Maciej Zaremba Bielawski (nar. 1951) ve své reportážní knize Dům se dvěma věžemi, která nejprve vyšla ve švédštině a teprve později byla přeložena do polštiny, čtenáři postupně odkrývá život poznamenaný emocionální oploštělostí matky, absencí citů i prázdninami trávenými v sanatoriích. Když teprve po nástupu do školy v Poznani poprvé spatří, jak si rodiče s dětmi hrají a komunikují s nimi, pochopí, že v jeho rodině je cosi děsivě odlišného: „Dělají se takhle děti? zeptá se matky a ukáže jí obrázek s kresbou. Po strohé odpovědi ,ano‘ se matka, uznávaná dětská psychiatrička, vrací ke své práci.“ (s. 39)

Titulní dům se dvěma věžemi v polském městě Kościan je místem, kde pracují autorovi rodiče, psychiatři – otec je ředitel sanatoria, matka lékařka. Na společných fotografiích působí spokojeně, jenže ony dvě věže jako by zároveň symbolizovaly propast mezi nimi. Spojuje je povolání i rodina, přesto každý z nich zůstává uzavřen ve vlastním světě. Jejich životní zkušenosti v klíčových obdobích 20. století totiž formovaly odlišné osudy i způsoby prožívání. Dvě věže působí jako metafora nejen rodičů, ale i samotného Polska – země s nejvyšším absolutním počtem nositelů ocenění Spravedlivý mezi národy, ale také státu mnoha selhání: jednotlivců, institucí i elit.

Bez domova i po válce

Před druhou světovou válkou žilo na území tehdejšího Polska přibližně 3,5 milionu Židů, po válce a následných repatriacích 200–250 tisíc. Dosud největším válečným konfliktem ale antisemitismus v Polsku neskončil. Pogrom v Kielcích v roce 1946 byl výmluvným signálem, že klidu se židovské obyvatelstvo nedočká ani v nastupující éře. Tato událost vedla k výraznému exodu židovského obyvatelstva ze země a protižidovské nálady pokračovaly i později. Proměnlivou podobu polského antisemitismu Zaremba Bielawski sleduje napříč moderními polskými dějinami. Neomezuje se pouze na válečné zkušenosti ani na události roku 1968, ale ukazuje, jak se pocit nepřijetí v různých podobách vracel i v dalších desetiletích a jak zasahoval do životů polských Židů včetně jeho vlastní rodiny. V březnu 1968 vypukly protesty po zákazu inscenace Mickiewiczových Dziadů, které režim označil za antisovětské. Demonstrace proti cenzuře byly potlačeny ozbrojenými složkami a následně se rozšířily do dalších měst. Autor knihy, jemuž tehdy bylo sedmnáct let, se během protestů stal mimo jiné svědkem brutálního zmlácení studentky, jíž nedokázal pomoci. Tato zkušenost výrazně poznamenala jeho mládí – o budoucnosti nemělo smysl přemýšlet, jelikož nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo přijít něco lepšího. Přesto dějiny nakonec nabraly jiný směr.

Cizincem ve vlastní zemi

Matka se třemi syny nakonec opustila Polsko ze stejného důvodu jako téměř třináct tisíc dalších lidí. Když Władysław Gomułka ve svém projevu z 19. března 1968 přešel od odsouzení inscenace Dziadů k tématu sionismu a rozjela se antisemitská kampaň spojená se jménem ministra vnitra Mieczysława Moczara, pochopili i oni, že v této zemi domov nemají. S postupným odkrýváním rodinné historie začíná autor v knize hovořit o Polácích jako o „nich“. Ne snad kvůli hněvu, ale proto, že Poláci jeho samotného jako součást národa nikdy nepřijali. Promítlo se to do osudů jeho předků a po březnu 1968 i do jeho vlastního života.

Zaremba Bielawski jako investigativní novinář naplno využívá svůj vypravěčský talent v nejsilnější části knihy, kde se retrospektivně vrací k válečným osudům rodičů. Nejenže odhaluje rodinná tajemství, ale zároveň postupně naznačuje, co se skrývá za matčinou citovou oploštělostí. Sám ustupuje do pozadí. V první části knihy o sobě píše ve třetí osobě, jindy svou postavu přímo oslovuje, v kapitole ON a ONA nechává vystoupit především své rodiče.

Matka Lila prochází martýriem, které zahrnuje téměř vše, co si dnes spojujeme s učebnicovým obrazem holokaustu. V jejím osudu je židovství spojeno především s odmítnutím. Od nezvání na křesťanské obědy přes vyčlenění z třídní fotografie až po válečné hrůzy. A právě tento pocit se přenáší dál – do vlastního života i do života blízkých. Otec Oskar, reformátor psychiatrie, který z ústavu vytvořil moderní sanatorium, strávil válku v důstojnickém zajateckém táboře (oflagu), jednom z desítek zařízení tohoto typu, které paradoxně často představovaly nejbezpečnější místa okupované Evropy. Vykreslením života v těchto stěží uvěřitelných ostrovech klidu autor mimo jiné přispívá k méně černobílému pohledu na historii, jehož ztělesněním je postava plukovníka von Löbeckeho. Nejenže ctí pravidla slušného chování a základní morální imperativy, ale navíc si více rozumí s důstojníky nepřátelské armády než s mnohými vojáky vlastní armády.

Odlišné světy

Lila i Oskar válku přežili, oněch šest let však strávili ve zcela odlišných světech. A právě ty mezi nimi vytvořily propast. Zatímco Oskarovi nečinilo obtíže kráčet beze strachu po ulici, Lila se automaticky dívala po případných úkrytech a přemýšlela, kolik lidí by se kam dokázalo schovat. Oskar proto nikdy plně nepochopil, kým jeho žena během války skutečně byla. To, co pro Lilu představovalo během okupace výhodu, tedy schopnost skrývat emoce a rychle zapomínat, se později proměnilo v jednu z příčin jejich vzájemného odcizení. Zaremba Bielawski ukazuje, že jeho otec sice dokázal zbourat zdi psychiatrického ústavu a odstranit mříže z oken pacientů, k vlastní ženě však proniknout nedokázal.

Kniha v roce 2019 získala prestižní Cenu Ryszarda Kapuścińského, udělovanou reportážím reflektujícím společenské a kulturní problémy. Dům se dvěma věžemi nerozkrývá pouze rodinná tajemství, ale i mechanismus mezigeneračního přenosu traumatu – prostřednictvím mlčení, citového chladu i pocitu nepřijetí. Z intimní rodinné kroniky se tak postupně stává portrét Polska coby země hrdinství i odmítání.