Novinkou na tradičním havlíčkobrodském Podzimním knižním veletrhu bylo udělení ceny předsedy Senátu Miloše Vystrčila za knihu o svobodě. Toto nově etablované ocenění získal Petr Třešňák za svou knihu Důstojnost, ve čtveřici nominovaných titulů bychom pak nalezli román Kláry Elšíkové Pacanka, sbírku dokumentárních povídek Miloše Doležala s názvem Buď připraven k udání a také letošní novinku z pera editorky projektu Paměť národa Barbory Šťastné (nar. 1973) – povídkovou sbírku Prstýnek z drátu.

Pro náměty povídek Šťastná sáhla právě do archivu Paměti národa, přičemž se zaměřila na ty, v nichž sehrála klíčovou roli láska. V chronologicky řazených několikastránkových povídkách má čtenář možnost sledovat dopad klíčových událostí 20. století na život obyčejných lidí, od vzniku Protektorátu Čechy a Morava až po počátek devadesátých let. Dějinné události se přitom drží spíše v pozadí, někdy není snadné na počátku jednotlivých povídek rozpoznat, zda se určitý historický zlom již odehrál, nebo zda k němu vývoj teprve směřuje.

Byť projekt Paměť národa shromažďuje vzpomínky českých nebo alespoň v Česku žijících pamětníků, neznamená to, že by děj povídek zůstal omezen na české, případně československé prostředí. Povídka Růže z Hanoje čtenáře zavede až do Vietnamu, Vždycky budeme mít Berlín se pak odehrává hned v několika státech, přeshraniční přesah má i několik povídek týkajících se vztahů mezi Čechy a cizinci, v Holce ze Západu pak Československo sehraje jen roli místa děje a protagonisty jsou zde východní Němci. Z jiného hlediska se oproti ostatním textům vymyká povídka Ta druhá Jana, zachycující nesnadné podmínky společného soužití lesbického páru v době reálného socialismu. V různých variacích se v povídkách objevuje motiv vězení, ať už jde o šok z toho, že se v něm může ocitnout v podstatě kdokoliv (Dopisy z podzemí), o problémy s fungováním v normálním světě poté, co je vězeň propuštěn na svobodu (Nudné město, Starci na chmelu), nebo o dosti nepravděpodobný, ale přesto skutečný příběh lásky mezi chovancem ústavu pro mládež a jednou z vychovatelek (Koncert pro Čepičku). Relativně častý je též motiv nedostatku informací o milovaném člověku, kdy se teprve zpětně, leckdy až po mnoha letech, postavy dozvědí, co se vlastně s jejich milovanými stalo (či v lepším případě, jak se jim v životě po dlouhém odloučení vede).

Ačkoliv se naprostá většina povídek odehrává v depresivní atmosféře totality bez výhledu na nějaké očekávatelné zlepšení situace, dost častý je šťastný konec, alespoň co se týče zmíněného klíčového tématu lásky. Zejména u povídek s otevřeným koncem pak čtenář ocení krátkou faktickou poznámku, jíž je každý text opatřen a v níž jsou stručně naznačeny další životní osudy zachycených postav. Tyto poznámky někdy pesimistické vyznění dané povídky zmírní, někdy jej bohužel naopak ještě podtrhnou (snad nejsilněji to platí o povídce Přijížděli před svítáním).

I když se jedná o četbu, jež čtenářem emocionálně notně zacloumá a jejíž vyznění zcela bezpochyby spadá do kategorie výše zmíněné literární ceny, je při vší úctě k autorčině práci otázkou, do jaké míry se jedná o její vlastní zásluhu. Příběhy zachycené spolupracovníky Paměti národa dokáží vyvolat pohnutí, smutek a další emoce samy o sobě, většina povídek v knize obsažených nepřináší pohled na opisované události ještě očima jiné postavy či jiné obohacení oproti ich-formě původních rozhovorů. (Ponechme teď stranou přínos knihy, který autorka zmiňuje v závěrečné poznámce, totiž že někteří z dosud žijících aktérů příběhů byli schopní ještě doplnit detaily, které v původních rozhovorech nezazněly.) Nicméně už fakt, že se autorčin záměr u pamětníků setkal s vřelým přijetím, je jasným dokladem toho, že její práce rozhodně smysl měla. Že jejich příběhy zprostředkovává čtenářům, kteří by si k rozhovorům v archivu Paměti národa cestu nenašli, je pak bezesporu nutné ocenit. Ne třeba přímo literární cenou, ale zcela jistě v morální rovině.