Řekne-li se „česká spisovatelka“, většina populace si automaticky vybaví jméno Boženy Němcové, mnozí by dokázali doplnit ještě Elišku Krásnohorskou a Karolinu Světlou, jména jiných autorek tvořících v 19. a první polovině 20. století si vybaví už jen skutečně vášniví čtenáři či úzký okruh literárních historiků.

I když to tak při pohledu do sešitů z gymnaziálních a středoškolských hodin literatury nevypadá, autorek zná česká předválečná literatura celou řadu. Osudy osmi z nich nyní přibližuje ve své knize Ženy slova západočeská autorka Jana Poncarová (nar. 1983), přičemž se jedná o výběr přiznaně subjektivní – Poncarová otevřeně přiznává, že se vesměs jedná o autorky, jejichž tvorba ji provázela jejím dětstvím, na jejichž osudy narazila při přípravě svých předchozích knih nebo ji zaujaly z nějakého jiného důvodu. Z autorčiny strany nejde o snahu stávající kánon jakkoliv doplňovat, spíše upozornit na skutečnost, že skutečně není všeobjímající. Zároveň platí, že autorčiným cílem nebylo představit spisovatelky pro dané období nejzásadnější, nejvlivnější, nejvýznamnější, zkrátka ty „nejlepší“, ať už se toto kritérium v literatuře stanoví jakkoliv. Pokud tedy čtenáře některé ze jmen Felix Háj (pseudonym Marie Wagnerové), Felix Téver (pseudonym Anny Lauermannové), Růžena Svobodová, Amálie Kutinová, Vlasta Javořická, Marie Majerová, Olga Barényi a Popelka Biliánová literárně neoslovilo a naopak ve výběru některou autorku postrádá (namátkou lze jmenovat třeba Hedu Halířovou nebo Marii Holkovou), není chyba ani u něj, ani u Jany Poncarové. V tomto kontextu je snad vhodné ještě zmínit, že Poncarová se zaměřila výhradně na autorky píšící česky (s určitou výjimkou v případě Olgy Barényi, která po druhé světové válce Československo opustila a začala psát německy), přičemž na literární mapě českých zemí bychom ovšem v dané době nalezli i literátky píšící německy. Některé z nich byly loni blíže představeny na putovní výstavě s názvem Zapomenuté sestry Boženy Němcové, kterou připravil kolektiv pracovníků Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Poncarová nezapře, že je sama profesí spisovatelka a nikoli literární vědkyně. Medailonky jednotlivých autorek jsou téměř prosté odborných termínů, tedy označení pro různé žánry, směry i stylistické prostředky, stejně tak obsahují i poměrně málo letopočtů a nedělají si nárok na kompletní zmapování díla dané autorky. V graficky odlišených pasážích vytvářejí jeden harmonický celek životopisná fakta, krátké literárně pojaté scény ze života a Poncarové vlastní dojmy z četby či z životních osudů jejích protagonistek. Nezastírá svůj vztah k nim, vzpomínky na pocity, jaké v ní četba některých jejich děl vyvolávala v dětství, ale ani odpor k názorovým obratům, k nimž za života dospěly (to platí zejména u Marie Majerové, v menší míře také u Olgy Barényi). I když tuto strukturu dodržují všechny kapitoly, nejsou psané podle jedné šablony, někdy Poncarová sleduje osudy svých hrdinek od jejich útlého dětství, jindy je představuje jako zkušené a životem zakoušené dospělé ženy nebo dokonce jako stárnoucí zasloužilé spisovatelky.  Nechybí intertextové odkazy na Poncarové vlastní tvorbu ani cross-over mezi kapitolami samotné knihy. Zvídavější čtenáři ocení v závěru každé kapitoly informaci, které romány stojí za to si od dané literátky přečíst a kde je možné navštívit její hrob (poeticky nazvané „Kam přinést květinu?“), přičemž nechybí ani prostor čtenáře zjevně vybízející k doplnění textu knihy o vlastní dojmy a názory.

Jako červená nit se knihou táhne obdiv k síle a energii, které v sobě představované autorky nalezly po každodenním nekonečném kolečku domácích prací a péče o děti. Tyto pasáže působí o to procítěněji, když sama Poncarová popisuje, jak na knize pracovala v době krátce po narození vlastního dítěte. Do značné míry se v textu odráží i motivy z dřívější knihy Vlastní pokoje, v níž se autorka zabývala podmínkami, v nichž tvoří současné české spisovatelky. Jen málokterá z osmi představovaných hrdinek měla to štěstí, že měla k dispozici vlastní psací stůl nebo dokonce celou pracovnu, podobně se nejedna z nich setkávala s nepochopením či přímo odmítáním ze strany svého okolí včetně nejbližší rodiny. I zde ovšem platí, že nelze příliš zevšeobecňovat: proti Marii Wagnerové či Vlastě Javořické píšících v duchu tradičního venkovského katolicismu, jehož zásady do značné míry uplatňovaly i ve vlastním životě, lze postavit mladou, avantgardně divokou Marii Majerovou nebo sice vdanou, ale přesto manželstvím nespoutanou Růženu Svobodovou. Od Anny Lauermannové nebo Amálie Kutinové, tvořícím literární dílka již v dětství, se odlišuje Olga Barényi, jež do svého životopisu přidala položky jako herečka nebo spolupracovnice tajných služeb, ještě než vůbec začala uvažovat o psaní povídek a románů. Pozoruhodná je skutečnost, že až na Růženu Svobodovou a Amálii Kutinovou psaly všechny ostatní autorky pod pseudonymem. Zda jde o náhodu, snahu ochránit sebe nebo spíše svou rodinu před nežádoucí pozorností a kousavými poznámkami okolí, projev umělecké invence, kombinaci všech zmíněných důvodů nebo nějakou jinou příčinu, zůstává otázkou, která by zasloužila vlastní odborný výzkum. Poncarová se obvykle smiřuje s naznačeným vysvětlením, že její autorky cítily jakousi možná i jen podvědomou potřebu obě role v sobě rozlišovat, roli slavné spisovatelky a roli ženy v domácnosti, která má být především manželkou a matkou.

Pro některé čtenáře a čtenářky se jedná o nostalgický návrat do dětství, kdy si četli o příhodách Káji Maříka nebo Gabry a Málinky (případně ti starší ve školních čítankách úryvky z díla Marie Majerové), jiní si nad stránkami knihy vybaví jména známá z domácí knihovny svých rodičů či prarodičů a pro další půjde o osm zcela nových, dosud nepoznaných autorek. Jejich knihy ve své době vycházely ve vysokých nákladech, některé byly i zfilmovány, po listopadovém převratu se ale opětovného vydání dočkalo jen nemnoho z nich, nadto často v záplavě jiných, rovněž po léta zakazovaných nebo i zcela nových titulů zapadly. Je tedy jen dobře, že je Poncarová znovu vytáhla na světlo z hlubin postupného literárního zapomínání, a nádavkem ještě připojila vhled do doby a podmínek, v nichž žily a psaly. Nebo je dost možná naopak díky tomuto vhledu znovu vytáhla na světlo z hlubin postupného literárního zapomínání. To už musí každý čtenář posoudit sám.