Brněnská literární scéna je velmi živá a do knižního provozu přivádí další debutantku. Eli Hondl (vlastním jménem Eliška Hondlová, nar. 1995) spolupořádá autorská čtení, působí v undergroundovém hudebně-básnickém uskupení Vítrholc (spolu s Karlem Škrabalem, Daliborem Maňasem, Filipem Klegou, Dominikem Bártem a dalšími) a publikovala již časopisecky (Host, Glosolália). Na její texty mohli čtenáři narazit rovněž v almanachu Zde je místo k vyklepávání snů (Adolescent, 2025) či v antologii Šnyt (Větrné mlýny, 2024), kterou edičně připravil Ivan Motýl. Knižně ovšem básnířka debutovala až v letošním roce sbírkou Vesmír není dominatrix (Host, 2026), v níž nabízí sugestivní a syrové básně, které velmi úspěšně provokují čtenářovu představivost.

Přirozená dominance

Dominatrix je dominantní osoba během sexuálních praktik BDSM, která dohlíží na bezpečnost situace, dodržování hranic a celkově se stará, aby vše probíhalo ladně. Vesmír se takto nechová a lyrická mluvčí zrovna tak, byť má v sobě sílu letícího kladiva i eleganci svištícího biče; je otevřená a velmi působivá: „někdy končíš věty tichem / které odstřelí kus skály / zakalíš celý lom abychom / své odrazy neviděli břichem vzhůru“ (s. 22). Dokáže být poetická i surová, ale hlavně působí uvěřitelným a živoucím dojmem, o čemž svědčí motivy životních funkcí, tekutin, orgánů i procesů, které v básních nacházíme: „Lapám po dechu stejně co kouř do plic / když život nejde nebo není / neuchopitelný okamžik vězním v krku“ (s. 20). Zdánlivá siláckost? Chyba lávky! Lyrickou mluvčí neovládají emoce – jen je dokáže efektivně využívat, vyjadřovat dojmy a pocity tak, jak jsou; v ničem se nepitvá, nad ničím nehořekuje. Výsledného efektu dociluje pouze pomocí obrazů, přirovnání či metafor: „vyplakané oči / už vypadají na medúzy / žádná šlépěj nezůstala tak dlouho / aby se stala protagonistkou“ (s. 24). Básnickým subjektem současně cloumají i pochyby a nejistoty. Ty ovšem kolikrát nevycházejí z ohledu na budoucnost (té lyrická mluvčí naopak čelí s natěšenou tváří a suverénním úsměvem), ale spíše z minulosti, jež je zrádná a v níž nacházíme zamlženosti pod povrchem, které se občas přihlásí o slovo, zhmotňují se: „Jestli se mi nepovedeš tak dostaneš na prdel / napršelo do mě? / převrhla jsem se ti mami? / prosévej promni se promiň mi / vykuř to bílou šalvějí“ (s. 30). Je třeba zmínit, že lyrická mluvčí nic nebarví na růžovo, její myšlenky a dojmy mají volný průchod. Ať už se jedná o agresi, strach, případně něžnost, vždy se vše ukazuje na rovinu, jen poetickým jazykem.

Pokud bychom chtěli sbírku vystihnout jedním slovem, byla by to přirozenost. Setkáváme se s autentickým lyrickým subjektem a rovněž se světem živočišným, ať už v podobě obrazů, přirovnání, ale také v konkrétním pojmenování: „tlamy bílých běluh“ (s. 23); „jsem nezničitelná želvuška“ (s. 58); stát se dnes divokou kočkou“ (s. 51); nebo „dech uštvaného koně“ (s. 35). Podobně nacházíme i množství přírodních motivů, případně obrazy podobnosti mezi člověkem a přírodou: „Prsty schovat se do kamene / jestli jsme tu spojnici už neprošvihli / uštědřit si good pruning cut / zdravě vyrůst v horské hřebeny“ (s. 15). Některé básně mají environmentální rozměr; na něm ovšem lyrický subjekt svou výpověď nestaví. Člověk je v básních přirozenou součástí přírody, členem živočišné říše spolu se svými touhami, které kolikrát nazýváme animálními. „Představuj si exotiku bejby / tamarind, erós a nakonec noc / drážděný klid klid klit klit / rimming proti srsti tamilských tygrů / hovoří jazykem slastné úlevy“ (s. 36). I přes expresivní obrazy básně nikdy nespadnou do nevkusnosti, lyrická mluvčí v tomto směru čtenáře neustále dráždí a podněcuje ho k emocionální účasti. Využívá k tomu svou otevřenost, ale současně i neurvalý slovník. Texty jsou navíc osvobozeny od interpunkce, díky čemuž valivý proud obrazů jen zesiluje svůj účinek.

Otevřenost jako síla

Přirozenost a otevřenost pochopitelně nepředstavují trendy, které by se v poezii objevovaly prvně. Jedná se však o fenomén, který se stále výrazněji objevuje u „mladé poezie“ a zejména u autorek. Je cítit v poezii Nely Bártové, Petyi Stach, případně i u Martiny Malinové. Podobně laděných, dobrých sbírek v posledních letech vyšlo mnoho a Vesmír není dominatrix mezi ně bezpochyby patří. Básně tematicky drží pospolu, introspektivní texty střídají extrospektivní a naopak, postupujeme od napojení na přírodu přes tematizaci tělesnosti až k hledání vnitřního významu v současném světě. „Pocitu volnosti předchází doby nasycené tmou / stále máš dost času umřít / v přímém přenosu cizího snu / stát se artefaktem antropocénu“ (s. 58). Texty jsou pečlivě seřazené, aby k sobě ladily a pracovaly se čtenářem. Po všech stránkách se tedy jedná o vyzrálý a promyšlený debut, který by neměl zapadnout. Eli Hondl se nebojí být kritická, ale současně ani otevřená – jako by jednotlivé básně otevřeně vedly dialog mezi lyrickým subjektem a čtenářem. Což je u čtyřiačtyřiceti básnických textů vítaná strategie.