S oblibou se říká, že mozek, který nám evoluce nadělila, představuje nejsložitější známý objekt ve vesmíru. Díky němu člověk dosáhl pozoruhodných úspěchů a podmanil si planetu měrou, která v historii života nemá obdoby. S fascinujícími rozumovými schopnostmi se však pojí jedna protivná vlastnost. Člověk si na rozdíl od jiných druhů až příliš dobře uvědomuje nevyhnutelnost stárnutí i smrti, o nichž může sáhodlouze rozjímat. Není divu, že takřka odjakživa se lidé pokoušeli vlastní konečnost nějak odvrátit, ať už popíjením lektvarů slibujících nesmrtelnost, ale nezřídka přinášejících pravý opak, nebo podstupováním bizarních procedur (třeba implantování plátků opičích varlat do šourku), které měly starému tělu navrátit vitalitu.

Tělo na jedno použití

Ani dnes o zaručené recepty, jak zpomalit stárnutí a přidat pár let navíc, není nouze, byť oproti těm někdejším už nezřídka alespoň do určité míry vycházejí z ověřených vědeckých poznatků. Potíž však bývá v tom, že co funguje na jiných organismech, nemusí fungovat u člověka, nehledě na to, že mnoho slibných látek a preparátů může mít negativní účinky, které z dlouhodobého hlediska převáží nad těmi pozitivními, a to někdy výrazně (například vyšší riziko rakoviny). A to nejsou zdaleka jediné problémy. Krom nemalého množství dnes zkoumaných cest, jak bojovat se stárnutím těla, není ani jasné, co přesně stárnutí je a proč k němu dochází.

Na všechny tyto otázky se rozhodl najít odpovědi britsko-americký vědec indického původu a nositel Nobelovy ceny za chemii Venki Ramakrishnan (nar. 1952). Svá zjištění shrnul v knize Proč umíráme (Why We Die, 2024), která loni vyšla v nakladatelství Host v překladu Petra Horáka. Více než třísetstránkový svazek s bohatým seznamem citované literatury není v českém jazyce prvním ani posledním dílem o tématu, ale informace z předchozích knih aktualizuje o výsledky nejnovějších výzkumů a ukazuje, s čím vlastně současní gerontologové pracují.

Ramakrishnan k tématu přistupuje maximálně svědomitě. Začíná otázkami, kdy vůbec u mnohobuněčného organismu nastává smrt (není to tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát), a proč vlastně stárneme a umíráme. Na tu druhou se v průběhu posledních sta let pokoušeli odpovědět různí badatelé, přičemž nejvěrohodnější vysvětlení poskytují dvě podobné teorie. Tou první je „antagonistická pleiotropie“, která říká, že „příroda preferuje genetické mutace, poskytující výhodu v raném věku, a to i v případě, že budou ve stáří škodlivé“. Druhá nese název „tělo na jedno použití“ a jejím výchozím bodem je, že „organismus, který disponuje omezenými zdroji, [musí] tyto zdroje rozdělovat.“ Stárnutí organismu je v tomto případě „evolučním kompromisem mezi dlouhověkostí a reprodukčním úspěchem“.

Od molekuly po mnohobuněčný organismus

Zajímavé je, že ne každý tvor stárne stejně rychle. Zatímco někteří živočichové se dožívají sotva pár týdnů, jiní jsou na světě i několik století, a někteří dokonce možná nestárnou vůbec, třebaže skutečně nesmrtelní nejsou. Mohou totiž padnout za oběť predátorům, přírodním katastrofám nebo nešťastným náhodám. Pro naprostou většinu živočichů nicméně platí, že stárnou, ať už pomalu, nebo rychle, a časem tento proces skončí či vyvrcholí přirozenou smrtí, pokud nit života něco nepřetrhne dříve. Co je to ale vůbec stárnutí? Co se během něj v těle odehrává? Jakými biologickými změnami se projevuje?

Na to není snadné odpovědět. Autor začíná doslova od jediné molekuly a popisuje, jakými (nepříznivými) změnami v průběhu života prochází nositelka dědičné informace: DNA. V této souvislosti dojde i na oblíbené téma telomer (koncové části chromozomů, které se při každém dělení zkracují) a telomerázu, enzym, jenž telomery dokáže prodloužit a tím teoreticky omladit buňky. Přestože někteří badatelé do tohoto přístupu vkládali velké naděje, podle Ramakrishnana to tak prosté přece není.

Telomerázou se ovšem možnosti, jak bojovat se stárnutím, které jedni považují za přirozenou součást života, kdežto druzí za (léčitelnou) nemoc, nevyčerpávají. Jednou z těch často uváděných je omezení příjmu kalorií neboli kalorická restrikce, která u některých modelových organismů skutečně vedla k leckdy výraznému prodloužení života. Potíž je však v tom, že dlouhodobě hladovět není zrovna příjemné a pro většinu lidí by to za těch pár nejistých let navíc nestálo. Dá se s tím něco dělat? Překvapivě ano. Odpovědí je silné imunosupresivum známé jako rapamycin, jehož pozoruhodný příběh – od náhodného objevu na ostrově Rapa Nui po odhalení jeho účinků – Ramakrishnan v knize s gustem líčí. Rapamycin totiž dokáže ovlivněním určitých (v textu detailně popsaných) buněčných procesů napodobit výhody sníženého příjmu kalorií. Jak to tak ale bývá, a v souvislosti s „léky“ zpomalujícími stárnutí se to zdá být pravidlem, má i svou stinnou stránku: dlouhodobé užívání rapamycinu například zvyšuje náchylnost pacientů s rakovinou k infekcím.

