Monumentální dílo středověkého súfijského myslitele Abú al-Qásima al-Qušajrího (986–1072) je konečně kompletně dostupné českému čtenáři. Druhý svazek Pojednání o nauce súfismu nepředstavuje pouhé pokračování, nýbrž završení celého konceptu. Zatímco první svazek nabízel galerii duchovních autorit a mapu nejdůležitějších pojmů, druhý svazek nás zve o krok dál: nikoli k tomu, abychom o mystice četli, ale abychom ji – alespoň zprostředkovaně – začali chápat jako proces, pohyb a proměnu. Jednotlivé části jsou přitom úzce provázané: osobnosti i pojmy se vracejí a teprve v jejich vzájemném vztahu začíná vystupovat celek.

Nikoliv encyklopedie, ale manuál duchovní transformace

První díl Qušajrího Pojednání bylo možné číst jako encyklopedii – byť mimořádně živou a místy překvapivě zábavnou –, druhý svazek se této čitelnosti částečně vzpírá. Ne proto, že by pozbyl na přístupnosti, ale proto, že se pohybuje na hranici sdělitelného. Qušajrí zde systematicky popisuje něco, co se ze své podstaty systematizaci brání: vnitřní zkušenost. Jednotlivé pojmy, stavy a zastavení na súfijské cestě za absolutním poznáním vymezuje kategoriemi a přibližuje bohatou zásobou příkladů, aby se čtenář lépe orientoval: „Někdo se zeptal as-Sarího (as-Saqatího) na trpělivost. Když ten začal vyprávět, na nohu mu vylezl štír a opakovaně jej bodal svým ostnem. As-Sarí přesto zůstal v klidu. Když byl tázán, pročpak jej nesmetl pryč, tak odvětil: ‚Bylo by mi stydno před Bohem, On je Vznešený, kdybych rozmlouval o trpělivosti a sám bych přitom nebyl schopen zůstat trpělivým.‘“ (s. 134)

Qušajrí nepopisuje jen fáze spirituálního růstu, kterými má muríd projít, ale i překážky, které by ho mohly od této cesty odradit. Ani v dnešní době není od věci si zopakovat, které vlastnosti jsou ty špatné. Závist, pokrytectví a namyšlenost – ruku na srdce, tuto nesvatou trojici známe v menší či větší míře asi všichni. Věděli jste kupříkladu, že Korán přirovnává pomlouvání k pojídání masa dotyčného? Raději netipujme, kolik sousedů a kolegů by se asi v takovém případě našlo ohlodaných na kost. Jak říká Qušajrí, „závistivec se cítí zmatený, kdykoliv spatří u jiného požehnání, a zaraduje se, když u něj uvidí chybu“. (s. 96)

Lásku lze definovat zase jen láskou

Ve třetím díle svého Pojednání nechává autor plně vystoupit svou ambici: podat co nejpřesnější a zároveň pravověrnou interpretaci súfismu. Qušajrí není extatický vizionář, ale systematik. Jeho text balancuje mezi dvěma póly – mezi disciplinovanou snahou ukotvit mystickou zkušenost v rámci islámské ortodoxie a vědomím, že tuto zkušenost nelze beze zbytku převést do jazyka. Výsledkem je pozoruhodné napětí, které činí druhý svazek náročnějším, ale v jistém smyslu i čtenářsky vděčnějším: méně nás poučuje, více nás vtahuje.

V závěru mystické cesty nás čeká téma lásky k Bohu. Qušajrí se shoduje s moderními teology, když hodnotí náboženskou zkušenost jako jedinečnou, nepřenositelnou a především nesdělitelnou: „Pokud jde o lásku člověka k Bohu, je to stav, který člověk nachází ve svém srdci, který je ovšem příliš jemný pro jakékoliv vyjádření. […] Lásku věru nelze popsat či definovat jasněji a pochopitelněji žádným jiným popisem či definicí než láskou samotnou.“ (s. 295–296) Dodejme, že stejně krásná ne-definice lásky platí i pro tu „obyčejnou“ mezilidskou a že tady nám, současným čtenářům, vlastně Qušajrí nabízí rozhřešení nad občasným ohlodáváním našich bližních. Musíme ovšem jeho Pojednání dočíst až do konce, abychom se potěšili súfijskými verši přetékajícími láskou k Bohu a vzali si k srdci mistrovy rady murídům.

Kniha, co vás naučí trpělivosti

Náročnost originálu klade, jak to u arabských středověkých textů bývá obvyklé, mimořádné požadavky na překlad. Bronislav Ostřanský se zde znovu projevuje jako špičkový odborník. Překládá nejen slova, ale i jejich významové napětí, jejich nejednoznačnost a často i jejich neuchopitelnost. Zároveň zachovává kolorit arabského originálu, z něhož k nám Qušajrí po tisíci letech opět promlouvá.

Stejně jako v prvním svazku i zde doprovází samotný text rozsáhlý poznámkový aparát, který čtenáři pomáhá se orientovat v komplikovaném světě islámské terminologie i historických souvislostí. Druhý svazek Qušajrího Pojednání o nauce súfismu tak představuje nejen završení českého vydání zásadního díla islámské mystiky, ale i výzvu. Nejde o knihu, kterou bychom přečetli jedním dechem. Je to text, k němuž se vracíme, v němž se ztrácíme a znovu nacházíme – podobně jako na cestě, kterou se snaží popsat. K jeho přečtení je potřeba trpělivosti – ale pozor, tu si jako jednu ze súfijských ctností zaručeně osvojíte. A můžete si být jistí, že v našich podnebných podmínkách u toho nebudete muset odhánět štíry.