Božena Němcová navždy
Motýl, Petr: Božena Němcová navždy

Božena Němcová navždy

Tak už je tomu dvě stě let, co se Božena Němcová narodila v muzeu na Starém Bělidle a rovnou ji tam fotografovali na reklamní trička. O něco méně než dvě stě let četli Babičku a pohádky noví a noví okouzlení čtenáři. Až dnes nastal čas, kdy Boženou Němcovou nečte vůbec nikdo.

Základními kameny české prózy ovšem Babička a pohádky Boženy Němcové přestanou být až tehdy, kdy to česká literatura definitivně zabalí. Tak jako to zabalily volské potahy orající rodnou hroudu u České Skalice i hospodyňky, které přes plot skákaly pro pírko, ach, jako Wonder Woman. Co bylo včera, není dnes: game over.

Současným dětem se jazyk Babičky vzdálil natolik, že už mu nerozumějí, ač ještě na konci tisíciletí mu naslouchaly se stejným porozuměním, jaké dnes mají pro Piráty z Karibiku.

Rád vzpomínám, jak jsme s manželkou četli našemu synovi Babičku ve vsi Dobré, v místě, odkud pocházela „skutečná“ babička Boženy Němcové. Trávil jsem tam tehdy čtrnáct dnů coby hlídač v hloubi země navrtaných spodních vod. Voda proudila z vrtu, potok bublal, řádky v knížce ubíhaly. Do Babiččina údolí to nebylo daleko. Syn tehdy rozuměl velmi dobře. Všechno bylo zapadané sněhem, maringotka geologů stála na konci údolí v místě, kde končila cesta. Zimní pohádka.

Jó, tenkrát… A ještě dřív… Už se asi jářku nikomu nepřihodí, co se přihodilo kromě mne mnohým, totiž že po očarování Babičkou a pohádkami Boženy Němcové v dětství tuto četbu v dospívání zavrhli jako pravěké mikiny od maminky pod stromečkem, aby se pak k Babičce ve věku zralé hrušky pokorně vrátili.

U mne byl návrat k Babičce Boženy Němcové tak silný, že jsem ji po deset let četl každý rok znova; teď už jsem, pravda, trochu zvolnil, už si jen rozvážně vykračuju jako pan mlynář po mlýnském náhonu, Babičku mám v piksle místo šňupacího tabáku a čas od času si šňupnu. Kam se hrabe kokain z Kolumbie.

Jó, tenkrát… Čas letí jako povodeň z hor na Staré Bělidlo… Co všechno se do krátkého sloupku nevejde…

František Halas a Jaroslav Seifert, kteří věnovali své sbírky v dobách zatemnění druhé světové války světýlku v okně, za kterým spávala Barunka.

Zdeněk Nejedlý, který po Praze chodil s rozevřeným deštníkem, když v Moskvě pršelo, a Babičku cpal dětem ve školních lavicích do krku, jako se v dávnověku krmily husy šlejškami: štouchaly se jim vařečkou krkem až do břicha. Zavržení Babičky a pohádek po roce 1989, kdy čestí intelektuálové za prvé začali přísahat na korespondenci Němcové a věci důvěrné byly chtivě ochmatávány (inu: krásná to žena), za druhé bylo na nebohou Barunku pliváno: ty jedna ošklivá, bekaná, ty nejsi Flaubert, ty nejsi Lev Tolstoj, no počkej, my ti namlátíme rákoskou, že budeš litovat, ty jedna nezdobo, že jsi napsala o Češích, že jsou Češi a že mají českou povahu.

Dohady o vysokorodém původu Boženy Němcové, co není vůbec Němcová, ale dcera samotného cara, kterou zahodili mezi nejchudší z chudých do čeledníku, ale nosili jí tam dortíky od knížecího oběda.

Božena Němcová jako první česká feministka: empatická a ekologická. Jó, tenkrát… Ale vemte si třeba takové ilustrace Josefa Lady k pohádkám naší paní Boženy. To vám je taková krása. Ty první Ladovy „klasické“ kresby jsou z poloviny dvacátých let minulého století. Vzpomínáte si, vy, co nestojíte nad Němcovou s rákoskou v ruce? Sedmero černých krkavců, kteří se vznášejí nad plačící dívkou, klečící před roubenou chaloupkou… A co ten chasník na létajícím bílém koni, který pluje za hvězdné noci nad vsí schoulenou pod vršíčkem? Nesedí na Pegasovi, který jen pro něj sestoupil na dno naší roztomilé kotliny?

„Ale nade všecko milo jim bylo všem, mimo matku, která je nerada poslouchala, když začala babička povídat pohádky o princeznách se zlatými hvězdami na čele, o rytířích a princích zakletých ve lvy a psy, aneb dokonce v kameny, o oříškách, v nichž složeny byly celé drahé obleky, o zlatých zámcích a mořích, na jichž dnu krásné vodní paní přebývají. Matka netušila, když se Barunka mnohdy při pletení zamyslila a oknem ven dívala na holé stráně a zasněžené údolíčko, že tam vidí rajskou zahradu… A psu Sultánovi, který natažen na podlaze chrápal, nesnilo se o té cti, kterou mu chlapci prokazovali, držíce ho v zamyšlení za nějakého zakletého prince.“

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse