„Tyhle ryby neměly by maso míti samou kost, říká táta vždy, když chvátá na pohotovost.“ Slova slavné písničky v humorné zkratce naznačují, že ryba, konkrétně kapr, je jedním z hlavních symbolů Vánoc. Pro vzrůstající počet lidí není ovšem příznačným a děsivým výjevem z vánočních svátků či adventu zakrvácená kost v lidském krku, ale hlavně veřejné či rodinné krvavé zabíjení kaprů. Stále více lidí to kritizuje jako „veřejnou popravu“, které u jiných živočichů takto demonstrativně už zpravidla neprovádíme (snad s drobnou výjimkou prasečích zabijaček, které ale ve městě běžně nevidíme). Zabíjení kaprů v takovém měřítku se u nás koná zhruba od padesátých let minulého století, takže nejde o prastarou tradici, ale o „pouhý přežitek z minulého režimu“ (Evžen Korec). To, jak se to má se zdejšími vánočními rybími tradicemi a rybolovem, ale také obecněji s jejich kulturní historií i současným etologickým výzkumem, souhrnně přibližuje kniha Rybaření po česku. Napsal ji Tomáš Lotocki, básník a publicista pracující v Moravském rybářském svazu a jeden ze spoluzakladatelů Rybářského klubu Jiřího Mahena. Zabývá se v ní i rolí ryb v lidovém umění, například při vytváření výšivek ze šupin, nebo stopou, kterou zanechaly v krásném písemnictví (Jerome Klapka Jerome, Jan Werich, Ota Pavel).

Alespoň na chvíli být zase lovcem…

Z vlastní zkušenosti autor píše o nutkání uchopit rybářské náčiní a vydat se s ním na lov, a to v době, kdy se při získávání potravy už neoháníme oštěpy ani nechřestíme jinými zbraněmi. Dostává se ale k nejnovějším trendům: na jedné straně ostře odsuzuje masové pytlácké výlovy zaměřené čistě na zisk i neekologické velkochovy kaprů, na straně druhé opatrně referuje i o hnutí „chyť a pusť“, jež vzniklo ve Velké Británii a stojí na myšlence, že rybařina je zábavou a relaxací a nemá sloužit k získávání masa. Lotocki kritizuje snahy chtít vnutit takový přístup všem.

Tak jako u mnoha jiných živočišných i rostlinných druhů, i u ryb podle autora postupně zjišťujeme, že jsou chytřejší a citlivější, než vědci dlouho připouštěli. Líčí je jako inteligentní tvory nadané překvapivě skvělou pamětí i schopností činit strategická rozhodnutí, kteří jsou také nějakým způsobem schopny cítit bolest, což – dodejme – ovšem někteří literáti tušili už dříve, viz beletrizovanou historii jedné velké pošumavské štiky Příběhy štiky (A. Neubert 1947) od Jaroslava Tejčky. Ryby dokonce někdy dokážou používat pracovní nástroje a některé druhy se navíc umí rozpoznat v zrcadle. Ryby stejně jako my vidí, slyší, cítí, ochutnávají, ohmatávají, vedle toho jsou však obdařeny i smyslovým vnímáním, které nám nebylo dáno. „Šestý smysl” jim umožňuje například vnímání magnetického či elektrického pole nebo tepelného záření. Mnoha různými způsoby spolu komunikují a vydávají při tom zvuky, které by většina lidí neodhadovala, tedy pokud nesledují přírodovědné dokumenty: „Štítník na poplach silně kdáká, jeseter zase kvičí a hvízdá, pyskoun mlaská a v řece Amazonce žije druh sumce, který troubí podobně jako slon. Kanic zase vydává velmi hluboký ‚basový‘ tón.“

