenou radost
života v sounáležitosti. (s. 61)