Českému čtenáři se po více než čtyřiceti letech od prvního vydání dostává do rukou obsáhlá a jedinečná biografie filozofky a politické myslitelky Hannah Arendtové (1906–1975), o kterou se zasloužila její žákyně Elisabeth Youngová-Bruehlová. Jméno Hannah Arendtové se nejsilněji asociuje s její knihou Původ totalitarismu, je spojeno s kontroverzní reportáží Eichmann v Jeruzalémě a v neposlední řadě figuruje v milostném příběhu mladé židovské studentky a slovutného „kouzelníka z Messkirchu“ německé filozofie Martina Heideggera. Elisabeth Youngová-Bruehlová (1946–2011), americká filozofka a spisovatelka, mimo jiné i autorka oceňované biografie o Anně Freudové, nicméně nepíše životopis uspokojující touhu po nahlížení do oken cizích domácností (naopak autorka se výslovně vymezuje proti skandalizaci vztahu Arendtové k Heideggerovi, jak jej vylíčila Elzbieta Ettingerová ve své knize z roku 1995). Nepíše ale ani strohé vědecké pojednání o vývoji myšlení a inspiračních zdrojích své učitelky. Vykresluje Arendtovou jako člověka, jehož „životní příběh stojí za to vyprávět“ a své úloze vypravěčky se plně podvoluje.

Portrét odvážné intelektuálky

Čerpá přitom nejen z vynikající znalosti jejích děl a plné odborné erudice, ale i z korespondence, osobní dokumentace, vzpomínek přátel a v neposlední řadě z vlastních zážitků. Výsledkem je vyobrazení Arendtové z perspektivy jejího myšlení a konání jak v síti soukromých i veřejných vztahů, tak na pozadí překotných dějinných událostí a politických změn. Není proto divu, že kniha – v kombinaci s nanejvýš pečlivým přístupem ke zdrojům – překonala rozsah šesti set stran, nepočítaje dalších zhruba dvě stě stran detailního poznámkového aparátu včetně příloh zahrnujících i básně a souhrn disertace Hannah Arendtové.

Biografie je chronologicky dělena do čtyř částí, stěžejními milníky mezi životopisnými daty jsou rok 1933, kdy sedmadvacetiletá Arendtová utíká z Německa do Paříže, rok 1951, kdy publikovala Původ totalitarismu, a rok 1965, kdy se ocitá v centru mediálního zájmu a stává se velmi zainteresovanou pozorovatelkou americké politiky. Přestože se některé kapitoly mohou zdát zdlouhavé, v pravidelném rytmu, stránku za stránkou, vyvstává portrét Arendtové jako ženy hlubokého intelektuálního nadání, velké racionální kázně a odvahy pramenící z důvěry v opodstatněnost svých přesvědčení.

Vyprávět životní příběh

Ačkoliv Youngová-Bruehlová vypráví věrně dle principu sine ira et studio, je pro čtenáře patrná jistá jemná cézura mezi „evropskou“ a „americkou“ částí životního příběhu Arendtové. Přestože Arendtová strávila v Evropě přesně polovinu života (formativní roky jejího dětství, dospívání, studia a existenciální i politické vzpoury), působí tato doba ve vyprávění více jako vzpomínka či sen, ze kterého lze procitnout teprve v plné americké skutečnosti. Vzhledem k tomu, že autorka je součástí toho života Hannah Arendtové, který se odehrával až v jejím bytě na Riverside Drive v New Yorku, není tento náhled nepochopitelný.

Stejně tak to neznamená, že by „evropské roky“ byly méně pečlivě představeny. Vypráví o středostavovské židovské rodině, náročném i vřelém vztahu s matkou, ve kterém zeje propast předčasně zesnulého otce, píše o téměř vědeckém, přesto cituplném přístupu k výchově a vzdělání Arendtové, jež ji dovedl až k univerzitním studiím, při kterých se už jasně odhalují její názorové pozice k základním otázkám židovství, filosofie a politiky, reálně prověřené po nástupu nacismu a emigraci do Francie. Mnohem více než kontroverzní milenecký vztah Arendtové a Heideggera je do popředí staven vztah Arendtové a jejího učitele Karla Jasperse, který se pro Arendtovou stal celoživotním poutem k „evropským“ kořenům.

Poté, co se však vyprávění dotkne amerických břehů, stává se z časem zažloutlé portrétní fotografie životaplné svědectví o setkávání s ženou obklopenou přátelským klanem – „skupinou souputníků“, aktivní pozorovatelkou, učitelkou, manželkou nejlepšího oponenta v diskusi a politickou komentátorkou, která neměla velký zájem o veřejnou pozornost, ale která věnovala plnou a ostražitou pozornost veřejným věcem. Příkladem této změny ve vyprávění je detailní, někdy snad až příliš precizní popis anabáze diskusí, polemik a odsudků, které se v mediálním prostoru strhly po publikování Eichmanna v Jeruzalémě, ve kterém Arendtová mimo jiné upozorňovala na problematickou roli židovských rad, nebo v souvislosti s debatou kolem principů amerického politického systému v kritických okamžicích, jako jsou integrace Afroameričanů, válka ve Vietnamu nebo aféra Watergate. V těchto místech knihy je patrné, jak široký kontext může autorka čtenáři poskytnout, někdy však zachází až k okolnostem velmi málo spojeným s Hannah Arendtovou.

Odkud pramení láska k světu

Scelující funkci si ve vyprávění ponechávají motivy a inspirace, které Arendtovou celoživotně doprovázejí, jako láska k poezii včetně vlastních veršů, znalost klasické řečtiny a obdiv k antické vzdělanosti, osobnosti silných žen, jako byla Karen Blixenová nebo Rachel Varnhagenová, a v neposlední řadě německá kultura a jazyk, jež nikdy neopustila. Arendtová, ač s vděčností zdomácnělá v americkém prostředí, nikdy nepřestala být evropskou myslitelkou.

Hannah Arendtová nebyla příznivkyní opulentních biografií, ale jak píše ve své knize Lidé v temných časech, zastávala přesvědčení, že život člověka, je-li upřímně zasvěcen libovolnému dobrému dílu, dokáže vnášet světlo i do nejtemnějších zákoutí lidských dějin. Nejen proto zní podtitul recenzované knihy Z lásky k světu. Odkazuje na to, o čem Arendtová opakovaně mluvila jako o amor mundi – přesvědčení, že svět je ve své podstatě dobrý a láskyplný. Z lásky k světu, pro jeho obranu a ochranu, se Arendtová ve svém díle snaží porozumět odvráceným podobám lidské společnosti. Cílem této biografie pak je představit i její život jako jedno ze světel, které prozářilo temnotu.