Věrná rybí láska a udatný kapr v draka proměněný

Vedou rovněž bohatý emoční a sociální život. Na důkaz toho reprodukuje autor rybářský příběh z Mongolska. Jeho kamarád tam vyrazil na tajmeny, lososovité ryby dorůstající délky až dvou metrů. V jedné hluboké říční tůni objevil dva obrovské jedince, které za nic na světě nemohl ulovit. Když nakonec prvního po velkém souboji lapil, další už nebojoval ani zdaleka tak urputně jako ten první: „Jako by všechno vzdal a rezignovaně se nechal vléct do míst, kam zmizel jeho druh. Jako by pro něj život ztratil smysl. Jako by se vydal dobrovolně na smrt.“ Když je pak dotyčný rybář živé pustil zpět a „obě ryby bok po boku odplouvaly do své tůně“, připomínaly mu mytickou dvojici jménem Baucis a Filemóna, stařičké manžele, jejichž příběh lásky a věrnosti dojal i vládce bohů Dia.

Lotocki rekapituluje i to, jaké byly mytické významy ryb samotných: v mnoha kulturách byly symbolem štěstí, hojnosti a plodnosti. Připomíná, že v Japonsku se slaví svátek, v němž

hrají nejdůležitější roli právě kapři. Slaví se 5. května a je určen především chlapcům. Před tímto dnem pověsí rodiny, kde mají syny, nad svůj domek barevné kapry z látky. Látkoví kapři vlající nad domem ve větru vypadají, jako by pluli proti proudu. Podle pověsti totiž kdysi existoval kapr, který proti proudu zdolal vodopád, nahoře se proměnil v draka a dostal se až na nebe. Kapři tak mají symbolizovat „nezdolnou životní sílu“.

Kdo je tady ryba?

Autor rovněž zmiňuje rybu coby raný symbol křesťanů, ale dodává k tomu nedávno vzniklý parodický kult pastafariánství, tedy víru v létající špagetové monstrum, které i graficky zesměšňuje křesťanský symbol „ichthys“.

Co se týká konzumace ryb, ty sice byly třeba společně s bobry postním jídlem, nicméně v leckterých oblastech nebyly čerstvé snadno k mání. Naopak v prostředí, kde k nim měli lidé snadný přístup, nebyla vždy na talíři přijímána nadšeně. Například na Šumavě lidé rybami dokonce opovrhovali a vnímali je jako jídlo pro chudinu. V Beskydech zase pstruhy v místních potocích nepovažovali za ryby, „ryba“ pro ně byla především nebo pouze kapr. Také Romové měli odpor k rybám a nejedli je ani na Vánoce. Židům zase jejich náboženství zakazovalo jíst například sumce. Košer jsou podle nich totiž jen „řádné“ ryby vybavené šupinami a ploutvemi.

Na zdejším vánočním stole se začalo rybí maso objevovat až v průběhu 19. století a typické štědrovečerní menu, tedy smažený kapr s bramborovým salátem, se ve všech společenských vrstvách prosadilo až někdy v polovině 20. století. Na štědrovečerních tabulích našich dávných předků ryby jakožto důležitý symbolický prvek nechyběly, ovšem měly spíše podobu sladkého pečiva: na Vysočině lidé pekli takzvané pískorky, což jsou podlouhlé bochníčky z pšeničné mouky ve tvaru piskořů nebo mřenek, které sypali cukrem a skořicí nebo mazali povidly.

Lotocki přitom nevolá po tom, abychom se k této vegetariánské variantě vrátili, podobně jako se dnes na Velikonoce konzumují beránci z mouky a ne ti zabití a stažení z kůže. Nicméně rozumně nabádá k propojování světa lovu s ochranou ryb i k tomu, aby se rybáři chovali ke svým úlovkům s větší úctou a respektem. A i když mohou mít stále dokonalejší technické vybavení, autor apeluje na to, aby jich nezneužívali, ale aby dokázali vnímat „rybařinu“ jako velké tajemství, při němž se to důležité odehrává mimo lidské zraky, pod povrchem.

Pro ty ostatní může být kniha podnětem k přemýšlení nad tím, jestli musí kapry umisťovat do vany s chlorovanou vodou, která jim popálí žábry a kde často zažívají teplotní šok. Případně co udělat pro to, aby Vánoce byly šťastné a veselé nejen pro ně, ale třeba i pro kapry. Nebo alespoň méně trýznivé a bolestivé…