V průběhu let se nicméně objevila i řada dalších postupů, jak bojovat se stárnutím. Patří k nim například zapojení enzymů známých jako sirtuiny, které mají přispívat k opravování DNA a jejichž velkým propagátorem je entuziastický australský vědec David Sinclair. Jeho kniha Konec stárnutí, ve které rozebírá svou teorií stárnutí a metody jeho léčby (je jedním z těch, podle nichž je stárnutí nemoc), před pár lety obletěla svět a dočkala se i českého překladu. Podle Ramakrishnana ale výzkumy z posledních let Sinclairova mnohdy bombastická a sebepropagací hýřící tvrzení příliš nepodporují. Stojí za pozornost, že někteří Sinclairovi bývalí spolupracovníci se po odchodu z jeho laboratoře raději pustili do pokusů s rapamycinem.

Výnosná touha po věčném životě

V poslední třetině knihy se autor krom kapitoly zasvěcené mitochondriím, které se stárnutím s velkou pravděpodobností také mají co dočinění (a tudíž je na ně potřeba myslet i při snahách stárnutí zpomalit), věnuje některým pochybnějším, někdy přímo šíleným, zpravidla však vážně míněným nápadům, jak prodloužit život, nebo dokonce přelstít smrt: od transfuzí krve od mladých dárců přes kryokonzervaci (s tím, že člověka rozmrazí a oživí, až bude možné vyléčit vše, co ho těsně před smrtí trápilo) po přenesení mysli do počítače.

Podobné nápady, stejně jako nepřeberné množství různých léků, potravních doplňků a dalších metod, které slibují věčné mládí nebo delší život, jsou ale jen přirozeným důsledkem našeho strachu ze smrti a nemocí spojených se stářím, který vede k ochotě zaplatit v podstatě cokoli, abychom se téhle nelibé vyhlídce vyhnuli. Zejména kapsy těch nejbohatších se, jakmile dojde na otázku prodloužení života, jeví jako bezedné. A jak se říká, hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.

Ramakrishnan na nejrůznější zázračné metody pohlíží s neskrývanou skepsí a nutno uznat, že výzkumy popsané v knize mu dávají za pravdu. Přestože se výsledky některých jeví poměrně nadějně a je docela dobře možné, že průměrná délka života i naděje dožití budou v následujících desetiletích pozvolna růst, žádný radikální zlom patrně čekat nelze. Takřka každý postup zmíněný v knize bude nejprve nutné mimořádně pečlivě otestovat a ověřit, zda je bezpečný. Asi jen málokdo by toužil po prodloužení života za cenu výrazného zvýšení rizika rozvoje rakoviny nebo jiné nemoci.

Pokud se nám ovšem skutečně podaří prodloužit lidský život, nebude to mít nějaké neblahé následky na společnost? Nepovede to k přelidnění? Nebo k sociálnímu napětí? A nebude to další zásadní problém pro současné penzijní systémy? I to je podle autora nutné velmi dobře zvážit a připravit se na to, jak zdůrazňuje v závěru knihy. Dodává, že s prodlužující se délkou života musí jít ruku v ruce i prodlužování let prožitých ve zdraví (fyzickém i duševním), a přirozeně se obává, že jedním z neblahých důsledků bude dalších rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. Konkrétní řešení vyjmenovaných problémů však nepřináší. Pouze předestírá možné scénáře.

Trnitá cesta k poznání

Přestože kniha Proč umíráme není v češtině ani zdaleka první, která by se zabývala výše naznačenými otázkami, jak jsme již zmínili, rozebírá je, alespoň v rámci populárně naučné literatury, dost možná nejobšírněji, nejupřímněji i nezaujatě. Nesoustřeďuje se na jednu konkrétní stránku věci (například telomery či mitochondrie), ale na celek, který se nachází ve stavu křehké rovnováhy, a pokud se budeme při boji proti stárnutí zaměřovat jen na jednu část celé skládačky, můžeme tím narušit fungování těch ostatních. Ukazuje také, že výsledky mnoha studií nejsou ani zdaleka jednoznačné a že u celé řady procesů probíhajících v tělech stárnoucích organismů nerozumíme přesně všem kauzálním vztahům: tedy zda je pozorovaný jev zaviněn stářím, nebo jestli je naopak příčinou stárnutí.

Ačkoli se pro Ramakrishnana jedná o jeho teprve druhou knihu (po titulu Gene Machine: The Race to Decipher the Secrets of the Ribosome z roku 2018, v němž popisuje výzkum ribozomů, kterému zasvětil velkou část života a za nějž získal Nobelovu cenu), je vskutku výtečným vypravěčem a popularizátorem. Propojováním osobních příběhů a historických perliček s vědeckým bádáním dokáže skvěle vtáhnout do tématu, jehož mimořádnou komplikovanost si čtenář plně uvědomí až po otočení poslední stránky, při snaze zhodnotit text překypující biologickými poznatky o fungování DNA, buněk i těl v celé jeho šíři.

A co vlastně Ramakrishnan doporučuje do doby, než budou na trhu bezpečné léky zajištujících dlouhý a zdravý život? Nic nového pod sluncem. Vyváženou stravu, kvalitní spánek a cvičení. To totiž skutečně funguje a (skoro) nic to nestojí.